ECLI:CZ:US:2013:2.US.3503.11.1
sp. zn. II. ÚS 3503/11
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Candiglioty, zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem po Ústavním soudu žádá, aby vyslovil, že Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem nerespektoval principy obsažené v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 3 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím porušil její základní práva chráněná v čl. 17, čl. 19, čl. 11 a čl. 36 Listiny, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z toho důvodu žádá uvedené rozhodnutí zrušit a současně přiznat náhradu nákladů řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2010, č. j. 57 A 19/2010-43. Předmětem řízení bylo posouzení jednání stěžovatelky, ke kterému došlo dne 31. 5. 2009 na Zelném trhu v Brně v prostoru konání "Zemědělského lidového jarmarku". Spolu s dalšími dvěma osobami držela transparent, jehož nápisem protestovala proti nedobrému zacházení se zvířaty. Pořadateli akce byla vyzvána, aby spolu se svými přáteli prostor konání jarmarku opustila. Této výzvě nevyhověla. Na to pořadatelé přivolali policii. Ta posléze vyzvala stěžovatelku k opuštění místa, na kterém spolu se svými přáteli stála, a navrhla jí přemístit se mimo hlavní trasu na okraj náměstí. Protože ani tomuto návrhu nevyhověla, byla vyzvána k opuštění místa pod pohrůžkou použití donucovacích prostředků. Následně byla nedobrovolně předvedena na policii k podání vysvětlení. Přitom jí byl odebrán shora uvedený transparent, čímž jí bylo zabráněno pokračovat ve své protestní akci.
Na to policie podala dne 18. 6. 2009 oznámení o přestupku, a to pro podezření ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku a právu shromažďovacímu. Správní řízení, které je předmětem tohoto přezkumu, bylo však vedeno jen pro přestupek proti veřejnému pořádku, konkrétně pro neuposlechnutí výzvy policie k opuštění hlavní trasy pohybu návštěvníků jarmarku. Rozhodnutím přestupkové komise bylo stěžovatelce za tento přestupek uloženo napomenutí. Odvolací správní orgán rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí ve správním řízení se stěžovatelka bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. Ten rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, č. j. 57 A 19/2010-43, žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným nyní ústavní stížností.
V ní stěžovatelka nejprve podrobně popsala skutkové okolnosti, které však co do podstaty nejsou sporné. Sporné je pouze právní posouzení skutkového děje, ve kterém správní orgány a posléze správní soudy spatřovaly naplnění skutkové podstaty přestupku proti veřejnému pořádku a stěžovatelka naopak nepřiměřený zásah ze strany policie, jímž došlo k porušení jejích ústavně chráněných práv.
Stěžovatelka se, nutno říci, že ve shodě s tím, co uvedla již v kasační stížnosti, odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, ze kterého vyplývá, že jednotlivec je sice povinen se podrobit výkonu pravomoci veřejných orgánů, ale pouze za předpokladu, že tato veřejná moc je vykonávána v souladu se zákony a ústavním pořádkem. Proto pokud jednotlivec vykonává ústavně zaručené právo v jeho mezích, nemůže se současně dopouštět protiprávního jednání. To je také, stručně vyjádřeno, podstata stanoviska stěžovatelky, která na tomto základě považuje zásah ze strany policie za protiprávní, neboť ona svojí protestní akcí pouze realizovala svoje ústavně garantované právo na svobodu projevu a právo shromažďovací.
Z tohoto úhlu pohledu polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu. Ten se odvolává na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, ve kterém je vyjádřen názor, že občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor ohledně neoprávněnosti zásahu veřejné moci. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, uvedl, že předmětem rozhodování v tam posuzovaném případě byla výrazně odlišná situace, než o kterou jde v této souzené věci. Dále se Nejvyšší správní soud vyjádřil v tom smyslu, že zcela souhlasí s názorem, že výkon pravomoci orgánu veřejné moci je ultra vires nejen v případě překročení formálně stanoveného rámce pravomocí a kompetencí, ale i v případě, nesleduje-li svým jednáním "určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel", pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena. V tomto nyní posuzovaném případě však policista sledoval "určitý předvídatelný a racionální účel" spočívající v zajištění plynulého pohybu lidí ve vyhrazeném prostoru.
Proti tomu stěžovatelka namítá, že nezbytným znakem skutkové podstaty přestupku proti veřejnému pořádku je neuposlechnutí výzvy učiněné policistou "při výkonu pravomoci". Pojem "při výkonu pravomoci" však nelze interpretovat jinak, než, že musí jít o zákonný výkon pravomoci. Podle jejího názoru byla výzva policie nezákonná, neboť byla učiněna mimo rámec výkonu pravomoci, neboť nebyl dán žádný důvod pro zásah, a šlo tedy o jednání ultra vires.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněná ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů, což se promítá rovněž do skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; N 15/98 SbNU 17) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Ústavní soud vycházeje z výše uvedených mezí své pravomoci neshledal důvod pro derogaci napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky jsou námitky proti právnímu posouzení v zásadě nesporně zjištěného skutkového stavu obecnými soudy, resp. správními orgány. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením ze strany obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" právní posouzení provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich rozhodnutí, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud necítí potřebu se podrobně vyjadřovat k jednotlivým námitkám stěžovatelky, které uplatnila nejprve v kasační stížnosti a následně i v ústavní stížnosti, neboť se s nimi podrobně vypořádával Nejvyšší správní soud, přičemž na jeho argumentaci Ústavní soud neshledává nic neústavního. Jde zejména o vyhodnocení použité judikatury Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 263/97 (U 1/10 SbNU 335), které stěžovatelka považuje za zcela překonané nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08 (N 30/56 SbNU 339); Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že tato rozhodnutí nejsou v kontradikci, ale vzájemně se doplňují, a že obecná právní věta předmětného usnesení je pro daný případ plně použitelná.
Stěžovatelka nepochybně realizovala své právo svobody projevu a pořadatelé předmětného jarmarku zase na plynulý pohyb po veřejné cestě. Policie byla postavena do situace, kdy měla vyřešit střet základního práva na svobodu projevu s veřejným pořádkem. Její zásah nesměřoval k potlačení práva svobody projevu, ale k zajištění volného pohybu návštěvníků akce. Okolnost, že by případné vyhovění výzvě policisty snížilo účinnost aktivity stěžovatelky, nemůže být dostatečným argumentem pro její neuposlechnutí. Argumentace stěžovatelky, že předmětná výzva nebyla učiněna policistou "při výkonu pravomoci" není přiléhavá. Policista na místě řešil střet práva stěžovatelky s veřejným pořádkem, jak je uvedeno shora, a proto jeho zásah byl legitimní. Sama okolnost, že policie navíc hodnotila jednání stěžovatelky také jako porušení shromažďovacího práva, na tomto závěru nemůže nic měnit, a to ani za situace, kdy toto stanovisko neobstálo před správními orgány ani obecným soudem. Sama stěžovatelka potvrdila, že prvotní výzva policie směřovala k tomu, aby se se svými přáteli přemístila na jiné místo, ale stále v prostoru, kde se odehrávala akce, na níž chtěla své právo svobody projevu realizovat.
Žádné právo není absolutní ve smyslu jeho neomezenosti. Každé právo, i to, které je řazeno mezi absolutní práva, je omezeno právy ostatních. Je třeba řešit proporci mezi právy více subjektů a vyhodnotit, které z nich má v konkrétní situaci přednost. Pokud v daném případě policista řešil střet mezi povinností zajistit veřejný pořádek a právem na svobodu projevu takovým způsobem, že navrhl řešení, které umožňovalo realizaci obojího bez újmy na kvalitě, je nutno jeho postup posoudit jako proporcionální.
Lze tedy uzavřít, že důvody pro zásah ze strany Ústavního soudu v daném případě shledány nebyly. Ústavní soud ověřil, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu