ECLI:CZ:US:2011:2.US.3714.10.2
sp. zn. II. ÚS 3714/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti společnosti FOFRNET spol. s r.o., sídlem Olomouc - Holice, Hamerská 314/30, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Olomouc, Koželužská 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2010 ve věci sp. zn. 59 Co 391/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému usnesení, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 8. 2010 ve věci sp. zn. 6 C 201/2008 bylo zastaveno řízení ve věci stěžovatelčiny žaloby proti žalovanému Ing. F. Č. na zaplacení částky 16.065,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud postupoval dle ustanovení §104 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že se sporná částka týká úhrady poplatku za telekomunikační službu dle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, pročež pravomoc k projednání tohoto sporu přísluší Českému telekomunikačnímu úřadu, jemuž věc postoupil.
Rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně bylo rozhodnuto o stěžovatelčině odvolání, kterým napadla výrok IV. uvedeného usnesení Okresního soudu v Kroměříži, jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 23.687,- Kč. Odvolací soud rozhodl napadeným usnesením tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice ve výši 15.262.80 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 960,- Kč.
Stěžovatelka má za to, že Okresní soud v Kroměříži nesplnil v projednávané věci povinnost kdykoli za řízení zkoumat podmínky řízení a postupoval v řízení o podané žalobě navzdory tomu, že nastal takový nedostatek podmínek řízení, který nebylo možno napravit. Navzdory zásadě iura novit curia zastavil okresní soud předmětné řízení až dva roky po podání žaloby, a to za situace, kdy v průběhu řízení ustanovil žalovanému postupně dva právní zástupce. Stěžovatelka se proto domnívá, že náklady řízení (právní zastupování žalovaného), jež jí byly uloženy k úhradě, vznikly v přímé souvislosti s nesplněním povinnosti soudu přezkoumat v dané věci svou pravomoc a příslušnost. Za porušení práva na spravedlivý proces tak považuje stěžovatelka situaci, kdy obecný soud poruší svou zákonnou povinnost, čímž posléze vzniknou náklady, jež jsou následně zcela svévolně přikázány k úhradě účastníku řízení, jenž vznik daných nákladů nezapříčinil.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se vůbec nevypořádal s jejím argumentem ohledně porušení povinnosti soudu prvního stupně zkoumat splnění podmínek řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Nadto stěžovatelka polemizuje s tvrzením odvolacího soudu, že předmětné náklady řízení měly vzniknout z důvodu obrácení se na nesprávný orgán; stěžovatelka naproti tomu opakovaně zdůrazňuje, že náklady řízení vznikly porušením povinnosti a následným ustanovováním právních zástupců žalovanému nalézacím soudem.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí pouze v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelčino základní právo či svoboda.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda odvolací soud správně aplikoval (resp. interpretoval) ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tedy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku správnosti nákladového výroku obecného soudu, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Argumentační báze stěžovatelčina podání, jež je fakticky prosta jakékoli ústavněprávní argumentace, tak zařazuje její návrh do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.
Nad tento rozhodný rámec Ústavní soud poznamenává, že ačkoliv je třeba stěžovatelce přisvědčit potud, že je bezesporu povinností obecného soudu zkoumat podmínky řízení kdykoliv v jeho průběhu, a tím spíše na jeho začátku, není možno ztrácet ze zřetele ani skutečnost, že na nedostatek podmínek řízení poukazoval v projednávané věci žalovaný již v odporu proti platebnímu rozkazu. Stěžovatelka - zastoupená od počátku kvalifikovaným právním zástupcem - tedy měla nejpozději s doručením odporu vzít svůj žalobní návrh zpět; neučinila-li tak, nese spolu s nalézacím soudem odpovědnost za navyšování nákladů řízení na straně žalovaného, respektive na straně státu. Ve smyslu dikce ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu je potom vhodné připomenout, že mezi pochybením nalézacího soudu a skutečností, že řízení muselo být zastaveno, není příčinná souvislost, jež naopak zjevně existuje mezi stěžovatelčiným podáním k orgánu, jenž není k jeho projednání pravomocný, a rozhodnutím dle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Dospěl-li proto odvolací soud na základě uvedených okolností k závěru, že náklady řízení žalovaného má hradit stěžovatelka ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, jedná se o právní závěr, jenž nevykazuje prima facie znaky svévole (libovůle), respektive porušení ustanovení čl. 36 Listiny, a nezavdává proto příčinu ke kasační ingerenci Ústavního soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu