ECLI:CZ:US:2016:2.US.3535.14.1
sp. zn. II. ÚS 3535/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t.č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Michalem Fráněm, advokátem se sídlem Jana Masaryka 23, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014 č. j. 30 Cdo 769/2014-182, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 72 Co 255/2012-147 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. února 2012 č. j. 16 C 61/2010-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky- Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 11. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod bodem II. a III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 769/2014-182, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012 č. j. 72 Co 255/2012- 147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012 č. j. 16 C 61/2010- 117, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 3 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012 č. j. 16 C 61/2010- 117 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 500 000,- Kč (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2012 č. j. 72 Co 255/2012- 147 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 769/2014-182 řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. února 2012 č. j. 16 C 61/2010-117 zastavil (výrok pod bodem I.), dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 72 Co 255/2012-147 jako nepřípustné odmítl (výrok pod bodem II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že předmětem sporu před obecnými soudy je stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, konkrétně Vězeňskou službou České republiky (dále jen "vězeňská služba") při provádění eskorty stěžovatele.
Stěžovatel namítá, že používání řetězů místo pout vězeňskou službou je v rozporu s ust. §17 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 555/1992 Sb.). Jelikož řetězy, kterými byl stěžovatel spoután po dobu předmětné eskorty mezi věznicemi, působí nemalé útrapy, vznikla tím stěžovateli nemajetková újma. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o neprokázání nemajetkové újmy a je přesvědčen, že vše podstatné pro meritum věci prokázal. V řízení před soudem prvního stupně byla stěžovateli nedůvodně zamítnuta celá řada důkazních návrhů, což odvolací soud akceptoval. Stěžovatel navrhoval výslech jiných svědků, kteří by potvrdili používání řetězů a nelidské zacházení při eskortách Brno - Jiřice. Argument soudů, že se nejedná o svědky účastné předmětné eskorty dne 5. listopadu 2009, nemůže podle stěžovatele sám o sobě obstát. Nejen přímé důkazy mohou přispět k prokázání skutkového stavu v soudním řízení. Výslechy navržených svědků, jakožto nepřímé důkazy, mohly podle stěžovatele podpořit věrohodnost skutkových tvrzení o praktikách vězeňské eskorty. Postup soudu zasáhl stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a vedl k nesprávnému rozhodnutí o věci samé. Používání řetězů k poutání při vězeňské eskortě znamená pro stěžovatele útrapy srovnatelné s mučením. Intenzita bolesti i psychické strádání jsou u této formy poutacích, neboli donucovacích, prostředků podle stěžovatele dosti intenzivní na to, aby bylo možné takové zacházení kvalifikovat jako nelidské, nedůvodně kruté, či mučící. Stěžovatel poukazuje na to, že i §17 zákona č. 555/1992 Sb. podmiňuje užití donucovacích prostředků zákonnými důvody, jejichž zkoumání obecné soudy opomenuly, navíc řetězy nejsou zákonným donucovacím prostředkem. Významným porušením práva na spravedlivý proces je i opomíjení celé řady skutkových i právních argumentů předkládaných stěžovatelem v nalézacím řízení. Zejména odkazy na předpisy práva ústavního i mezinárodního, jakož i odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") zůstaly mimo pozornost nalézacích soudů. Stěžovatel dne 26. 3. 2012 podal návrh na předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru, s nímž se Městský soud v Praze nevypořádal v souladu s právem Evropské unie a Nejvyšší soud na návrh rovněž nereagoval. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v daném případě předběžná otázka bez odůvodnění položena nebyla. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl, aniž se zabýval nastolenými otázkami zásadního právního významu.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 61/2010. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Ministerstva spravedlnosti, Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 23. 3. 2015 odkázal na své rozhodnutí ze dne 8. 2. 2012 č. j. 16 C 61/2010-117.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 3. 12. 2014 uvedl, že práva stěžovatele obsažená v Listině a Úmluvě porušena nebyla.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 10. 12. 2014 uvedl, že odmítl dovolání stěžovatele z toho důvodu, že v něm stěžovatel nenapadl závěr odvolacího soudu, podle kterého stěžovatel netvrdil a neprokázal vznik újmy. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neprokázání vzniku nemajetkové újmy v dovolání výslovně zmínil, pak Nejvyšší soud konstatoval, že uvedenou zmínku v dovolání neobjevil.
Co se týče námitky stěžovatele, že Nejvyšší soud nepředložil předběžnou otázku
Soudnímu dvoru, Nejvyšší soud uvedl, že položení předběžné otázky by bylo na místě pouze v situaci, kdy by rozhodnutí Soudního dvora o této otázce mohlo mít vliv na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tak tomu v posuzovaném případě není, když napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je založeno na skutečnosti, že stěžovatel v dovolání nenapadl jeden ze závěrů, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu stojí. Na odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem by jakékoliv řešení stěžovatelem navrhované předběžné otázky nemohlo nic změnit. Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Nejvyšší soud vyjádřil své přesvědčení, že jím vydaným rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatele.
Ministerstvo spravedlnosti se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel k zaslaným vyjádřením repliku Ústavnímu soudu nezaslal.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") a učinil na jejich základě odpovídající závěry, od nichž nemá odvolací soud (bez provedení dokazování) důvod ani možnost se odchylovat, přičemž výtky odvolatele týkající se hodnocení těchto důkazů a právních závěrů soudu prvního stupně, neshledal odvolací soud opodstatněnými. Odvolací sod se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady pro přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že použití poutacích řetízků v kombinaci s poutacím opaskem nebylo porušením pravidel daných ust. §17 zákona č. 555/1992 Sb., a že nebyla porušena ani práva žalobce vyplývající z Úmluvy. Z provedených důkazů vyplynulo, že předmětný donucovací prostředek byl příslušníky vězeňské služby použit ve smyslu §17 zákona č. 555/1992 Sb. Předmětný donucovací prostředek navíc nebyl v daném případě použit jako trest, jak to vylučuje čl. 39 Evropských vězeňských pravidel, která jsou ostatně jen souborem doporučení vydaných Výborem ministrů vládám členských států Rady Evropy. Samotné použití řetízkových pout (byť by je snad bylo možno označit jako prostředek nevhodný), uvedl městský soud, však samo o sobě nestačí ke konstatování, že žalobci vznikla jakákoliv nemajetková újma. Aby tomu tak bylo, muselo by se jednat o takový intenzivní zásah do osobní a tělesné integrity žalobce, který by vyústil v diagnostikované poškození zdraví, a to především v psychické sféře. Žalobce nic takového netvrdil. Námitku žalobce, že se soud prvního stupně opřel o obsah listin orgánů státu, které samy o sobě svědčí o nesprávném úředním postupu a že napadený rozsudek je zmatečný, neshledal městský soud opodstatněnou. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti měl za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč provedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po stránce právní. Odvolací soud se s přesvědčivým odůvodněním napadeného rozsudku ztotožnil. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dne 26. 3. 2012 podal Městskému soudu v Praze návrh na předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru, s nímž se Městský soud v Praze nevypořádal v souladu s právem Evropské unie a Nejvyšší soud na návrh taktéž nereagoval. K tomu Ústavní soud uvádí, že ve spise sp. zn. 6 C 61/2010 vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 se žádné podání stěžovatele ze dne 26. března 2012 adresované Městskému soudu v Praze nenachází. Dále je třeba uvést, že dne 8. 2. 2012 vydal Městský soud v Praze rozsudek, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta, stěžovatelem zmiňované podání by tedy bylo podáno až po vydání předmětného rozsudku. Ve svém dovolání stěžovatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby "řízení přerušil a předložil předběžnou otázku ESD", stěžovatel však již nespecifikuje, čeho by se předběžná otázka měla týkat. K této námitce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti, jak uvedeno výše.
Ústavní soud dále zjistil, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud shledal, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na své rozhodnutí vydané v obdobné věci ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2057/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu