ECLI:CZ:US:2016:2.US.3505.15.1
sp. zn. II. ÚS 3505/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER, Brontosaurus Krkonoše, se sídlem Horská 175, Horní Maršov, zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2015, č. j. 5 Afs 30/2015-76, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a 3, v článku 11 odst. 5, v článku 36 odst. 1 a v článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní orgán prvního stupně nepostupoval v souladu s §77 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), když na jeho námitku podjatosti pracovníků správce daně nereagoval vydáním rozhodnutí, nýbrž jen pouhým sdělením, že se jedná o námitku nepřezkoumatelnou. Tento postup nenapravil k odvolání stěžovatele ani odvolací daňový orgán, který dovodil, že se správce daně námitkou podjatosti zabýval a své stanovisko daňovému subjektu sdělil. Podle stěžovatele tak došlo k zásadnímu porušení zákonnosti celého daňového řízení. Uvedené pak platí tím spíše, že podjatý správní orgán prvního stupně vyšel ve věci samé z toho, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno spočívající v prokázání, že splnil účel a cíl dotace, a současně tentýž podjatý správce daně nereflektoval na důkazní návrhy, které stěžovatel k prokázání svých tvrzení (splnění účelu a cíle dotace) navrhoval, a neumožnil mu tak prokázat rozhodné okolnosti nutné ke stanovení daně ve správné výši. Stěžovatel má za to, že ho měl správce daně vyzvat k odstranění případných vad podání (námitky podjatosti), nečinit žádné neodkladné úkony a vyčkat rozhodnutí nadřízeného pracovníka. Správce daně však pokračoval ve vedení daňové řízení, dokončil daňovou kontrolu a vydal ve věci daňové povinnosti stěžovatele meritorní rozhodnutí (platební výměr). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové, který na straně správce daně shledal pochybení v postupu ve smyslu §77 daňového řádu, avšak toto formální pochybení neshledal majícím v konečném důsledku vliv na posuzovanou věc. Stěžovatel zejména nemůže přisvědčit tomu, že námitku podjatosti vznesl až po provedeném dokazování, a že nereagoval na následné sdělení správce daně. Stejně tak se stěžovatel neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že odvolací daňový orgán správně k námitce podjatosti nepřihlížel, když v důsledku postupu při odstraňování vad řízení v odvolacím řízení tuto vadu odstranil. Takový názor považuje stěžovatel za v řízení nově vyslovený, a ubírající mu právo na opravný prostředek, a tím i právo na zákonného soudce.
3. Z obsahu spisů Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Platebním výměrem Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2012, č. j. 406485/12/228985603497, byl stěžovateli vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně podle §44a zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 355 220 Kč. Stěžovatel podal proti uvedenému platebnímu výměru odvolání, na jehož základě Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 11. 7. 2013, č. j. 18146/13/5000-24700-710142, změnilo napadený platební výměr v části týkající se platebních podmínek a bankovního spojení tak, že vyměřená daňová povinnost ve výši 355 220 Kč je splatná v náhradní lhůtě podle §139 odst. 3 daňového řádu, ve zbytku zůstal výrok napadeného platebního výměru beze změny. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 53/2013-78, zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel kasační stížností, o které rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že výrokem I. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 53/2013-78 v části týkající se nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, výrokem II. ve zbytku kasační stížnost zamítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým se daňové orgány vypořádaly s jeho námitkou podjatosti vůči pracovníkům Finančního úřadu v Hradci Králové, tedy správního orgánu prvního stupně. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že postup správního orgánu prvního stupně byl zcela jistě v rozporu s postupem zakotveným v §77 daňového řádu, který stanoví povinnost úřední osoby stojící v čele správce daně o tom, zda je úřední osoba vyloučena, vydat rozhodnutí, přičemž úřední osoba, o jejíž nepodjatosti jsou důvodné pochybnosti, smí přitom do doby, než bude rozhodnuto o tom, zda je vyloučena, provést ve věci jen neodkladné úkony. I přesto má však Ústavní soud za to, že stěžovatelem uplatněná argumentace nesvědčí o existenci jakýchkoliv skutečností, které by měly být důvodem ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní soud považuje za nutné na tomto místě upozornit na skutečnost, že důvodem k jeho zásahu nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. Nelze mít totiž za to, že existence určité vady v řízení automaticky musí vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod osoby, proti níž se řízení vedlo. Naopak, každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
7. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 9. 2014, č. j. 31 Af 53/2013-78, konstatoval, že správce daně sice nepostupoval formálně správně, neboť o námitce podjatosti nevydal rozhodnutí podle §77 daňového řádu, toto pochybení však vzhledem k dalším v rozsudku uvedeným skutečnostem nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud v Hradci Králové vycházel z konkrétních okolností dané věci, kdy stěžovatel vznesl v daňovém řízení námitku podjatosti tím způsobem, že dne 1. 2. 2012 vyslovil pochybnost, zda pracovníci správce daně provádějící daňovou kontrolu (zahájenou již 12. 11. 2009) "nejsou nějakým způsobem osobně zainteresováni na výsledku řízení". Správce daně sdělil stěžovateli dne 22. 6. 2012 písemností označenou jako Odpověď správce daně k "Vyjádření zástupce daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění uvedeného v návrhu Zprávy č. 4/2010 č. j. 393592/11/228985603497 a návrhu důkazních prostředků ke zjištění skutečného stavu věci", č. j. 271113/12/228985603497, že na jeho námitku nelze reagovat, neboť se jedná o nekonkrétní a nevěcné obvinění. Správce daně dále stěžovateli sdělil, že volil vždy pro stěžovatele výhodnější přístup a není si vědom toho, že by nezohlednil skutečnosti svědčící ve prospěch daňového subjektu. Taktéž uvedl, proč citoval častěji projektovou dokumentaci, ale ohradil se proti tomu, že by citace jakkoli měnil. Správce daně dále uvedl, že stěžovateli poskytl dostatečný prostor pro předkládání dalších důkazních prostředků a pro komunikaci s dotčenými pracovníky. V odvolacím řízení pak Odvolací finanční ředitelství výzvou ze dne 31. 5. 2013 stěžovatele seznámilo s podstatou institutu námitky podjatosti a vyzvalo ho k odstranění vad podání. Stěžovatel na výzvu reagoval sdělením, že námitka podjatosti není odvolací námitkou a že výzvu považuje za nesplnitelnou. Krajský soud v Hradci Králové proto dospěl k závěru, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti na sklonku řízení prvního stupně a nereagoval na následné sdělení správce daně, že jeho podání je nekonkrétní, když pouze jmenoval osoby, které se podle něj mohly stát podjatými, neuvedl však, v čem konkrétně měla jejich podjatost spočívat. Soud proto dovodil, že samotné tvrzení podjatosti bez uvedení relevantních důvodů představuje pouhé formální uplatnění práva a není způsobilé vyvolat důvodnou pochybnost o nepodjatosti úřední osoby.
8. S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, který uvedl, že o obsahově shodných kasačních stížnostech téhož stěžovatele již rozhodoval ve svých rozsudcích ze dne 26. 5. 2015, č. j. 8 As 179/2014 - 86, a ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 Afs 30/2015 - 70. Vzhledem k tomu, že i v nyní posuzované věci byla stěžovatelem podána obsahově totožná kasační stížnost a všechny stěžovatelem uplatněné kasační námitky již byly Nejvyšším správním soudem v citovaných rozsudcích podrobně vypořádány, považoval Nejvyšší správní soud za dostatečné odkázat na odůvodnění uvedených rozsudků, ve kterých stěžovateli mimo jiné vysvětlil, že odvolací řízení má nejen povahu přezkumnou, ale též povahu nápravnou ve vztahu k pochybením správního orgánu prvního stupně. Pokud tedy Odvolací finanční ředitelství vyzvalo stěžovatele k odstranění vad podání, resp. ke konkretizaci námitky podjatosti ve smyslu §74 odst. 1 a 2 daňového řádu a poučilo ho o následcích jejich neodstranění a stěžovatel výslovně odmítl tak učinit, postupovalo Odvolací finanční ředitelství v souladu s §74 odst. 3 daňového řádu, pokud o námitce podjatosti samostatně nerozhodlo a pouze stěžovateli sdělilo, že se jeho podání stalo neúčinným.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění obou ve věci rozhodujících správních soudů, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.
10. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší správní soud zejména řádně stěžovateli vyložil, že vadný postup správce daně lze zhojit v odvolacím řízení, kdy bylo stěžovateli umožněno (bez ohledu na skutečnost, zda podal novou námitku podjatosti proti pracovníkům odvolacího správního orgánu či nikoli) upřesnit podstatu této své námitky, tedy v čem konkrétně spatřuje důvod pro vyloučení jím již dříve označených osob z rozhodování. Jakkoli stěžovatel stále trvá na tom, že obsahem jeho odvolání byl nesouhlas s procesním postupem správce daně, tedy s tím, jak se vypořádal s jeho námitkou podjatosti, nic mu nebránilo k výzvě odvolacího správního orgánu své nedostatečně formulované podání učiněné vůči správci daně konkretizovat. Je tomu tak proto, že v daňovém odvolacím řízení je důsledně uplatňován princip apelační, který nedává odvolacímu orgánu možnost zrušit rozhodnutí a vrátit věc správci daně prvního stupně k novému rozhodnutí. Náprava vad rozhodnutí i vad řízení, jež vydání daňového rozhodnutí předcházela, tak musí proběhnout v rámci odvolacího řízení. Podle §114 odst. 3 daňového řádu přitom platí, že vyjdou-li při přezkoumávání najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti odvolatelem neuplatněné, které však mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán je prověří.
11. Pokud jde o námitku stěžovatele, že byl postupem Nejvyššího správního soudu připraven o jeden stupeň přezkumu v rámci správního soudnictví a současně bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že by shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu byly "nové" v tom smyslu, že by proti nim stěžovatel nemohl vznést argumentaci na svou obranu. Již Krajský soud v Hradci Králové totiž ve shora citovaném rozsudku konstatoval, že stěžovatel byl, pokud jde o konkretizaci své námitky podjatosti, pasivní nejen v řízení před správcem daně, ale též v odvolacím řízení, kdy výzvu Odvolacího finančního ředitelství označil jako nesplnitelnou. Je přitom logické, že takový postup stěžovatele měl v právní rovině pro stěžovatele nepříznivé následky. Ústavní soud vnímá, že stěžovatel se na jedné straně domáhá striktního přezkumu postupu daňových orgánů ohledně vypořádání se s jeho námitkou podjatosti, přitom sám tento postup komplikoval tím, že nebyl schopen konkretizovat, v čem měla podjatost dotčených pracovníků správce daně spočívat, a to ani k výzvám daňových orgánů prvního či druhého stupně, na které buď nereagoval, nebo je odmítl jako nesplnitelné, když měl za to, že se výzva míjí s obsahem jeho odvolání. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i ve správním řízení platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Taktéž soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu