ECLI:CZ:US:2019:2.US.3623.18.1
sp. zn. II. ÚS 3623/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 707/2018-347, rozsudku Krajského soudu v Praze 19. 10. 2017, č. j. 24 Co 292/2017-301, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 5. 2017, č. j. 10 Nc 758/2015-260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a M. B., zastoupené Mgr. Michaelou Kopeckou, advokátkou se sídlem Chodská 1281/30, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, neboť má za to, že jimi byly porušeny její základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, shora citovaným rozsudkem omezil Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") k návrhu vedlejší účastnice řízení, stěžovatelčiny dcery, M. B. (dále jen "vedlejší účastnice"), stěžovatelku ve svéprávnosti, a to způsobem specifikovaným v předmětném rozsudku (výroky I a II), jmenoval jí veřejného opatrovníka, Město Lysá nad Labem (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil a pouze formulačně upravil omezení svéprávnosti, aby (dle vyjádření krajského soudu) lépe odpovídalo potřebám ochrany zájmů stěžovatelky.
5. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala sama stěžovatelka dovolání, a to přestože jí byla okresním soudem ustanovena pro celé řízení o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka procesní opatrovnice, Mgr. J. Šubrtová, advokátka se sídlem v Milovicích. Tato opatrovnice ovšem podané dovolaní ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně nedoplnila a ani se k němu nepřipojila. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a dovolací řízení z důvodu nedostatku povinného zastoupení zastavil.
6. Stěžovatelka předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v průběhu předchozího řízení, i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že "u soudu prvního ani druhého stupně neproběhlo řádné důkazní řízení a nebyl předložen žádný přesvědčivý důkaz o existenci jakékoliv duševní poruchy stěžovatelky [...] Má-li být důkazem o existenci duševní poruchy stěžovatelky znalecký posudek vypracovaný znalkyní MUDr. Michaelou Štěpánkovou, stěžovatelka opakovaně namítá, že tento posudek je nepravdivý." Zásadní pochybení spatřuje v řízení o dovolání, které bylo zastaveno z důvodu, že opatrovnice dovolání nedoplnila a ani se k němu nepřipojila. "Neúspěch v řízení byl tedy zapříčiněn pochybením (liknavostí) opatrovnice, nehledě na to, že stěžovatelka se o nutnosti doplnit dovolání a nechat se povinně zastoupit dozvěděla až ve chvíli, kdy obdržela konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení řízení." Stěžovatelka okresnímu soudu dále vytýká, že "se řádně nevypořádal s žádostmi stěžovatelky o určení zástupce, který by sepsal dovolání proti rozhodnutí o ustanovení opatrovnice, když stěžovatelce bylo zřejmé, že opatrovnice dovolání nebude ochotna podat (laicky řečeno by jej psala v podstatě sama proti sobě, na čemž logicky nemá žádný zájem)".
7. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení, která následně předal stěžovatelce k replice, jež však tohoto svého práva nevyužila.
8. Nejvyšší soud ve vyjádření znovu vysvětlil, že dovolací řízení zastavil, neboť dovolání nebylo sepsáno advokátem nebo notářem. Uvedl, že soud prvního stupně vyžádal od procesní opatrovnice vyjádření, z něhož vyplynulo, že stěžovatelka s ní podání dovolání ani nekonzultovala, ani ji o jeho sepsání nepožádala. Vzhledem k tomu, že úkolem dovolacího soudu není zkoumat vztah mezi, obecně řečeno, opatrovancem a opatrovníkem, proto Nejvyšší soud z důvodu nesplnění podmínky povinného zastoupení dovolací řízení zastavil.
9. Krajský soud uvedl, že "v řízení respektoval procesní práva stěžovatelky a pravidla soudního řízení, k rozhodným otázkám bylo provedeno dostatečné dokazování." Zdůraznil, že stěžovatelku při odvolacím jednání i zhlédl, resp. jí poskytl možnost samostatného vyjádření k celé věci. "Jde-li o zastupování opatrovnicí, také ta se odvolacího jednání osobně účastnila a oprávněné zájmy posuzované z titulu opatrovnictví při odvolacím jednání přiměřeně hájila, z obsahu spisu a jednání nevyplynuly pro odvolací soud žádné důvody, pro které by měl dospět k závěru, že posuzovaná nebyla v řízení řádně zastoupena."
10. Okresní soud ve vyjádření toliko stručně odkázal na obsah napadeného rozsudku.
11. Vedlejší účastnice uvedla, že v řízení před obecnými soudy byla řádně prokázána stěžovatelčina duševní porucha, v důsledku které došlo k následnému omezení její svéprávnosti. Zmínila, že na jednání procesní opatrovnice v rámci dovolacího řízení neshledává cokoliv nestandardního. Vedlejší účastnice dále vyjádřila (kromě lítosti nad vzniklou situací) přesvědčení, "že omezení svéprávnosti je v nejlepším zájmu stěžovatelky, ač si to stěžovatelka zřejmě nikdy neuvědomí."
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice řízení, jakož i obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná (v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu) a částečně nepřípustná (v části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu).
13. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti, což se nicméně v nyní projednávaném případě nestalo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) ze dne 8. 7. 1999; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je námitka, že zastavením řízení před dovolacím soudem došlo k porušení jejích základních práv. Ústavní soud se však s tímto tvrzením nemohl ztotožnit.
15. Jak vyplývá z ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., přístup k dovolacímu soudu je omezen podmínkou právního zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem, a to krom výjimek uvedených v odstavci druhém a třetím citovaného ustanovení. Jde o procesní podmínku dovolacího řízení, která je splněna pouze tehdy, jestliže právní zástupce dovolání sám zpracuje, či alespoň doplní či stvrdí dovolání podané dříve dovolatelem. Jelikož nedostatek právního zastoupení představuje odstranitelnou vadu dovolacího řízení, je v souladu s ustanoveními §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. úkolem soudu prvního stupně učinit vhodná opatření k odstranění této vady. Nepodaří-li se tuto vadu odstranit, nemůže být věc dovolacím soudem meritorně projednána a řízení musí být zastaveno, což se stalo i v nyní projednávaném případě.
16. Ústavní soud z vyžádaného spisu a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Nymburce dne 15. 1. 2018 dovolání, aniž by byla právně zastoupena. Následující den, tj. 16. 1. 2018, se okresní soud obrátil na procesní opatrovnici stěžovatelky s žádostí o vyjádření, zda toto dovolání podává jménem stěžovatelky, či se k němu připojuje, anebo jej doplňuje. Se stejnou žádostí se okresní soud téhož dne obrátil rovněž na veřejného opatrovníka, Město Lysá nad Labem. Procesní opatrovnice okresnímu soudu dne 18. 1. 2018 sdělila, že dovolání podala sama stěžovatelka, s níž není od jednání odvolacího soudu vyjma jednoho telefonátu v kontaktu. Procesní opatrovnice dále uvedla, že "stejně jako při jednání u odvolacího soudu, i telefonicky, mi posuzovaná opět sdělila, že si nepřeje, abych za ni činila jakékoliv úkony. Podání dovolání se mnou nekonzultovala ani mě o jeho sepsání nepožádala." Z vyjádření veřejného opatrovníka (ze dne 29. 1. 2018) vyplynulo, že dovolání je osobní aktivitou stěžovatelky.
17. Za této situace proto Ústavní soud nemohl shledat zastavení dovolacího řízení v posuzované věci za protiústavní. Podstatná je totiž skutečnost, že stěžovatelka nesplnila jednu z podmínek dovolacího řízení - povinné zastoupení podle §241 o. s. ř. Jelikož nebyla splněna podmínka řízení, nemohl Nejvyšší soud rozhodnutí meritorně přezkoumat; proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zastavil-li předmětné dovolací řízení právě pro uvedenou vadu. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance - jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda právě v předmětné věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Pro Ústavní soud je v nyní projednávané věci stěžejní, že stěžovatelka vyslovila přání, jež zdejší soud nehodlá zpochybňovat, aby za ni procesní opatrovnice, jmenovaná právě pro účely řízení před obecnými soudy, dále nečinila jakékoliv úkony, přitom si však sama nezajistila zastoupení jiným advokátem. Stěžovatelka si nicméně musela být vědoma, a to mj. s ohledem na svou předchozí zkušenost s řízením před dovolacím soudem (srov. níže řízení o jmenování procesní opatrovnice), že v takovém případě, nedojde-li k odstranění této vady, mimochodem spadající do kategorie "justiční malé násobilky", nemůže být její podání věcně projednáno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 849/16 (N 188/83 SbNU 81) ze dne 11. 10. 2016]. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
18. Námitku týkající se dovolání proti usnesení o jmenování procesní opatrovnice (pozn. Ústavního soudu: procesní opatrovnice, Mgr. J. Šubrtová, byla jmenována usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 Nc 758/2015-17, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 24 Co 471/2015-29; následné řízení o dovolání, jež bylo rovněž podáno bez splnění podmínky povinného zastoupení, bylo zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 30 Cdo 901/2016-60) považuje zdejší soud za bezpředmětnou (a nadto opožděnou), neboť nesouvisí s předmětem nyní posuzovaného řízení.
19. Za daných okolností pak Ústavní soud nemůže přezkoumávat ani ústavnost napadených rozsudků okresního a krajského soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejích práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
20. Ve vztahu k tvrzení, že v řízení před obecnými soudy nebyl předložen "žádný přesvědčivý důkaz o existenci jakékoliv duševní poruchy stěžovatelky", lze přesto alespoň na okraj uvést, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) ze dne 23. 3. 2004; nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407) ze dne 20. 9. 2006]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal. Jak bylo podáno výše, obecné soudy dospěly k závěru o duševní poruše stěžovatelky na základě znaleckého posudku (a následného výslechu znalkyně), výslechu vedlejší účastnice a výslechu samotné stěžovatelky.
21. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu