ECLI:CZ:US:2015:2.US.3500.14.1
sp. zn. II. ÚS 3500/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Beka, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2014, č. j. KSBR 26 INS 2466/2014-A-10, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2014, č. j. KSBR 26 INS 2466/2014, 3 VSOL 523/2014-P16-9, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §136 odst. 3 a §166 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §136 odst. 3 a §166 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení §136 odst. 3 a §166 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
2. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
4. Jak Ústavní soud dotazem u Krajského soudu v Brně (kanceláři sp. zn. 26 INS) zjistil, stěžovatel v nyní projednávané věci podal současně s ústavní stížností (ve stejný den, tj. 6. 11. 2014) dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy rozhodnutí napadeného rovněž nyní projednávanou ústavní stížností, přičemž, jak se podává z obsahu tohoto dovolání (jehož kopii si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně), stěžovatel zde uplatňuje téměř shodnou argumentaci jako v nyní projednávané ústavní stížnosti.
5. Za této situace, kdy stěžovatel podal proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci současně s ústavní stížností i dovolání, přičemž z úpravy řízení o dovolání podle ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neplyne explicitní důvod nepřípustnosti tohoto dovolání (stěžovatel byl ostatně o přípustnosti dovolání výslovně poučen Krajským soudem v Brně), je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podal předčasně), včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
6. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
7. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovateli zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.
8. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení insolvenčního zákona pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (nebo jeho jednotlivých ustanovení) [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu