ECLI:CZ:US:2020:2.US.3708.19.1
sp. zn. II. ÚS 3708/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů N. D. a nezletilého V. V., obou zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 191/2019-44 ze dne 29. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé se u obecných soudů návrhem ze dne 9. 5. 2019 domáhali nařízení předběžného opatření podle §74 a násl. občanského soudního řádu. Usilovali o to, aby byla Uherskohradišťské nemocnici, a. s., (dále jen "nemocnice") uložena povinnost umožnit stěžovatelce a jejímu synovi - nezletilému stěžovateli (dále též jen "nezletilý") nepřetržitý vzájemný kontakt během uvedení nezletilého do celkové anestezie před operací dne 21. 5. 2019 a rovněž během jeho probouzení z anestezie, a to "při dodržení všech nutných hygienických a organizačních opatření" ze strany stěžovatelky. Nemocnice totiž stěžovatelku informovala, že nebude moci nezletilého doprovázet na operační sál.
2. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 16. 5. 2019 návrh stěžovatelů zamítl. Podle okresního soudu má nezletilý jako pacient právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce - v daném případě stěžovatelky - dle §28 odst. 3 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, avšak přítomnost této osoby musí být v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem a nesmí narušit poskytnutí zdravotních služeb. Podle okresního soudu nemocnice ve vnitřním řádu legitimně omezila přítomnost třetích osob na operačním sále před operačním zákrokem a v jeho průběhu za účelem dodržení přísných hygienických podmínek. U jiných poskytovatelů zdravotní péče je přítomnost osob blízkých na operačním sále dle okresního soudu pouze výjimečná. Navíc si stěžovatelé mohli zvolit takového poskytovatele, který by stěžovatelce umožnil kontakt s nezletilým i na operačním sále. Psychické následky na straně nezletilého v podobě úzkosti či fobie vyvolané jeho odloučením od matky dle okresního soudu stěžovatelé pouze předpokládají, aniž by osvědčili, že postup nemocnice by mohl vést k těmto důsledkům. Přítomnost stěžovatelky pak není nutná ani pro kontrolu, že nedojde k provádění jiných úkonů než těch, k nimž byl dán svobodný souhlas, nebo že nezletilý nebude podroben nevhodnému zacházení. Okresní soud dále shledal, že část návrhu stěžovatelů je neurčitá a nevykonatelná, neboť není zřejmé, jakým hygienickým a organizačním opatřením by se matka podrobila. Konečně okresní soud poukázal na to, že ačkoliv byl návrh podán i nezletilým, nebylo toto právní jednání schváleno opatrovnickým soudem. Přesto se však rozhodl přistoupit k zamítnutí návrhu a ani ve vztahu k nezletilému jako navrhovateli řízení nezastavoval.
3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 29. 8. 2019 odmítl odvolání stěžovatelů. Krajský soud zrekapituloval průběh řízení a vyjádření nemocnice k odvolání stěžovatelů. Nemocnice dle krajského soudu zdůraznila, že právo na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců u nezletilého pacienta není bezbřehé a že nemocnice toto právo omezila v souladu se zákonem v zájmu nerušeného poskytování zdravotních služeb. Krajský soud uvedl, že se návrh na vydání předběžného opatření týkal operace plánované na 21. 5. 2019 a tímto dnem pozbylo usnesení okresního soudu účinků. Dle §220a odst. 1 občanského soudního řádu je proto nutné odvolání odmítnout; pouze v případě, že by jinak byl dán důvod pro zrušení usnesení okresního soudu, lze určit, že bylo nezákonné. Takový důvod však krajský soud neshledal. I dle krajského soudu bylo omezení práv nezletilého na přítomnost stěžovatelky proporcionální ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ustanovení vnitřního řádu nemocnice, kvůli němuž stěžovatelka nebyla vpuštěna na operační sál, sledovalo legitimní cíl spočívající v zajištění hygienicko-protiepidemických podmínek na tomto sále. Podle krajského soudu nebylo možné bez přesné znalosti rizik a alternativ zhodnotit, zda bylo možné tohoto cíle dosáhnout i jinými prostředky, ani stěžovatelé přitom žádné konkrétní alternativy nenavrhli. Navíc by bylo nezbytné, aby tyto odlišné prostředky byly schopny efektivně zajistit hygienicko-protiepidemické podmínky. Skutečnost, že v jiné nemocnici se povoluje přítomnost rodičů na operačním sále, dle krajského soudu rovněž nedostačuje k nařízení předběžného opatření. Podmínky poskytování zdravotních služeb a možnosti jednotlivých poskytovatelů se totiž různí. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatelé neosvědčili, že by vnitřní řád nemocnice byl nepřiměřeně omezující. Poučil stěžovatele, že dovolání proti jeho rozhodnutí není přípustné dle §238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé uvádějí, že nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně práv, dovolávají se však ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvádějí, že ústavní stížnost přesahuje jejich vlastní zájmy. Problematika kontaktu rodiče s dítětem před celkovou anestezií se týká nejlepšího zájmu dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dle tvrzení stěžovatelů je v současnosti řešena rodiči ve vztahu k celé řadě poskytovatelů zdravotních služeb.
5. Podle stěžovatelů bylo napadeným usnesením porušeno jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s právem, aby byl nejlepší zájem dítěte předním hlediskem rozhodování dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Uvádějí, že odloučení dítěte od matky může mít závažné dopady na dětskou psychiku bez ohledu na délku odloučení. Nezletilý by přitom měl mít stejný rozsah práv ve všech zdravotnických zařízení, a nelze proto stěžovatele odkazovat na jiné poskytovatele zdravotní péče, jako to učinily obecné soudy. Konkrétní hygienická opatření, kterým by se stěžovatelka měla podrobit, pak měla navrhovat nemocnice, a nikoliv stěžovatelé, kteří nemají povinnost vědět, jaká konkrétní opatření mají být přijata, aby byl možný kontakt stěžovatelky s nezletilým. Stěžovatelé dovozují, že do jisté míry bylo zasaženo i do osobní svobody nezletilého, neboť pouze rodinné prostředí je pro dítě prostorem osobní svobody. Dále poukazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva s tím, že pro odebrání nezletilého dítěte musí být prokázána existence obzvláště naléhavých důvodů, přičemž vzájemný kontakt rodiče a dítěte je základním rysem rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy se podle stěžovatelů nezabývaly tím, co je v dané věci nejlepším zájmem dítěte.
6. Stěžovatelé dále namítají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dále rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovozují, že mají právo být seznámeni s každým důkazem či stanoviskem předloženým soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí, že musí být seznámeni se stanoviskem protistrany a že jim soudy musí vytvořit dostatečný prostor k účinnému uplatnění svých námitek a argumentů, a to i ve vztahu ke stanovisku protistrany. Podle stěžovatelů tyto principy nebyly v odvolacím řízení dodrženy. Obecné soudy totiž neseznámily stěžovatele s replikou nemocnice k odvolání stěžovatelů a neumožnily jim na tuto repliku reagovat.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Stěžovatelé v ústavní stížnost uvádějí, že nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a argumentují, že by jejich stížnost přesto neměla být odmítnuta s ohledem na přesah vlastních zájmů stěžovatelů dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením bylo rozhodováno o předběžném opatření, a proto dle §238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu nebylo v této věci přípustné dovolání, o čemž ostatně krajský soud stěžovatele poučil. Stěžovatelé tak vyčerpali opravné prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva, podáním řádného odvolání, a jejich ústavní stížnost je tudíž přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Specifická povaha rozhodnutí obecných soudů o předběžném opatření sice nemá vliv na přípustnost ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím, avšak odráží se v míře jejich přezkumu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze totiž tato rozhodnutí podrobit jen omezenému testu ústavnosti. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření. Jeho úlohou je pouze ověřit, zda rozhodnutí o tomto návrhu mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem za dodržení zásad spravedlivého procesu a současně nebylo projevem svévole [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 743/19 ze dne 25. 6. 2019, bod 23; nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019, bod 14; nebo již nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatelé nejprve zpochybňují úvahy krajského soudu o důvodnosti nařízení předběžného opatření. V tomto směru je třeba ověřit, zda napadené rozhodnutí není projevem svévole. Krajský soud zdůraznil právo nezletilého na nepřetržitou přítomnost stěžovatelky. Podle krajského soudu přistoupila nemocnice na základě zákona k omezení tohoto práva, které spočívalo v tom, že stěžovatelka nebude vpuštěna na operační sál a nebude moci být s nezletilým do jeho uvedení do anestezie a po probuzení z ní. Krajský soud se následně zabýval přiměřeností tohoto zásahu do práv stěžovatelů pomocí testu proporcionality. Shledal, že omezení přístupu na operační sál má za cíl zajistit hygienicko-protiepidemické podmínky a že bez přesné znalosti rizik a alternativ nelze posoudit, zda by jiné opatření než zamezení vstupu stěžovatelky umožnilo efektivně dosáhnout tohoto cíle. Podle krajského soudu tak stěžovatelé neosvědčili, že by omezení jejich práv bylo nepřiměřené. I když krajský soud neprovedl kompletní test proporcionality, jak jej ve svém rozhodnutí s odkazy na judikaturu Ústavního soudu vymezil - nijak se totiž nevyjádřil k otázce proporcionality v užším smyslu (třetímu kroku testu proporcionality) -, nemohou být jeho úvahy označeny za projev svévole. Identifikoval, jaké právo stěžovatelů je v sázce, a dostatečně se zabýval přiměřeností jeho omezení ze strany nemocnice na základě limitovaného množství informací, které měl v rámci specifického řízení o předběžném opatření k dispozici. Posouzení krajského soudu lze dále z obsahového hlediska považovat i za zhodnocení nejlepšího zájmu dítěte pro účely vydání předběžného opatření, byť tak není formálně označeno.
10. Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvodnost těchto úvah, nadto by takový přezkum s ohledem na nedostatek zjištění ohledně podmínek v příslušné nemocnici a poznatků týkajících se alternativních možností zajištění hygienicko-protiepidemických podmínek na operačním sále ani nebyl možný; k takovému přezkumu je určeno až případné meritorní posouzení věci.
11. Stěžovatelé dále namítají, že v rámci odvolacího řízení nebyli seznámeni s replikou nemocnice a nebylo jim umožněno na tuto repliku reagovat. Jak stěžovatelé správně uvádějí, součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro účastníky řízení, aby mohli účinně uplatnit námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Za tím účelem je třeba poskytnout jim možnost seznámit se s procesně relevantními podáními protistrany. Tyto principy se uplatňují i na rozhodování o předběžných opatřeních (viz nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019, body 16-18). Ústavní soud však zvláště při jejich přezkumu musí vážit charakter a intenzitu namítaného pochybení (tamtéž, body 19-20). Rovněž ESLP opustil svou dřívější judikaturu, podle níž se v civilních věcech čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující právo na spravedlivý proces, nevztahuje na řízení o předběžných opatřeních (podrobněji viz rozsudek velkého senátu ve věci Micallef proti Maltě ze dne 15. 10. 2009 č. 17056/06, §78-85; Ústavní soud v projednávané věci nepovažuje za nutné se detailně vyjadřovat k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávanou věc). ESLP ovšem zdůraznil, že záruky vyplývající z práva na spravedlivý proces se v řízení o předběžných opatřeních uplatňují v míře slučitelné s povahou a účelem příslušného předběžného opatření (tamtéž, §86). Právo na kontradiktorní řízení - tedy ta součást práva na spravedlivý proces, jíž se stěžovatelé dovolávají - přitom nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit zejména v závislosti na zvláštnostech daného řízení (viz rozsudek ESLP ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008 č. 20728/05, §26 a tam citovaná judikatura).
12. Dle napadeného usnesení krajského soudu nemocnice ve své replice pouze uvedla, že právo na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců u nezletilého pacienta (tedy i stěžovatelky u nezletilého) není bezbřehé a že nemocnice toto právo omezila v souladu se zákonem v zájmu nerušeného poskytování zdravotních služeb. Tyto aspekty případu však zhodnotil již okresní soud, a replika tak oproti napadenému usnesení okresního soudu nepřinesla do řízení žádný nový argument, na nějž by stěžovatelé neměli možnost reagovat. Stěžovatelé přitom netvrdí, že by shrnutí repliky provedené krajským soudem bylo nepřesné. Napadené usnesení krajského soudu se navíc soustředí na otázku přiměřenosti omezení práv stěžovatelů, tedy otázku, které se replika nemocnice netýká; rozhodnutí krajského soudu tudíž tato replika nijak neovlivnila. Lze proto shrnout, že replika do řízení nevnesla žádný nový argument, stěžovatelé se měli možnost vyjádřit ke všem aspektům případu a replika neměla dopad na napadené usnesení krajského soudu. Nemožnost stěžovatelů reagovat na repliku tak neměla vliv na výsledek sporu (srov. rozsudek ESLP ve věci Vokoun proti České republice, již citovaný, §26). Postupem obecných soudů tedy nebyla ovlivněna spravedlivost řízení a námitka, že stěžovatelé nebyli s replikou seznámeni a nemohli na její obsah reagovat, za popsaných okolností nemá ústavněprávní rozměr.
13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu