ECLI:CZ:US:2014:2.US.365.14.1
sp. zn. II. ÚS 365/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného zákonnou zástupkyní J. P., právně zastoupenou Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 As 4/2013-52, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2013, č. j. 22 A 154/2012-20, a proti postupu Krajského úřadu Olomouckého kraje, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu Olomouckého kraje jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel prostřednictvím své zákonné zástupkyně domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zaručená článkem 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje právo na vzdělání, a článkem 3 Listiny, podle kterého se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále došlo dle stěžovatele k porušení článku 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání, ve spojení s článkem 14 Úmluvy, který zakotvuje zákaz diskriminace založené na jakémkoliv důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Stěžovatel poukazuje taktéž na článek 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který zaručuje právo na vzdělání, na článek 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, který zaručuje právo všech osob se zdravotním postižením na inkluzivní vzdělání bez diskriminace a na základě rovných příležitostí, a na článek 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále také jen "CRPD"), který zaručuje osobám se zdravotním postižením přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními.
2. V ústavní stížnosti se uvádí, že stěžovatel je dítětem se zdravotním postižením, kterému svědčí právo na vzdělání v inkluzivním prostředí, tedy v prostředí běžné základní školy, jakož i právo na zajištění podpůrných opatření potřebných k řádnému výkonu tohoto práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle podává přehled právní úpravy v oblasti práva na vzdělání, v kontextu s koncepcí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a příslušných mezinárodních dokumentů. Stěžovatel poukazuje na §16 odst. 6 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen "školský zákon"), podle kterého mají děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem. Stěžovatel připouští, že i když z tohoto ustanovení jasně vyplývá subjektivní právo žáka s postižením na vzdělávání v souladu s jeho potřebami, dikce odst. 9 téhož ustanovení naznačuje, že, pokud je takovým opatřením zřízení funkce asistenta pedagoga, podléhá jeho zajištění úvaze ředitele. S takovým závěrem, který dovodil i Nejvyšší správní soud, však stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel vychází z tzv. konceptu přiměřených úprav, který má za cíl odstranit systematické bariéry a diskriminaci lidí se zdravotním postižením při výkonu jejich základních práv. Stěžovatel má za to, že v jeho věci došlo k nezákonnému diskriminačnímu jednání, protože orgán veřejné moci rozhodl o nezajištění podpory pro jeho vzdělávání, i když toto nepředstavovalo nepřiměřenou zátěž. Znevýhodněné postavení stěžovatele se projevilo negativně i na jeho zdravotním stavu. Stěžovatel tvrdí, že zajištění přiměřených úprav neznamená jen jejich "povolení" ze strany ředitele, ale zajištění jejich financování. Podle §16 odst. 10 školského zákona žádá ředitel o souhlas se zřízením funkce asistenta pedagoga zřizovatele školy, v tomto případě krajský úřad. V případě stěžovatele byla ze strany ředitele podána taková žádost, krajský úřad však odmítl navýšit počet hodin pro pedagogického asistenta dle doporučení speciálního pedagogického centra pro zřizovatele. Toto svoje rozhodnutí, které ve velké míře zasáhlo do práva stěžovatele na vzdělávání, navíc krajský úřad odůvodnil toliko odkazem na Informace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 14 453/2005-24 bez vztahu k osobě stěžovatele. Tato situace přímo vedla k tomu, že škola neměla dostatek prostředků pro financování asistenta pedagoga a rodiče stěžovatele musí hradit jeho odměnu ze svých zdrojů. Krajský úřad tak dle stěžovatele porušil svou povinnost, která mu vyplývá ze závazných mezinárodních dokumentů, zejména z článku 4 a 24 CRPD, a odepřel stěžovateli přiměřenou úpravu, která byla nezbytná pro plný výkon jeho vzdělání. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že z platné právní úpravy nevyplývá, že by zajištění asistenta pedagoga bylo veřejným subjektivním právem stěžovatele, a tedy, že rozhodnutí krajského úřadu nezasahuje přímo do jeho práv. Stěžovatel se domnívá, že při interpretaci stávajícího právního pořádku ve světle závazných mezinárodních úmluv stěžovateli náleží právo na přiměřené úpravy, včetně zajištění asistenta pedagoga, pokud je ho potřeba.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 154/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel je žákem se speciálními vzdělávacími potřebami, který se vzdělává formou individuální integrace v běžné třídě základní školy. Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor školství, mládeže a tělovýchovy vydal dne 12. 6. 2012 pod č. j. KUOK/53346/2012 souhlas se zřízením funkce asistenta pedagoga pro třídy školy, kterou navštěvuje stěžovatel. Dne 2. 7. 2012 vydal pod č. j. KUOK/59837/2012 Krajský úřad Olomouckého kraje souhlas s převedením funkce asistenta pedagoga do třídy 1. A, ve které se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami, s tím, že příspěvek na plat asistenta pedagoga poskytne pro úvazek 0,29. Krajský úřad Olomouckého kraje současně v odůvodnění uděleného souhlasu sdělil, že pokud jde o navýšení počtu hodin pro asistenta pedagoga v 6. ročníku, kde se vzdělává stěžovatel, jedná se pouze o doporučení speciálního pedagogického centra, ve kterém je jednak chybně uveden počet vyučovacích hodin pro daný ročník, jednak není uvedeno i přes diagnostikované lehké mentální postižení, že stěžovatel má být vzděláván podle ŠVP ZŠ Přílohy upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Zákonná zástupkyně stěžovatele podala proti souhlasu Krajského úřadu Olomouckého kraje odvolání, na které Krajský úřad Olomouckého kraje reagoval přípisem ze dne 25. 9. 2012, č. j. KUOK 81108/2012, ve kterém uvedl, že napadený souhlas není správním rozhodnutím a nezasahuje do práv stěžovatele. Zákonná zástupkyně stěžovatele napadla přípis Krajského úřadu Olomouckého kraje správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 1. 2013, č. j. 22 A 154/2012-20 odmítl. Proti tomuto usnesení podala zákonná zástupkyně stěžovatele kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě, Nejvyššího správního soudu, ani Krajského úřadu Olomouckého kraje nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že zákonná zástupkyně stěžovatele podala správní žalobu proti sdělení Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 25. 9. 2012, č. j. KUOK 81108/2012, kterým se vyjádřil k odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o souhlasu se zřízením funkce asistenta. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku přisvědčil Krajskému soudu v Ostravě v tom, že souhlas krajského úřadu se zřízením funkce asistenta pedagoga působí mezi krajským úřadem a ředitelem školy, a tudíž nezasahuje do veřejných subjektivních práv stěžovatele.
7. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
8. Ústavní stížností se zástupkyně stěžovatele dále domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského úřadu Olomouckého kraje, který nezajistil pro stěžovatele přiměřenou úpravu ve formě funkce pedagogického asistenta, bylo zasaženo do práva stěžovatele na vzdělání.
9. Nejvyšší správní soud stěžovateli vyložil, že ani z §16 odst. 6 školského zákona, ani z jiných ustanovení platných právních předpisů nevyplývá veřejné subjektivní právo stěžovatele na služby asistenta pedagoga. Ústavní soud dodává, že takové právo nevyplývá ani z ústavně zaručeného práva na vzdělání.
10. Ústavní soud již dříve rozlišil, že práva a svobody obsažené v hlavě čtvrté Listiny (jako "Hospodářská, sociální a kulturní práva"), vyžadují ke své realizaci v zásadě součinnosti dalších faktorů a nepůsobí bezprostředně jako práva základní [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/95, Sb. n. u., sv. 5, str. 487 (493)]. Oprávnění domáhat se práva podle čl. 33 odst. 1 Listiny je tak omezeno mezemi zákonů, které toto ustanovení provádí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Podobný typ omezení obecně není u hospodářských, sociálních a kulturních práv nezvyklý. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dodává s ohledem na právo na vzdělání, zaručené článkem 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, že toto právo ze své povahy vyžaduje provedení další úpravou přijatou státy. Taková "prováděcí" úprava států však nesmí nikdy porušovat esenci samotného práva nebo vstupovat do konfliktu s jinými právy zaručenými Úmluvou či jejími protokoly (srov. rozsudek ve věci Belgian linquistic case, stížnosti č. 1474/62 1677/62 1691/62 a další z 3. 10. 1972 dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-55398 či rozsudek Campbell proti Spojenému království, stížnost č. 13590/88 z 25/03/1992, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-57771.
11. Ustanovení čl. 33 Listiny je tak primárně vydáno zákonodárci k tomu, aby je naplnil konkrétním obsahem. Od jiných práv se právo na vzdělání liší v tom, že neexistuje jako a priori neomezené základní právo, které by bylo zákonodárcem případně omezováno z důvodů předvídaných v Listině, ale je to naopak zákonodárce sám, který mu dává příslušný obsah a rozsah. Byť má zákonodárce relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku, je vázán ústavními maximami, z nichž hlavní v tomto smyslu představuje čl. 4 odst. 4 Listiny (srov. analogicky nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, N 125/41 SbNU 551, vztahující se k čl. 26 Listiny, či nález sp. zn. Pl. ÚS, N 7/1 SbNU 51, vztahující se k čl. 33 odst. 2 Listiny). Jak již bylo výše uvedeno, ani zmíněná relativní volnost zákonodárce, vyplývající z čl. 41 odst. 1 Listiny, však nemůže vést k tomu, aby formou zákona porušil podstatu a smysl čl. 33 Listiny.
12. Ústavní soud si je vědom stěžovatelem tvrzené skutečnosti, že právo na vzdělání zahrnuje také právo rovného přístupu k existujícím vzdělávacím prostředkům a institucím, neshoduje se však se stěžovatelem v tom, že by mu bylo takové právo postupem Krajského úřadu Olomouckého kraje odepřeno.
13. V návaznosti na čl. 33 Listiny je právo na vzdělání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami rozvinuto v §16 odst. 6 školského zákona, podle něhož žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení.
14. Výše uvedená ustanovení naplňují mezinárodněprávní závazky České republiky, a to zejména článek 23 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého členské státy "uznávají právo postiženého dítěte na zvláštní péči, v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, požadovanou pomoc odpovídající stavu dítěte a situaci rodičů nebo jiných osob, které o dítě pečují ... Tato pomoc se poskytuje podle možností bezplatně, s ohledem na finanční zdroje rodičů nebo jiných osob, které se o dítě starají, a je určena k zabezpečení účinného přístupu postiženého dítěte ke vzdělání, profesionální přípravě, zdravotní péči, rehabilitační péči, přípravě pro zaměstnání a odpočinku, a to způsobem vedoucím k dosažení co největšího zapojení dítěte do společnosti a co nejvyššího stupně rozvoje jeho osobnosti, včetně jeho kulturního a duchovního rozvoje".
15. Právní úprava obsažená ve školském zákoně je v souladu s jeho §2 odst. 1 písm. b) postavena na principu zohledňování individuálních vzdělávacích potřeb každého jednotlivce a nalezení co nevhodnějšího způsobu vzdělávání pro každého. Zároveň se však vymezuje kategorie účastníků vzdělávání, kteří především s ohledem na svůj zdravotní stav či sociální postavení vyžadují zákonem samostatně definovaná práva ve vzdělávání a samostatné organizační a personální prostředky, které jejich vzdělávání umožní, a to kategorie dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Práva žáků se speciálními vzdělávacími potřebami při vzdělávání podle školského zákona jsou obecně vymezena v §16 odst. 6 školského zákona. V §16 odst. 9 školského zákona se počítá se zřízením funkce asistenta pedagoga jako s jedním z nástrojů využitelných při vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a stanoví pozitivní právní podmínky, za nichž lze tuto funkci zřídit. Ve školách zřizovaných krajem, obcí nebo svazkem obcí lze na činnost asistenta pedagoga použít především finančních prostředků státního rozpočtu podle §160 odst. 1 písm. c) a d) školského zákona poskytovaných prostřednictvím krajských normativů v souladu s §161 odst. 6. Na činnost asistenta pedagoga lze samozřejmě využít také finanční prostředky z jiných zdrojů, například z prostředků zřizovatele školy, z prostředků získaných vlastní činností právnické osoby plnící úkoly školy, ze sponzorských darů či z Evropského sociálního fondu. Právě zvýšená finanční náročnost uvedených opatření je důvodem nezbytnosti souhlasu příslušného orgánu veřejné správy se zřízením funkce asistenta pedagoga (§16 odst. 10 školského zákona).
16. V případě stěžovatele Krajský úřad Olomouckého kraje ve svém udělení souhlasu ze dne 2. 7. 2012 poukázal na skutečnost, že požadované navýšení hodin pro asistenta pedagoga pro 6. ročník vychází z doporučení speciálního pedagogického centra, ve kterém je však uvedena lehká mentální retardace stěžovatele. Krajský úřad Olomouckého kraje konstatuje, že pokud je v takovém případě žák vzděláván dle individuálního vzdělávacího plánu vycházejícího ze ŠVP ZŠ S., není vzděláván podle zjištěných speciálních vzdělávacích potřeb, a je třeba upravit jeho individuální vzdělávací plán tak, aby odpovídal jeho postižení, tedy má být zpracován podle přílohy RVP ZV upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Krajský úřad Olomouckého kraje taktéž odkázal na Informaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 14 453/2005-24, část II. odst. 2, podle které se podpůrná služba asistenta pedagoga doporučuje upřednostnit v prvních třídách školy. Ve svém přípisu ze dne 10. 8. 2012 Krajský úřad Olomouckého kraje k reakci ředitele školy na poskytnutý souhlas sdělil, že k dalšímu projednání žádosti o navýšení úvazku hodin asistenta pedagoga je možno přistoupit po opětovném přivyknutí žáka na školní režim, tedy zhruba po dvou měsících od začátku školní docházky. Za tím účelem žádá Krajský úřad Olomouckého kraje o zaslání katalogového listu stěžovatele s jeho individuálním vzdělávacím plánem, s tím, že doporučení speciálního pedagogického centra bude projednáno s ředitelem příslušného poradenského zařízení.
17. Jak již konstatoval v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud, v dané věci není zpochybněno, že zdravotní stav stěžovatele mu zakládá právo na přiměřenou úpravu ve vzdělávání ve smyslu §16 odst. 6 školského zákona, toto jeho právo na vzdělávání však nemusí, ale toliko může být realizováno prostřednictvím asistenta pedagoga, neboť právo jednotlivce na vzdělání zakotvené čl. 33 odst. 1 Listiny vyžaduje pozitivní konání státu, které ovšem není neomezené. Z dosavadního průběhu řízení přitom nevyplývá, že by namítaný postup Krajského úřadu Olomouckého kraje představoval odepření ústavně garantovaného práva na vzdělání, příp. svévolné či neodůvodněné rozdílné zacházení s jinými žáky.
18. K vyslovení souhlasu Krajského úřadu Olomouckého kraje a následné korespondenci se zákonnou zástupkyní stěžovatele a ředitelem školy došlo v průběhu školních prázdnin 2012, tedy před začátkem školního roku 2012/2013. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, rodiče stěžovatele se rozhodli ve školním roce 2012/2013 hradit část mzdy pedagogického asistenta v částce 2000 Kč měsíčně z vlastních zdrojů, a to formou daru škole. Ani v této skutečnosti nelze spatřovat porušení článku 33 odst. 2 Listiny, zaručující právo na bezplatné vzdělání v základních školách, neboť se jedná o soukromé rozhodnutí rodičů stěžovatele "připlácet si" na navýšený úvazek pedagogického asistenta, který dle stanoviska příslušného správního orgánu nebyl v dané situaci v tomto rozsahu již nezbytný, respektive před kterým tento orgán upřednostnil podpůrnou službu asistenta pedagoga v prvním ročníku základní školy. Je také nutno přihlédnout k tomu, že, jak vyplývá z vyrozumění Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 10. 8. 2012, speciální vzdělávací potřeby stěžovatele, které jsou pod stálým dohledem základní školy i speciálního pedagogického centra, budou průběžně vyhodnocovány, a v důsledku toho je možné rozsah úvazku pedagogického asistenta opětovně přehodnotit.
19. Ústavní soud upozorňuje, že zákonná zástupkyně stěžovatele v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právní úpravou na věc dopadající, a namítá, že potřebná opatření k zajištění vzdělávacích potřeb by měla náležet stěžovateli vždy, a nikoli podléhat úvaze ředitele školy a schválení správního orgánu, jak zakotvuje školský zákon. Zákonná zástupkyně stěžovatele však tuto právní úpravu nenapadla a nezvolila postup daný §74 zákona o Ústavním soudu, výhrady stěžovatele proto mohly relevantně směřovat toliko proti interpretaci a aplikaci uvedených právních norem. Ze shora uvedených důvodů však Ústavní soud nedovodil, že by byla předmětná ustanovení školského zákona interpretována a aplikována protiústavním způsobem.
20. Pokud jde o stěžovatelem citovanou judikaturu ESLP, v rozsudku Horváth a Kiss proti Maďarsku, stížnost č. 11146/11 ze dne 29. ledna 2013 (dostupném na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-116124) jsou dány zásadně rozdílné okolnosti týkající se osoby stěžovatele, které významně omezují jeho aplikaci na projednávanou věc. Jednalo se totiž o posouzení diskriminace dvou stěžovatelů maďarské národnosti, kteří byli zařazeni do zvláštní školy z důvodu příslušnosti k romskému etniku. Jakkoli se v této souvislosti objevila zmínka o zvláštní škole pro mentálně hendikepované, bylo to v souvislosti s tím, že stěžovatelé byli do takové školy zařazeni, a nikoliv s tím, že by se domáhali omezení svých práv z důvodu nedostatečného zohlednění jejich mentálního hendikepu. Totéž lze uvést, i pokud výše uvedený rozsudek v bodě 128 odkazoval na obecnou úvahu ESLP týkající se skupiny zvlášť zranitelných osob, zmíněnou v rozsudku Alajos Kiss proti Maďarsku, stížnost č. 38832/06 z 20. 5. 2010 (dostupná na http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-99159), kde se uvádí: "Pokud se omezení základních práv vztahuje ve společnosti na zvlášť zranitelnou skupinu osob, která v minulosti trpěla závažnou diskriminací, jako například mentálně postižené osoby, potom rozsah uvážení státu je podstatně užší, a musí existovat velmi závažné důvody pro předmětné omezení... Zacházet jako s jednou skupinou i s těmi, kdo jsou intelektuálně a mentálně znevýhodněni, představuje spornou klasifikaci, a zkrácení práv těchto osob musí podléhat přísnému přezkumu." S uvedenou úvahou lze souhlasit, nicméně v kontextu projednávaného případu byla myšlena diskriminace romského etnika v kontextu práva na vzdělání, nikoliv diskriminace v rámci rozsahu státem zajištěných služeb pro hendikepované osoby. Odkaz stěžovatele na citovanou judikaturu ESLP nelze proto považovat za případný.
21. Ústavní soud chápe snahu zákonné zástupkyně stěžovatele domoci se pro stěžovatele příznivého rozhodnutí, z ústavně právního hlediska však nezbylo než shrnout, že předložené námitky proti postupu Krajského úřadu Olomouckého kraje nebyly způsobilé posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud nenalezl v postupu Krajského úřadu Olomouckého kraje nic, co by nasvědčovalo jeho vykročení z požadavků ústavnosti na aplikaci a interpretaci podústavních norem, jak byly shora vyloženy. Přesto však Ústavní soud právě z důvodu, že stěžovatel náleží nepochybně do skupiny zvlášť zranitelných osob ve smyslu judikatury ESLP, věnoval předložené věci náležitou pozornost.
22. Protože Ústavní soud zjistil, že Krajský úřad Olomouckého kraje postupoval ve věci stěžovatele na základě a v mezích školského zákona, považoval tvrzení stěžovatele o porušení čl. 33 Listiny za zjevně neopodstatněné. Závěr o neopodstatněnosti tvrzení prvého o porušení práv stěžovatele plynoucích z článku 33 Listiny tak ve svém důsledku dopadá i na tvrzení o porušení čl. 3 Listiny, stejně jako článku 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (zaručujícího právo na vzdělání). Ani z hlediska Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech či Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (zaručující rovný přístup osob se zdravotním postižením ke vzdělání a k spravedlnosti) porušení antidiskriminačních ustanovení Ústavní soud neshledal.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu