ECLI:CZ:US:2014:2.US.3504.13.1
sp. zn. II. ÚS 3504/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2105/2013-294 ze dne 4. 9. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 497/2012-271 ze dne 5. 2. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud se dále podaným návrhem zabýval rovněž z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že dovolání nebylo ze zákona přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), když dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. V projednávané věci stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, jímž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli 15 000 Kč s příslušenstvím. Dovolání stěžovatele tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo ze zákona přípustné, a proto dovolací soud výše uvedeným usnesením dovolání stěžovatele jako ze zákona nepřípustné odmítl.
S ohledem na výše řečené lze dospět k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku městského soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Dvouměsíční lhůta určená k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu sice byla zachována ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, avšak již nebyla zachována ve vztahu k dotčenému rozsudku městského soudu, poněvadž právní řád proti němu mimořádný opravný prostředek - dovolání - výslovně nepřipouštěl. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas. V daném případě však nemůže být řeč o řádném uplatnění dovolání, když jej občanský soudní řád v této situaci zcela jednoznačně zapovídá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že byl nesprávně poučen o tom, že dovolání přípustné je, a proto vadné poučení mu nemůže být ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 232/07 k tíži při posuzování včasnosti ústavní stížnosti. Takové argumentaci však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Jak již poukázal dovolací soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání, poučení odvolacího soudu bylo formulováno toliko v obecné rovině, v jehož rámci odvolací soud účastníky řízení poučil, že přípustnost dovolání bude zkoumat dovolací soud, přičemž to, zda bude naplněna podmínka přípustnosti podle §237 o. s. ř. zakotvená v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., závisí na tom, který z účastníků a v jaké části rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadne (rozhodnutí odvolacího soudu totiž obsahuje více výroků, z nichž proti některým dovolání podat bylo lze a proti jiným nikoli). Nejde tedy o případ zjevně nesprávného poučení, jak má na mysli judikatura Ústavního soudu. Nadto je třeba podotknout, že stěžovatel již v předmětném soudním řízení dovolání podal, a to proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 611/2008-117 ze dne 19. 3. 2009. V následném rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4047/2009-162 ze dne 14. 4. 2011 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2011), kterým bylo dovolání stěžovatele v části směřující proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění ve výši 15 000 Kč odmítnuto pro nepřípustnost, byl stěžovatel patřičně seznámen s důvody nepřípustného dovolání v tzv. bagatelních věcech. V daném soudním řízení sice za stěžovatele nejednal kvalifikovaný právní zástupce, avšak sám je účastníkem řízení s právnickým vzděláním (pročež nemusil být v dovolacím řízení zastoupen advokátem), tudíž objektivně vzato nemohl stěžovatel důvodně očekávat, že jeho další dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovenou výši, bude shledáno - mimo rovinu uvážení dovolacího soudu - přípustným. V kontextu všech těchto skutečností proto není namístě stěžovatelův závěr o tom, že dovolání, o němž bylo rozhodnuto nyní napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, podal z důvodu procesní opatrnosti, řídě se poučením odvolacího soudu. Naopak stěžovatel si sám tímto postupem přivodil důsledky v podobě opožděně podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze námitkami směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které však nemohou být ve světle řečeného důvodné, protože Nejvyšší soud posoudil podmínky přípustnosti dovolání zcela v souladu s platným zněním zákona a stěžovatel ani žádné výhrady k jeho postupu nevznáší.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části pak jako návrh opožděně podaný ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu