ECLI:CZ:US:2017:2.US.3697.16.1
sp. zn. II. ÚS 3697/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele AZYS Trading, a.s., se sídlem Na výsluní 201/13, Praha 10, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2015, č. j. 12 C 174/2013-213, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 15 Co 254/2015-407, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, č. j. 30 Cdo 1008/2016-603, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo vlastnické a právo na spravedlivý proces. Tato ústavní stížnost je sice co do svého rozsahu mimořádná (228 stran řádkování jedna), avšak obsahem se pohybuje na samotné hranici srozumitelnosti, neboť převážně jen popisuje průběh předchozího řízení, a činí tak navíc značně nesouvisle a často odbíhá od základní argumentační linie, resp. povětšinou se k ní ani nepřibližuje. S ohledem na rozsah této ústavní stížnosti a zejména na její nepřehlednost a nesrozumitelnost se proto Ústavní soud na tomto místě ani nepokouší o její reprodukci.
2. V řízení, které předcházelo podání právě projednávané ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") náhrady škody ve výši 1.065.729 Kč s příslušenstvím. Tato škoda měla vzniknout z důvodu zmaření pohledávky na náhradu škody, způsobené jednáním soudců Městského soudu v Praze o odvolání ve věci vedené u něj pod sp. zn. 20 Co 307/2011. Předmětná pohledávka byla na stěžovatele postoupena společností Vnukum s.r.o. na základě smlouvy ze dne 3. 11. 2009, na kterou byla postoupena společností Prefa Pardubice, a. s. smlouvou ze dne 27. 10. 2009. Obvodní soud vycházel ze skutečnosti, že podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, "pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán" (§8 odst. 1). Podle ustanovení §13 odst. 2 stejného zákona má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. V dané věci připadal do úvahy vznik škody jen v důsledku nezákonného rozhodnutí, nicméně nebyla splněna podmínka změny či zrušení tohoto rozhodnutí. Jak totiž uvedl obvodní soud, i kdyby se soudy v namítaném řízení dopustily stěžovatelem tvrzených nesprávností, podstatné je, že se tato pochybení neprojevila ve zrušení vydaného rozhodnutí. V tomto řízení totiž soud již nemůže přezkoumávat správnost vydaného zrušení a revidovat je. Ke stejnému závěru dospěl k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze a potvrdil proto citovaný rozsudek obvodního soudu; následné dovolání zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší soud.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou stěžovatel vznesl proti celkem 12 současným soudcům Ústavního soudu. Touto námitkou se však zdejší soud nemohl věcně zabývat, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že za situace, kdy je namítána podjatost téměř všech soudců Ústavního soudu, vzniká problém, neboť o takto pojaté námitce již nemá kdo rozhodnout (viz §10 Rozvrhu práce Ústavního soudu sp. zn. Org. 1/17), jelikož z povahy věci je zřejmé, že by o námitce podjatosti neměli rozhodovat ti soudci, kterých se tato námitka rovněž týká. Druhým důvodem je skutečnost, že tato námitka není nijak odůvodněna, neboť paušální obvinění, že "ze stávajících soudců se na této absenci ochrany vlastnických práv, správných úředních postupů, to je řetězci absolutních nečinností orgánů České republiky, které vedly k žalované škodě, podíleli dle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou" [následuje výčet jmen 12 soudců], za konkrétní odůvodnění nelze považovat. Navíc, podle ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu (které se použije subsidiárně - viz §63 zákona o Ústavním soudu) důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v rozhodování soudce v jiných věcech (byť i stejného účastníka řízení). Z kontextu této námitky je přitom patrno, že tato podjatost je spatřována zřejmě právě v minulé rozhodovací činnosti uvedených soudců v jiných věcech. Za této situace proto II. senát pokračoval v řízení o podané ústavní stížnosti, a to i přes zmíněnou námitku podjatosti.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť - v rámci možností - posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy vycházely ze shora citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a dovodily z něj, že stěžovateli nebylo možno vyhovět pro absenci zákonné podmínky zrušení nezákonného rozhodnutí. Jak přiléhavě konstatoval Nejvyšší soud (str. 6 napadeného rozsudku), "jestliže bylo dříve pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně [tzn. stěžovatel] pohledávku za žalovanou nemá, nelze dospět k závěru, že pohledávka byla nesprávným úředním postupem žalované zmařena." Tento závěr považuje Ústavní soud za zcela logický, odpovídající stávající právní úpravě a také řádně odůvodněný. Z hlediska Ústavního soudu je pak také významné, že stěžovatelem uplatněný nárok se týkal údajného pochybení soudců Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Co 307/2011, přičemž však ústavní stížností podanou proti tomuto rozhodnutí se zdejší soud již zabýval a odmítl ji usnesením ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 1538/12, na které ostatně obecné soudy v nyní projednávané věci výslovně odkázaly. Protože Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se měl od tohoto svého dřívějšího rozhodnutí jakkoliv odchýlit, logicky nepřipadá do úvahy jiný závěr, než-li odmítnutí nyní podané ústavní stížnosti.
7. Protože tedy Ústavní soud neshledal, že by namítaným postupem obecných soudů v dané věci došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu