ECLI:CZ:US:2006:2.US.359.06
sp. zn. II. ÚS 359/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti REFRASIL, s.r.o., se sídlem Třinec - Konská, Průmyslová 720, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem Advokátní kanceláře v Třinci - Staré město, Husova 401, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, čj. 12 Cmo 452/2005-71 a Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými bylo odmítnuto jako opožděné jeho odvolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-33, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 9. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-48.
Stěžovatel poukazuje na to, že oba soudy odvolání v rozporu s jeho obsahem a petitem mylně posoudily jako opravný prostředek proti opravnému usnesení ze dne 12. 9. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-48, a nikoliv jako opravný prostředek proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-33, který byl co do výroku opravným usnesením ze dne 12. 9. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-48, pouze změněn.
Vydáním opravného usnesení ze dne 12. 9. 2005 přitom vznikla ve prospěch stěžovatele nová lhůta k podání odvolání ve smyslu ust. §204 odst. 1 o.s.ř., jejíž běh se počítá od právní moci opravného usnesení. V daném případě nová 15-denní lhůta pro podání řádného opravného prostředku proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005 počíná ode dne 4. 10. 2005 (dle doručenek založených v soudním spise) a odvolání proti uvedenému rozsudku podané na poště dne 13. 10. 2005 proto bylo podáno včas. Soudy však při zkoumání běhu lhůty pro odvolání nesprávně vycházely z jejího počátku odvozeného ode dne doručení opravného usnesení stěžovateli (16. 9. 2005) a na základě mylného posouzení kvalifikovaly odvolání stěžovatele jako opožděné Odmítnutím odvolání tak bylo stěžovateli znemožněno domáhat se ústavně zaručeného práva na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními, rozhodnutím ve věci, opravným usnesením a odvoláním stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z opravného usnesení ze dne 12. 9. 2005 vyplývá, že jím bylo opraveno záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-33 tak, že chybně uvedená adresa žalobce (stěžovatele) T. - K. správně zní T. - K. a ve výroku II. rozsudku bylo opraveno slovo žádaný na žádný (žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení).
Z podání stěžovatele ze dne 13. 10. 2005 označeného odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-33, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 9. 2005, č.j. 21 Cm 161/2003-48, vyplývá, že opravné usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 16. 9. 2005 a z obsahu podání je zřejmé, že stěžovatel napadá rozhodnutí nalézacího soudu, neboť se domáhá jeho zrušení a vrácení k dalšímu řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005 bylo odvolání stěžovatele ze dne 13. 10. 2005 odmítnuto jako opožděné. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006 bylo rozhodnutí o odmítnutí odvolání potvrzeno.
Ústavní soud ověřil, že z přiloženého odvolání stěžovatele ze dne 13. 10. 2005 skutečně vyplývá, že stěžovatel odvoláním nenapadá opravné usnesení (vůči důvodům a způsobu opravy žádné námitky neuvádí), ale svým podáním se znovu domáhá přezkoumání rozsudku soudu prvého stupně. který nabyl právní moci dne 15. 9. 2005. Za situace, kdy opravné usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 16. 9. 2005 a stěžovatel je odvoláním nenapadl, je třeba posoudit, zda opravným usnesením byla v projednávaném případě založena nová lhůta pro podání odvolání proti rozsudku ze dne 26. 5. 2005 ve smyslu ust. §204 odst. 1 o.s.ř. věty druhé, jejíž běh by se odvíjel od právní moci opravného rozhodnutí a zda tedy odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně bylo podáno ve lhůtě. (Dle ust. §204 odst. 1 odvolání se podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení.)
Dle ustanovení §164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Ústavní soud má zato, že z povahy věci plyne, že je třeba rozlišovat o jakou opravu chyby v psaní ve výroku soudního rozhodnutí se jedná, přičemž ne každá oprava musí mít za následek nové otevření lhůty k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí, jak je předjímáno ustanovením §204 odst. 1, věty druhé. O typický případ, kdy tomu tak být nemusí, se jedná v případě chyb v psaní - běžných překlepů, které jsou bez jakéhokoliv vlivu na obsah opravovaného výroku a nevyvolávají jakékoliv pochybnosti o jeho smyslu. Účelem opravného usnesení, které musí být v případě, že se oprava týká výroku rozhodnutí, vždy vydáno, je ochrana účastníků před obsahovými změnami výroků vydaného rozhodnutí, provedenými soudem v době po uplynutí lhůty k podání odvolání proti opravovanému rozhodnutí. Jeho účelem však nemůže být automatické otevření nové lhůty k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí i v případech, kdy oprava s ohledem na pouhý formální charakter nemohla vyvolat obsahovou změnu rozsudku. Extenzivní výklad ust. §204 odst. 1, věty druhé o.s.ř. by totiž ve svých důsledcích vedl k právní nejistotě a porušení práv rovnosti účastníků řízení.
Vyslovený závěr je i v souladu s dosavadní judikaturou, dle níž lhůta k podání odvolání proti výroku rozhodnutí opravenému opravným usnesením soudu (a proti výrokům na něm závislým) se účastníku řízení nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné (R46/25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v konkrétním projednávaném případě, a to přestože se opravné usnesení týká výroku rozhodnutí, šlo o opravu chyb, které nemají žádný vliv na právní postavení účastníků. Jak je shora uvedeno, oprava se týkala zjevného a drobného překlepu v označení adresy stěžovatele T.-K./T.-K. a zjevného a běžného překlepu slova žádaný/žádný (myšleno účastník). Dle názoru Ústavního soudu s opravou takovýchto chyb v psaní nelze spojovat účinky předvídané ustanovením §204 odst. 1 o.s.ř. a vydáním (právní mocí) opravného usnesení nová lhůta k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí nebyla otevřena.
Ústavní soud, který při posuzování ústavní stížnosti vycházel z materiálního chápání práva na soudní ochranu před pojetím formálním, dospěl k závěru, že s ohledem na popsané okolnosti v projednávané věci postupem soudů, které odmítly odvolání, nedošlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci před soudem. Přestože obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí nezmínily argumentaci předloženou Ústavním soudem, nejedná se v daném případě o procesní pochybení, které by svou závažností a charakterem dosahovalo intenzity, zakládající protiústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Případný nález, zrušující napadená rozhodnutí, by za shora popsaných okolností, nevedl k možnosti projednat odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně a zcela by zastřel smysl a podstatu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv zákonnosti.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu