ECLI:CZ:US:2011:2.US.3717.10.1
sp. zn. II. ÚS 3717/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem, se sídlem Purkyňova 2, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č. j. 14 Co 445/2007-92, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. června 2007, č. j. 8 C 193/2005-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, resp. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 8 C 193/2005-63, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni (Pražská energetika, a. s.) částku 340.596,90 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o dodávce elektřiny žalobkyně dodávala žalovanému elektrickou energii do jeho odběrného místa. Při kontrole odběrného místa 10. listopadu 2004 byl zjištěn neoprávněný odběr elektřiny spočívající v tom, že mezi přípojkovou skříní na hranici pozemku a elektroměry byla vyvedena neměřená odbočka umístěná pod verandou domu, z níž vedlo vedení dále do domu žalovaného a jeho manželky. Neměřená přípojka byla umístěna před elektroměry, došlo tedy k odběru elektřiny bez měřícího zařízení a bez měření odebírané elektřiny ve smyslu §51 odst. 1 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "energetický zákon"). Podle odst. 2 uvedeného ustanovení soud uložil žalovanému jako odběrateli povinnost uhradit žalobkyni skutečně vzniklou škodu, která byla vypočtena znalcem Ing. S. dle vyhlášky č. 297/2001 Sb., Energetického regulačního úřadu, kterou se stanoví podmínky připojení a dodávek elektřiny pro chráněné zákazníky (dále jen "vyhláška č. 297/2001 Sb.").
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2008, č. j. 14 Co 445/2007-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil řízení provedením důkazů, jež byly navrženy, avšak neprovedeny, v řízení před soudem prvního stupně, a znaleckým posudkem Ing. S. K provedeným důkazům uvedl, že soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozhodnutí opomenul zdůvodnit, proč tyto žalobcem navržené důkazy neprovedl, nejde však o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť provedení těchto důkazů bylo nadbytečné a pro zjištění skutkového stavu neměly žádný význam, s předmětem sporu nijak nesouvisejí a žádné významné skutečnosti z nich nevyplývají. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že bylo spolehlivě prokázáno napojení vodičů z neměřených částí hlavního domovního vedení do domu žalovaného a došlo tedy k neoprávněnému odběru energie dle §51 odst. 1 písm. e) energetického zákona, přičemž je nerozhodné, kdo neoprávněný zásah do elektrických zařízení fakticky provedl. Protože přes poučení poskytnuté žalovanému odvolacím soudem dle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), žalovaný nedoplnil skutková tvrzení a neoznačil důkazy ke zjištění výše skutečné škody, byla výše škody na základě prokázaných skutkových okolností znalcem vypočtena správně dle §8 odst. 4 tehdy platné vyhlášky č. 297/2001 Sb.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu, a to ani v řešení procesní otázky provedeného, ale nehodnoceného důkazu výpovědi svědka Leinara, ani ve způsobu výpočtu výše škody dle §8 odst. 4 vyhlášky č. 297/2001 Sb.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu (proti usnesení Nejvyššího soudu výslovně nebrojí). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy (Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 10) nehodnotily provedené důkazy v souladu v §132 o. s. ř. Soudu prvního stupně vytýká, že pouze uvedl, co zjistil, avšak získané důkazy nijak nehodnotil a zejména nevěnoval pozornost důkazům, které nasvědčují opaku jím učiněného závěru. Soud prvního stupně zcela opomenul vyhodnotit důkaz svědeckou výpovědí svědka L. a tím zatížil svoje rozhodování nepřípustnou libovůlí. Rovněž opomenul provedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů. Hodnocení důkazů sice následně provedl odvolací soud, avšak v daném případě nebyly dle názoru stěžovatele splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplnění. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu pak uvádí, že se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Tím porušil i zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Stěžovatel dále polemizuje s konkrétním hodnocením důkazů (výpověď svědka L.), jakož i se znaleckým posudkem, na jehož základě byla stanovena výše náhrady škody. V této souvislosti poukazuje na to, že ustanovení znalce bylo zcela zbytečné.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu, který si Ústavní soud pro náležité posouzení věci vyžádal. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřovaly především proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z tohoto pohledu jsou tedy irelevantní všechny námitky stěžovatele týkající se zejména hodnocení výpovědi svědků.
9. Co se týče námitky stěžovatele, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, skutečně, jak správně poznamenává nejen stěžovatel, ale i odvolací soud, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
10. V dané věci soud prvního stupně skutečně opomenul provedení navržených důkazů (např. provedení důkazu znaleckým posudkem), třebaže z nich následně ve svém rozhodnutí vycházel. Nadto ani nevysvětlil, proč jiné stěžovatelem navržené důkazy neprovedl nebo sice důkaz provedl (výslech svědka L.), ale nijak jej nehodnotil. Tato pochybení ovšem napravil odvolací soud, který dokazování znaleckým posudkem doplnil a u ostatních důkazů (např. důkaz mzdovými listy zaměstnanců žalobce) objasnil, z jakého důvodu by bylo provedení těchto důkazů nadbytečné, resp. proč by neměl na rozhodnutí soudu prvního stupně vliv (výslech svědka L.). Tímto postupem byly vady, které by eventuelně mohly založit opodstatněnost ústavní stížnosti, zhojeny. Ústavní soud v této souvislosti nesdílí námitku stěžovatele, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. V apelačním systému, který ovládá české procesní právo, není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (srov. §213 o. s. ř.), a může, resp. je povinen ve stanovených případech (viz podle §213 odst. 2 a 3 o. s. ř.) dokazování zopakovat. Postup odvolacího soudu, který dokazování doplnil popř. zopakoval, proto není vybočením z pravidel spravedlivého procesu. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že právo na instanční přezkum není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, přístupné v elektronické formě přes http://nalus.usoud.cz).
11. K polemice s právními závěry obecných soudů Ústavní soud uvádí, že takto pojaté námitky staví, jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odvolací soud provedl důkladné a pečlivé zhodnocení skutkového stavu a z něho vyvodil odpovídající a logické právní závěry. Navíc se vypořádal i s těmi námitkami, které stěžovatel nyní opakuje v ústavní stížnosti (např. námitka nesprávného výpočtu náhrady škody podle vyhlášky č. 297/2001 Sb.).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu