ECLI:CZ:US:2017:2.US.3540.17.1
sp. zn. II. ÚS 3540/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviné, zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem Nám. J. Žižky 39/2, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 54 T 6/2011, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2017, č. j. 2 To 64/2017-3659, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 54 T 6/2011-2546. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle ustanovení §205 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že obecné soudy nerespektovaly jeho právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu a k důkazům o nich. Stěžovatel konkrétně namítá, že v původním řízení nikdo z obžalovaných nevypovídal, takže jejich výpověď v řízení o povolení obnovy je novou skutečností. Není prý podstatné, že stěžovatel vzal vinu za vloupání do rodinného domku na sebe, nýbrž podstatná jsou tvrzení o způsobu provedení vloupání a o výši škody. Zejména byl zpochybněn okruh osob odpovědných za vloupání, nebylo zjištěno násilné vloupání do domu a jeví se tak logické, že do domu mohlo být vniknuto vstupními dveřmi po jejich otevření klíčem za spolupráce tehdejší přítelkyně poškozeného. Významná je rovněž otázka výše škody, přičemž údajně nebyl důkaz o tom, že se v trezoru nacházely peníze. Jakkoliv měl soud k dispozici protokoly o výslechu poškozeného Kubína a svědka Miksteina, tyto důkazy neprovedl a ani neuvedl, proč tak neučinil.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší proto Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.
5. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. V nyní projednávaném případě však stěžovatel odůvodnil návrh na obnovu řízení (viz též obsah ústavní stížnosti) v podstatě pouze změnou vlastní výpovědi, kdy nově přiznal, že se daných trestných činů dopustil, nicméně rozporuje výši odcizené částky a to, kdo mu tehdy pomáhal. K dotazu soudu, proč tyto nově popisované informace nesdělil již v předchozím řízení a ani v podaném odvolání, stěžovatel uvedl, že tak neučinil z popudu svého obhájce.
6. Krajský soud se nicméně na veřejném zasedání výpovědí stěžovatele (a spoluodsouzeného M. T.) zcela dostatečně a velmi podrobně zabýval a dospěl k závěru, že nově učiněná tvrzení obou odsouzených nejsou věrohodná, a to z jednak z důvodu jejich charakteristiky coby mnohačetných recidivistů majetkové trestné činnosti a též s ohledem na okolnost, že jsou umístěni na stejné cele, takže svůj postup mohou zjevně koordinovat. Přitom v předchozím soudním řízení se konalo celkem jedenáct hlavních líčení, z nichž v osmi z nich bylo prováděno dokazování, takže stěžovatel měl dostatečný prostor tyto nově sdělované informace uplatnit již tehdy. Rovněž poukaz na údajný pokyn jeho obhájce je nevěrohodný, což krajský soud logicky vysvětlil tím, že stěžovatel ještě před tím, než jej zastupoval tento advokát, opakovaně vypověděl, že s předmětnou trestnou činností nemá nic společného, resp. odmítl vypovídat i za situace, kdy měl jiného obhájce. Ústavní soud tak plně přisvědčuje závěrům obecných soudů, že se nejednalo o skutečnosti či důkazy dříve neznámé tak, jak plyne ze smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Navíc, z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že se tento soud vyčerpávajícím způsobem opětovně zabýval celou důkazní situací v této trestní věci a Ústavní soud, který - jak je podáno výše - není oprávněn dokazování prováděné obecnými soudy přehodnocovat, proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by z této obecné zásady měl nyní učinit výjimku.
7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Lze totiž plně přisvědčit krajskému soudu v tom směru, že všechny nově poskytované informace mohl bez jakékoliv překážky sdělit již v řízení předchozím, takže se nejedná o skutečnosti či důkazy dříve neznámé. Pokud tak ovšem neučinil, není možno tuto okolnost procesně "dohánět" v řízení o návrhu na obnovu řízení, které je skutečně zaměřeno zcela jiným směrem, což dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení již krajský soud. Ve skutečnosti tak stěžovatel nebrojí proti protiústavnímu zásahu do jeho práv, nýbrž proti (pro něj) neuspokojivému výsledku soudního řízení, což však z povahy věci nepožívá a ani požívat nemůže ústavní ochrany.
8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu