ECLI:CZ:US:2016:2.US.3639.15.1
sp. zn. II. ÚS 3639/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, sídlem Na Ořechovce 24, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, č. j. 7 Tdo 935/2015-26, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 67 To 103/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. února 2015, sp. zn. 44 T 54/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 44 T 54/2014. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 67 To 103/2015, jímž byl zrušen rozsudek obvodního soudu a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, výtržnictví podle §358 odst. 1 a vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let, a bylo mu uloženo, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Dále napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 7 Tdo 935/2015-26, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.
2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že nejdříve slovně vulgárními výrazy napadal Věru Koudelovou, a když chtěla věc telefonicky nahlásit na Policii České republiky, se záměrem jí zamezit v pokračování telefonování uchopil ji za pravou ruku v lokti a snažil se jí mobilní telefon vytrhnout, a když se mu to nepodařilo, uchopil ji za levou ruku, kterou jí zkroutil a poté ji nakopl do hýždí, čímž jí způsobil nekomplikovanou zlomeninu horního konce levé kosti vřetenní, bolesti v oblasti levé hýždě a nad křížovou kostí, přičemž tato zranění si vyžádala léčení Věry Koudelové v trvání 5 týdnů.
3. Stěžovatel namítá, že závěr o spáchání předmětné trestné činnosti není dostatečně důkazně podložen. Soudy se spokojily toliko se svědectvím poškozené a závěrem znalce, který uvedl, že danou formu zlomeniny ani nelze způsobit jinak, než násilným kroucením ruky. Nejvyšší soud se pak odmítl stěžovatelovým dovoláním jakkoliv blíže zabývat.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
5. Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze meritorně projednat. Rozsudek obvodního soudu byl již dříve zrušen rozsudkem městského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud ve vztahu k němu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
6. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
7. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
9. Pokud pak stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se jeho námitkám skutkového charakteru blíže nevěnoval, Ústavní soud připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně stanoví pouze právo na právo na odvolání v trestních věcech, tedy právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádná mezinárodněprávní smlouva neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině tzv. podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat, ledaže jde o případy extrémních pochybení svědčících o možné libovůli v rozhodování obecných soudů.
10. V návaznosti na právě uvedené Ústavní soud uzavírá, že k právnímu názoru dovolacího soudu, že stěžovatelem uplatněné námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) trestního řádu, a není dán prostor k jejich přezkumu, nemá výhrad (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 96/06, I. ÚS 4712/12).
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu