ECLI:CZ:US:1997:2.US.361.96
sp. zn. II. ÚS 361/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti P.I., ze zákona zastoupené otcem P.I., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti usnesení OSZ B., ze dne 25. 10. 1996, čj. Zt 182/96-7, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatelky proti usnesení vyšetřovatele OÚV B., čj. ČVS:OW 728/95-139, ze dne 29. 5. 1996, za účasti OSZ B., jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
V době podání návrhu nezletilá navrhovatelka, ze zákona zastoupená svým otcem, napadla ústavní stížností pravomocné usnesení OSZ B., ze dne 25. 10. 1996, čj. Zt 182/96-7, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatelky proti usnesení vyšetřovatele OÚV B., ČVS:OW 728/95, ze dne 29. 5. 1996, kterým byla podle §171 odst. 1 tr.ř. postoupena věc obviněného J.S. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr.z. V tomto řízení vystupovala navrhovatelka jako účastník dopravní nehody, a to jako osoba poškozená. Stížnost byla OSZ zamítnuta s odůvodněním, že byla podána opožděně a osobou neoprávněnou.
Ústavní stížnost byla doručena osobně dne 27. 12. 1996. Rozhodnutí OSZ B., nabylo právní moci dne 29. 10.1996. Navrhovatelka byla zastoupena v souladu s ustanoveními §30 odst.1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a její zástupce měl k zastupování plnou moc jejího otce. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Na základě předloženého vyšetřovacího spisu ČVS:OVV 728/95 Ústavní soud zjistil, že vyšetřovatel OUV Policie ČR věc postoupil podle §171 odst. 1 tr.ř. s odůvodněním, že výsledky přípravného řízení ukazují, že se nejedná o trestný čin, nýbrž o
přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, s přihlédnutím k ustanovení §49 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Rozhodnutí nabylo právní moci 18. 6. 1996 a obsahovalo poučení, že "poškozený není osobou oprávněnou k podání stížnosti".
Proti tomuto rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 18. 6. 1996, přesto podala dne 22. 10. 1996 navrhovatelka stížnost. Namítla, že poučení je v rozporu s ustanoveními §144 odst. 2 a §142 odst. 1 tr. ř., tudíž je ve smyslu §148 odst. 2 tr. ř. nesprávné. Vyšetřovatel Policie ČR shledal tuto stížnost neodůvodněnou, nicméně ji postoupil OSZ, které rozhodnutím napadeným ústavní stížností dne 25. 10. 1996 rozhodlo o jejím zamítnutí podle §148 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť byla podána opožděně a osobou neoprávněnou.
Toto usnesení napadla navrhovatelka s tím, že jím bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zdůvodnění, v čem došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, však ústavní stížnost neobsahuje. Pouze se uvádí, že navrhovatelce jednáním obviněného vznikla nejen újma na zdraví jako hmotná škoda, nýbrž i škoda nehmotného charakteru, což podle navrhovatelky znamená, že "v této souvislosti je potrestání obviněného pro ni určitou satisfakcí, v důsledku čehož se lze domnívat, že stěžovatelka jako poškozená je osobou, jíž se usnesení přímo dotýká".
K návrhu se vyjádřil účastník řízení. Podle jeho názoru bylo postupováno zcela ve shodě s ustanovením §171 odst. 1 tr.ř. a právo na ochranu práv navrhovatelky u soudu nebo jiného orgánu nebylo porušeno. Vlastní návrh ve věci účastník nepodal.
Na základě podání navrhovatelky, vyjádření účastníka řízení a předloženého vyšetřovacího spisu, sp. zn. ČVS: OVV 728/95, ústavní soud konstatuje, že navrhovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ke kterému mělo postupem účastníka řízení dojít. Podmínkou podání ústavní stížnosti je, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda fyzické nebo právnické osoby.
Ústavní soud došel k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základního práva na jinou právní ochranu. Podle §171 odst. 2 tr.ř. se usnesení o postoupení věci musí oznámit i poškozenému. To, že byla navrhovatelka poučena o tom, že není osobou oprávněnou k podání stížnosti proti tomuto postoupení, je v souladu s ustanoveními tr.ř. a nijak se nedotýká jejích práv, která jí jako poškozené osobě přiznává ustanovení §43 tr.ř. Především pak nejsou poškozena její práva na náhradu škody pořadem práva civilního. Oznámení usnesení podle §171 odst. 1 tr.ř. proto poškozeného informuje, že musí dále postupovat při uplatňování svých práv na náhradu škody podle o.z. a o tom, že ve věci bude dále probíhat řízení o přestupku nebo řízení kárné. Jak ukazuje závětí §142 odst. 1 tr. ř., neplatí možnost podat stížnost bez výjimek. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v tr.ř. v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, když neshledal porušení žádného z ústavních principů trestního řízení. Proto ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR