ECLI:CZ:US:2018:2.US.3647.18.1
sp. zn. II. ÚS 3647/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Čechové, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 3/319, Praha 2, proti usnesení soudního exekutora JUDr. et. Mgr. Jiřího Leskovjana, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4 č. j. 189 EX 206/18-22 ze dne 6. 9. 2018 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 296/2018-26 ze dne 15.10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva dle článku 11 Listiny.
2. Soudní exekutor JUDr. et Mgr. Jiří Leskovjan, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4, sídlem Praha 1, Školská 695/38, (dále jen "soudní exekutor") svým usnesením č. j. 189 EX 206/18-15 ze dne 25. 7. 2018, rozhodl tak, že výrokem I. zastavil exekuci, výrokem II. rozhodl, že náklady exekuce ve výši 6 655 Kč je povinna do tří dnů od právní moci usnesení nahradit oprávněná k rukám soudního exekutora. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze změnil usnesení soudního exekutora ve výroku II. tak, že povinná (stěžovatelka) je povinna nahradit náklady exekuce ve výši 6 655 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám soudního exekutora JUDr. et Mgr. Jiřího Leskovjana, Exekutorský úřad Praha 4 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Proti výroku II. usnesení soudního exekutora podala odvolání oprávněná (Dobrman klub ČR z. s.), v němž poukazovala na to, že stěžovatelka jako povinná zaplatila exekucí vymáhanou částku po právní moci exekučně vymáhaného rozhodnutí a po podání exekučního návrhu, proto měla být uznána povinnou k úhradě nákladů exekuce. Navrhla, aby byl výrok II. změněn tak, že je náklady exekuce povinna uhradit stěžovatelka. Odvolání bylo podáno sice po uplynutí odvolací lhůty, ale usnesením soudního exekutora č. j. 189 EX 206/18-22 ze dne 6. 9. 2018, které nabylo právní moci dne 8. 9. 2018, bylo rozhodnuto, že se JUDr. Tomášovi Matouškovi, PhD., advokátovi promíjí zmeškání lhůty k podání odvolání. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že exekuce byla zastavena podle §55 odst. 3 exekučního řádu, byť na toto zákonné ustanovení soudní exekutor výslovně neodkázal. Zpětvzetí návrhu na zastavení exekuce odůvodnila oprávněná tím, že jí povinná (stěžovatelka) po podání návrhu na nařízení exekuce dlužnou částku dne 23. 4. 2018 převodem z účtu uhradila. Z obsahu spisu se podává, že návrh na nařízení exekuce byl podán Okresnímu soudu v Nymburce prostřednictvím soudního exekutora dne 17. 4. 2018, takže nelze dovodit, že by zastavení exekuce bylo procesně zaviněno oprávněnou. Protože důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, že stěžovatelka oprávněné po podání návrhu zaplatila dlužnou částku, krajský soud dospěl k závěru, že je nutno při rozhodování o nákladech exekuce rozhodnout podle §89 věta prvá exekučního řádu, podle nějž platí, že pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci §58 o. s. ř. (prominutí zmeškání lhůty), a že takto byla porušena, ke škodě a újmě stěžovatelky, zásada nezvratnosti pravomocného soudního řízení, tedy zásada právní jistoty. Stěžovatelka má za to, že pokud u právního zástupce oprávněné skutečně vůbec nastala nějaká zdravotní indispozice, pak až v samém závěru plynutí zákonné patnácti denní odvolací lhůty, nic mu tedy nebránilo, aby opravný prostředek podal již před tím. Z předložené lékařské zprávy, která dokládá pouze jednu krátkou návštěvu u lékaře, se sice podává zdravotní omezení zástupce oprávněné, ale nepodává se z něho pracovní neschopnost. I kdyby byl právní zástupce účastníka soudního řízení skutečně zcela indisponován, pak podle stěžovatelky si mohla sama oprávněná odvolání podat sama, mohla se nechat od svého právního zástupce instruovat či využít služeb jiného právního zástupce. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že se k odvolání nevyjádřila, požádala totiž exekuční úřad o vyznačení doložky právní moci na předmětné usnesení soudního exekutora a právní zástupce stěžovatelky obdržel předmětné usnesení do datové schránky s vyznačenou doložkou právní moci. Stěžovatelka tedy po právu považovala celou záležitost za pravomocně skončenou. Na tuto argumentaci odvolací soud nikterak nereagoval, čímž došlo k porušení zásady rovnosti stran před zákonem a před soudem, když vedlejší účastník jako oprávněný byl zvýhodněn, stěžovatelka byla naopak hrubě poškozena. Stěžovatelka dále žádá náhradu nákladů na své právní zastoupení v řízení o ústavní stížnosti a odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 296/2018-26 ze dne 15. 10. 2018.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily.
8. V posuzovaném případě navíc stěžovatelka nepolemizuje ani tak s tím, že by tu snad nebyly důvody pro přiznání nákladů řízení proti ní, ale polemizuje s tím, že soudní exekutor prominul oprávněné zmeškání lhůty z důvodů nemoci jejího advokáta. Posouzení, zda tu byly skutkové podmínky pro toto rozhodnutí, jsou však jednoznačně otázkou skutkovou, která za popsaných okolností nemůže dosáhnout ústavně právního rozměru.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David
předseda senátu