ECLI:CZ:US:2023:2.US.3589.22.1
sp. zn. II. ÚS 3589/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2022, č. j. 30 Cdo 2948/2022-213, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022, č. j. 36 Co 351/2021-189, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. června 2021, č. j. 28 C 92/2020-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, proti stěžovateli bylo dne 16. 11. 2018 zahájeno trestní stíhání pro zločin vydírání. Konkrétně jej policie podezřívala z toho, že jako ustanovený obhájce obviněného přistoupil ke dveřím garáže, kterou v té době obýval poškozený, představil se jako advokát obviněného a měl pronést tvrzení naléhající na poškozeného, aby změnil svou původní výpověď, jinak že se bude muset z garáže vystěhovat. Po několika proběhlých hlavních líčeních Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 1. 2020 stěžovatele obžaloby zprostil podle §226 písm. a) tr. ř. Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 1. 2020.
3. Stěžovatel se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nárok uplatnil následně i u soudu. Požadoval náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 5 410 336 Kč s příslušenstvím a náhradu majetkové újmy v podobě nákladů za obhajobu v trestním řízení ve výši 50 336 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 28 C 92/2020-147, řízení v rozsahu 66 360,50 Kč zastavil (výrok I). Žalovaná ČR - Ministerstvo spravedlnosti (nyní vystupuje v pozici vedlejšího účastníka) totiž po zahájení řízení i uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání žádosti část nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 30 000 Kč a nároku na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby ve výši 36 360,50 Kč uznala a celou uznanou částku stěžovateli vyplatila. Současně se za duševní útrapy prožité v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání omluvila. Soud prvního stupně dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli z této vyplacené částky 8,25 % úrok z prodlení od 6. 12. 2021 do 9. 2. 2021 (výrok II) a ve zbylém rozsahu 5 343 975,50 Kč s příslušenstvím i 1,75 % úroku z prodlení z částky 66 360,50 Kč od 6. 12. 2020 do 9. 2. 2021 žalobu zamítl (výrok III). Soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV) a vrátil mu přeplatek soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok V). Následně usnesením ze dne 30. 7. 2021, č. j. 28 C 92/2020-157, opravil výrok II rozsudku tak, že místo data 6. 12. 2021 má být správně uvedeno 6. 12. 2020.
5. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavém výroku III co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 409,94 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
8. Stěžovatel nadepsaným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že přiznaná výše nemateriální újmy způsobené trestním řízením nezohlednila specifika jeho profese. Judikatura vyšších soudů přitom vyzývá k nutné individualizaci jinak objektivně stanoveného nároku na základě porovnání obdobných obecnými soudy v jejich praxi řešených případů. Stěžovatel tvrdí, že obdobný případ v minulosti obecnými soudy hodnocen nebyl. Obecné soudy tak měly zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti stěžovatelova života a své úvahy rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že profese advokáta je srovnatelná s výkonem veřejné funkce. S tou se pojí i požadavek na dodržování jistých morálních a mravních pravidel. Trestním stíháním stát stěžovatele zasáhl v této sféře jeho života, která je pro výkon jeho profese klíčová, neboť důvěru klientů lze snadno pozbýt. Stěžovatel požadoval zohlednit i povahu samotného obvinění a fakt, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí s vyzněním odůvodnění v tom smyslu, že k objektivizaci jeho subjektivních dojmů z probíhajícího trestního stíhání měl své problémy ventilovat před širším okruhem osob. Podle jeho názoru by zásah do profesní sféry měly obecné soudy dovodit z povahy věci.
9. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
12. Ústavní soud se k otázce odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, již mnohokrát vyjádřil (za všechny srov. např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16). Jeho přístup vychází z teze, že trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončené konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody v případě nezákonně vedeného trestního stíhání přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci, totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za majetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany.
13. Obecné soudy přitom ve svém postupu vyšly z judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 a ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Těmi jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozeného. Existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, se na základě samotného faktu proběhlého trestního stíhání automaticky nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení), ale zpravidla musí být prokázána. Toto pravidlo se týká i intenzity újmy spočívající v zásahu do profesního života advokáta nebo jiné veřejně vystupující osoby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14).
14. Obecné soudy v ústavní stížnosti napadených rozsudcích zaujaly k řešení tohoto problému postoj, který je racionální a jenž je Ústavním soudem obecně akceptován (viz nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15), tj. pokusily se srovnat intenzitu zásahu a s tím spojenou výši zadostiučinění s podobnými případy řešenými soudní praxí. Toto srovnání přitom musí být provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledává odlišnosti.
15. V přezkoumávaném řízení obecné soudy uvedené závěry judikatury rekapitulovaly a poté rovněž na daný případ aplikovaly. Nalézací soud zvolil případy známé mu z vlastní předchozí úřední činnosti, které považoval za srovnatelné pro stanovení výše přiznaného zadostiučinění, a poté provedl přezkoumatelné posouzení, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné, resp. odlišné. Nalézací soud u těchto případů srovnával povahu trestné činnosti a hrozícího trestu, omezení osobní svobody, délku trestního řízení, jakož i dopad trestního stíhání do profesního či rodinného života poškozených (srov. bod 21 odůvodnění jeho rozsudku). Stěžovateli lze přisvědčit, že pro srovnání použité případy nejsou zcela totožné s jeho věcí a že nalézací soud se v argumentaci nezabýval všemi rozdílnými prvky těchto případů. Tyto námitky stěžovatele by však byly obecně uplatnitelné proti jakémukoliv srovnávání - žádné dva případy odehrávající se v reálném světě nemohou být totožné a šlo by mezi nimi teoreticky najít takřka nekonečné množství odlišností. Jinak řečeno, stěžovatel se fakticky vymezuje proti metodě, kterou obecné soudy pro určení zadostiučinění používají. Jenže jak již Ústavní soud zmínil v předešlém bodě, srovnávací přístup lze považovat za racionální metodu pro stanovení náhrady za újmu. Nelze se pouze s odkazem na jedinečnost každého případu automaticky uchylovat k použití kritéria "obecného vnímání spravedlnosti", protože takové vnímání je z definice subjektivní a docházelo by poté k nedůvodným rozdílům v odškodňovací praxi a porušení zásady rovnosti před zákonem. Bylo na stěžovateli jako žalobci, aby unesl břemeno tvrzení a předložil případ(y), který by podle něj nejlépe odpovídal jeho věci. Obecné soudy by se pak musely s tímto případem v odůvodnění vypořádat. Bez vkladu stěžovatele byl nalézací soud nucen použít jím vybrané případy, a jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud volbu případů a ani jejich posouzení ve vztahu k řešenému případu nepokládá za excesivní.
16. Obecné soudy přitom vyšly ze specifických okolností případu, kdy stěžovatel neměl pozastaven výkon advokacie, klienti o jeho trestním stíhání nevěděli, případ nebyl nijak medializován a v profesní oblasti, kde se stěžovatel pohyboval, nevešel ani ve známost. Odvolací soud k námitkám stěžovatele přistoupil ke komparaci s jiným pravomocným rozsudkem, popsal podobnosti s případem stěžovatele a právě pro zjištěnou větší intenzitu dopadu do profesní sféry relutární náhradu nemajetkové újmy zvýšil. I dovolací soud však zejména s ohledem na vlastní tvrzení stěžovatele dospěl k závěru, že intenzitu zásahu do profesního života stěžovatele v pozici advokáta odvolací soud zohlednil dostatečně.
17. Ústavní soud nijak nerozporuje pocit stěžovatele z nízké výše stanoveného odškodnění a v zásadě s ním souhlasí v tom, že výsledná částka mu nemůže zcela nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Peněžní zadostiučinění ze své podstaty nikdy neposkytne plnou satisfakci (tím méně dokáže vrátit čas). Ústavní soud u přezkoumávané věci posoudil, zda obecné soudy aplikovaly v řízení řádně výše předestřený rámec a s ohledem na uvedené došel závěru, že vůči postupu obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad a nevidí důvod ke kasačnímu zásahu. Proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu