ECLI:CZ:US:2007:2.US.363.05.1
sp. zn. II. ÚS 363/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti TESAP, s. r. o., se sídlem Liberec 10, Jáchymova 281, IČ 62743457, zastoupeném JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Nerudova č. 37, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2005, č. j. 32 Odo 1095/2004-86, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, č. j. 9 Cmo 199/2004-72, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2004, č. j. 19 Cm 673/99-72, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Kooperativa, pojišťovna, a. s., Praha 1, Templová č. 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na soudní projednání jeho věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále namítá, že soudy porušily čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky, a to zejména tím, že neposkytly ochranu jeho právu.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 19 Cm 673/99, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u tohoto soudu pod výše uvedenou spisovou značkou (v ústavní stížnosti v rubrice chybně uvedeno 196 Cm 673/99) uplatnil vedlejší účastník žalobou proti stěžovateli nárok na zaplacení částky 758.760 Kč podle ustanovení §813 občanského zákoníku, a tvrdil, že na něj přešel nárok u něj pojištěné firmy Hrádek, s. r. o., které vyplatil pojistné plnění za její požárem zničenou halu, přičemž ze zjištění policie České republiky vyplynulo, že požár zavinil zaměstnanec stěžovatele. Krajský soud vydal v této věci platební rozkaz, proti kterému stěžovatel podal nezdůvodněný odpor.
Usnesením Krajského soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 19 Cm 673/99-38, byl stěžovatel vyzván, aby se ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě a k vyjádření vedlejšího účastníka (v soudním řízení žalobce), které bylo k usnesení připojeno. Stěžovatel tak učinil podáním datovaným 8. 7. 2003, které předal k poštovní přepravě poslední den lhůty 10. 7. 2003, avšak úřednice advokátní kanceláře uvedla na obálce chybně adresu, kdy na místo „Ústí nad Labem“ napsala „Ústí nad Orlicí“, přičemž všechny ostatní údaje adresy Krajského soudu v Ústí nad Labem byly v adrese uvedeny správně, tj. označení „Krajský soud“, název ulice, včetně správně uvedeného směrovacího čísla.
Doručující pošta opravila v adrese směrovací číslo pošty Ústí nad Orlicí a písemnost doručila Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. Ten na podání u podacího razítka vyznačil poznámku „doručeno omylem“ a poslal jej Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kam bylo doručeno dne 15. 7. 2003. Krajský soud po té dne 26. 2. 2004 rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem pro uznání. Tento postup odůvodnil tím, že mu vyjádření k žalobě bylo doručeno po stanovené lhůtě, a tudíž podle §153a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se má za to, že nárok byl uznán.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neuznal argumentaci stěžovatele a vyložil, že účinky zachování lhůty nastávají jen za té podmínky, že podání odevzdané orgánu, který má povinnost doručit, je adresováno soudu, vůči kterému je úkon učiněn, přičemž je rozhodující adresa uvedená na obálce.
Dovolání, které stěžovatel podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, dovolací soud odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se nejprve vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se nesprávného postupu soudu, pokud po vydání platebního rozkazu vydal usnesení podle §114b o. s. ř. Uvedl, že tato otázka nemá zásadní právní význam, protože k ní Nejvyšší soud zaujal stanovisko v rozsudku ze dne 16. 12. 2004, kde vysvětlil, že samotné vydání platebního rozkazu není překážkou pro postup soudu v rámci přípravy jednání podle §114b o. s. ř. Jinak se zcela ztotožnil s názorem odvolacího soudu, pokud jde o výklad ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh řízení a především namítá, pokud jde o výklad účinků ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř., že ze strany obecných soudů jde o přepjatý formalismus, který vede ke zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Podrobně popisuje okolnosti případu a zdůrazňuje, že uvedení nesprávného určení místa, kam měla být zásilka odeslána, bylo zřejmou písařskou chybou úřednice advokátní kanceláře, které se dopustila až při vyplňování adresy na obálce, neboť jinak byla všude uvedena správná adresa. Poukazuje na zásah ze strany doručující pošty, která do adresy na obálce zasáhla tím, že změnila správně uvedené směrovací číslo pošty Ústí nad Labem na nesprávné směrovací číslo pošty v Ústí nad Orlicí.
Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl procesně nedbalým účastníkem řízení a komplikace s doručováním předmětné zásilky nastaly vlivem okolností, které označuje za „vis maior“. V této situaci považuje fikci uznání za nemravnou, stejně jako by bylo nemravné dovozovat fikci uznání např. tam, kde by zásilka nebyla dodána k poštovní přepravě proto, že by osoba nesoucí ji na poštu byla přepadena či unesena. Argumentuje dále rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 8 Cmo 81/02 a tvrdí, že mu výzva podle §114b o. s. ř. měla být doručena současně s platebním rozkazem. Odvolává se také na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 308/01, ve kterém byl vyjádřen závazný právní závěr, že má-li účastník občanského soudního řízení něco osobně vykonat, což se v tomto konkrétním případě týkalo zaplacení soudního poplatku, musí mu být výzva doručena osobně, i když je zastoupen. Má za to, že z ustanovení §114b o. s. ř. vyplývá, že jde o osobní povinnost účastníka řízení, a proto měla být doručena i jemu, což se nestalo.
Ústavní soud si vyžádal písemná vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nic nového neuvedl. Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a stručně zopakoval své stanovisko k výkladu ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř., vyjádřené v tomto rozhodnutí. Stejně se vyjádřil i Vrchní soud v Praze. Vedlejší účastník se nevzdal postavení vedlejšího účastníka, avšak k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
Návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínce, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho ústavním pořádkem zaručených práv, jak je vymezil v ústavní stížnosti.
Stěžovatel považuje postup obecných soudů za přepjatě formální, pokud vyložily ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §153a odst. 3 o. s. ř. tak, že jeho vyjádření bylo doručeno až po lhůtě, v důsledku čehož nastala fikce uznání žalobního žádání, ačkoliv okolnosti důvodů opožděného doručování prokazují, že jeho vůlí bylo včas a ve lhůtě žalobě oponovat a jen v důsledku písařské chyby úřednice advokátní kanceláře a zásahu do adresy ze strany doručujícího orgánu bylo jeho vyjádření doručeno jinému soudu. Za přepjatý formalismus však nelze považovat dodržování pravidel procesu, která mají jednoznačný obsah. Ustanovení §57 odst. 3 jednoznačný obsah má, neboť nepřipouští výklad, že lhůta je zachována, je-li podání odevzdáno orgánu bez ohledu na to, komu je adresováno.
Chyba v adrese byla způsobena zástupcem stěžovatele a není věcí orgánu zajišťujícího doručení ji napravovat. Zásah do adresy uvedením správného směrovacího čísla pošty v Ústí nad Orlicí zcela jistě nebyl příčinou chybného doručení. Rozhodující je označení místa, kam má být zásilka doručena a nikoliv uvedení směrovacího čísla. Příčinou chybného doručení byla špatně napsaná adresa, v důsledku čehož nebylo řádně ve lhůtě vyjádření podáno. Tuto skutečnost nelze vykládat k tíži druhého účastníka řízení. Nelze totiž přehlížet, že právo na to, aby jeho věc byla projednána spravedlivě, má každý, což v posuzovaném případě znamená nejen stěžovatel, ale také vedlejší účastník, který v původním řízení byl v postavení žalobce. Dodržování pravidel procesu je základní zásadou spravedlivého řízení a jejich výkladem nelze zvýhodňovat jednu stranu řízení proti druhé.
Stejně tak nelze dát stěžovateli za pravdu, že komplikace s doručováním nastaly vlivem okolností, které označuje za „vis maior“. V právním pojetí se vyšší mocí rozumí taková skutečnost, které nelze zabránit. Chyba v psaní určitě mezi takové okolnosti nepatří, neboť té lze zabránit celkem snadno.
Za případnou nelze považovat ani námitku, že usnesení soudu obsahující výzvu podle §114b o. s. ř. k podání vyjádření mělo být doručováno současně s platebním rozkazem. Stěžovatel má zřejmě na mysli ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř., ve kterém se upravují podmínky výzvy, pokud soud rozhodl platebním rozkazem. Stanoví se zde, že soud v tomto případě stanoví lhůtu k podání vyjádření až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Z tohoto ustanovení tedy pouze vyplývá, kdy nejdříve může započít běžet lhůta k podání vyjádření, konkrétně nemůže předcházet dni podání odporu. Závěr stěžovatele, že by nebylo možné usnesení podle citovaného ustanovení učinit samostatně po doručení platebního rozkazu, z něho nevyplývá.
Stěžovatel dále argumentoval nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 308/01, ve kterém v souvislosti s doručováním výzvy k zaplacení soudního poplatku Ústavní soud dovodil na základě tehdy platného ustanovení §49 odst.1, věta druhá o. s. ř. (nyní ustanovení §45c odst. 3 o. s. ř.), že musí být doručena nejen zástupci účastníka řízení, ale i jemu samotnému, neboť se jím ukládá povinnost přímo tomuto účastníkovi. Tvrdí, že v případě ustanovení §114b o. s. ř. jde o stejnou situaci, neboť podle jeho názoru se jím rovněž ukládá povinnost účastníkovi řízení. Tento výklad stěžovatele je zavádějící, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu měl na mysli tu skutečnost, že plátcem poplatku ze zákona o soudních poplatcích je účastník řízení, a jde tedy o jeho osobní povinnost. V případě ustanovení §114b se jedná o procesní povinnost, kterou může účastník řízení na základě plné moci přenést na zástupce s plnou procesní mocí, což se v daném případě stalo, neboť stěžovatel udělil plnou moc advokátovi, jemuž lze podle §25 odst. 1 o. s. ř. udělit pouze plnou procesní moc.
Ústavní soud tedy konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Je třeba respektovat, že ochrana subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky jako předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Jakkoli se postupy obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti mohou jevit jako přísné, jde o postupy zcela odpovídající zákonu, a proto jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze nic podstatného vytknout, a proto také stěžovatelem rozvedené výtky na jejich adresu, stejně jako jeho tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu, jsou nepřípadná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh
zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu