ECLI:CZ:US:2011:2.US.3549.10.1
sp. zn. II. ÚS 3549/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. L. T., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, se sídlem Na Hradbách 9/118, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010, č. j. 56 Co 355/2010-50, a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 10. července 2008, č. j. 127 Nc 2136/2008-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 10. července 2008, č. j. 127 Nc 2136/2008-5, nařídil exekuci na majetek povinného (stěžovatele) pro pohledávku ve výši 78.554 Kč s příslušenstvím na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Zdeňka Kučery ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. SL 2006-2258.
3. K odvolání povinného Krajský soudu v Ostravě usnesením ze dne 24. srpna 2010, č. j. 56 Co 355/2010-50, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací námitky povinného, že exekuční titul nebyl povinnému účinně doručen a směřuje proti jiné osobě vzhledem k označení jména a příjmení povinného a adresy jeho bydliště, nepovažoval za důvodné. Konstatoval, že pořadí jména a příjmení, jakož i vadné, resp. nesdělené datum narození povinného, nejsou vadami způsobilými zpochybnit věcnou správnost usnesení o nařízení exekuce. Co se týče uvedení nesprávné adresy v návrhu na nařízení exekuce, bylo pro odvolací soud rozhodující, že povinnému bylo usnesení o nařízení exekuce nakonec doručeno do místa aktuálního bydliště povinného a vada v údaji o bydlišti tak byla zhojena. Z obsahu rozhodčího spisu odvolací soud dále zjistil, že rozhodčí nález byl ustanovené opatrovnici povinného také řádně doručen. Samotnou námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v rozhodčím řízení se však nemůže exekuční soud zabývat. Povinný měl možnost se bránit postupem dle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, jehož se měly dopustit obecné soudy, neboť se řádně nezabývaly označením povinného v exekučním titulu. K tomu stěžovatel uvádí, že je vietnamské národnosti, přičemž jméno V. L. T., u něhož bylo navíc přehozeno jméno a příjmení, je jedno z nejběžnějších vietnamských jmen, jichž jsou v České republice desítky. Pokud byla navíc v rozhodčím nálezu uvedena adresa neexistující a nesprávné bylo i datum narození, nebyl ani jeden údaj o stěžovateli správný. Stěžovatel zpochybňuje okolnosti vydaní rozhodčího nálezu, resp. to, na základě jakých skutečností či tvrzení rozhodce rozhodl.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti sice formálně napadá rozhodnutí obecných soudů o nařízení exekuce na jeho majetek, avšak obsahově v podstatě pouze zpochybňuje okolnosti vydání exekučního titulu (rozhodčího nálezu). Jeho ústavní stížnost tedy svým obsahem směřuje proti rozhodnutí, které bylo vydáno v jiném než ústavní stížností napadeném řízení. Je třeba vycházet z toho, že v exekučním řízení jsou možnosti přezkumu exekučních titulů velmi omezené. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že nemá možnost v rámci exekučního řízení přezkoumávat, zda byly v předchozím rozhodčím řízení splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka a jaké další okolnosti vedly k vydání rozhodčího nálezu. Pokud stěžovatel zpochybňuje okolnosti vydání rozhodčího nálezu (např. ustanovení opatrovníka) a jeho doručení, měl možnost, jak správně podotýká odvolací soud, postupovat podle §31 zákona o rozhodčím řízení a podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu.
8. Co se týče samotného nařízení exekuce, Ústavní soud neshledává, že by došlo k pochybení na straně obecných soudů znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se zabýval námitkou stěžovatele ohledně skutečností rozhodných pro nařízení exekuce. Dospěl k závěru, že stěžovatel byl v rozhodčím nálezu dostatečně identifikován a usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli rovněž řádně doručeno na adresu aktuálního bydliště, byť v záhlaví usnesení byla adresa, na které povinný trvalé bydliště neměl. Proti tomuto závěru obecných soudů nemá Ústavní soud žádné výhrady. K tomu podotýká, že polemika stěžovatele se skutkovými či právními závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem ke znění výroku Ústavního soudu odpadla i nutnost zabývat se návrhem na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu