ECLI:CZ:US:2012:2.US.3728.11.1
sp. zn. II. ÚS 3728/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Evou Krybusovou, advokátkou se sídlem Březnická 5565, Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 28 C 293/2009-100 ze dne 17. 12. 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 109/2010-140 ze dne 27. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 538/2011-190 ze dne 19. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplňujícím podání právní zástupkyně ze dne 12. 3. 2012 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 28 C 293/2009-100 ze dne 17. 12. 2009 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení částky 500 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím správních orgánů v přestupkovém řízení vedeném pod sp. zn. MMZL 55522/2007 OP. Ve výroku II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve výši 3 332 Kč, k jejichž úhradě žalované zavázal stěžovatelku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem č. j. 60 Co 109/2010-140 ze dne 27. 5. 2010 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a změnil pouze výrok o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně na náhradě nákladů úspěšné stěžovatelky v řízení před soudem prvního stupně 39 216 Kč (výrok II.). Ve výroku III. uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 287 Kč.
Obecné soudy se opíraly o skutková zjištění, v souladu s nimiž dne 3. 4. 2007 došlo k vzájemnému napadení mezi Z., stěžovatelkou a jejím synem L. M., k čemuž přestupkové řízení bylo zahájeno dne 3. 7. 2007. Během daného řízení stěžovatelka opakovaně žádala o odročení ústního jednání, k rozhodnutí správní orgán prvního stupně, Magistrát města Zlína, odbor právní a přestupkový, tedy dospěl až dne 3. 10. 2007, kdy ve svém rozhodnutí sp. zn. MMZL 55522/2007 OP shledal stěžovatelku vinnou spácháním přestupku proti občanskému soužití a uložil jí pokutu ve výši 1 500 Kč. Posléze vydané potvrzující rozhodnutí odvolací instance, Krajského úřadu Zlínského kraje, ze dne 27. 12. 2007, bylo však na podkladě správní žaloby stěžovatelky zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2008 pro vady řízení. Věc se tedy vrátila ke Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru právního a krajského živnostenského úřadu, kterýžto následně rozhodnutím ze dne 22. 10. 2008 zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení zastavil z důvodu uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty dle §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy v této souvislosti zjistily, že správní orgán druhého stupně od nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně dne 28. 7. 2008 do 17. 10. 2008, kdy uplynula jednoroční lhůta pro projednání přestupku, neučinil žádný úkon, ačkoliv dle §71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), učiněn být měl. V přestupkovém řízení tak dle obecných soudů vznikly průtahy, které na jednu stranu vedly k porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené době, nicméně neodůvodňovaly současně přiznání zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatelky, samotné konstatování porušení práva se obecným soudům jevilo jako dostačující. Vycházely přitom z konkrétních okolností případu, především zohlednily charakter přestupkového řízení, jehož dopad a důsledky jsou vždy méně závažné než při řízení soudním, a tudíž i případná újma je menší. Zjištěná nečinnost správního orgánu po dobu 83 dnů se obecným soudům v kontextu uvedeného nezdála natolik závažná, a to i s přihlédnutím k příznivému výsledku řízení pro stěžovatelku. Soud prvního stupně mimo to upozornil, že uplynutí prekluzivní lhůty bylo značně ovlivněno průtahy způsobenými stěžovatelkou, která z různých důvodů způsobila odročení ústního jednání, a v průběhu projednávání přestupku neposkytla nikdy osobní součinnost. Stěžovatelka rovněž neučinila ničeho proti vzniklým průtahům, správní orgán druhého stupně sama neurgovala o učinění úkonu, ani nepostupovala podle §80 správního řádu a nepožádala o opatření proti nečinnosti nadřízený orgán či nepodala žalobu proti nečinnosti správního orgánu u soudu. Obecné soudy proto postupovaly, jak shora naznačeno.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 538/2011-190 ze dne 19. 9. 2011 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrvala na svém stanovisku, že ze strany správních orgánů v přestupkovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, porušení procesních práv stěžovatelky a čl. 36 odst. 1, odst. 2 a článek 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci, nebylo rozhodnuto bez zbytečných průtahů a za její přítomnosti tak, aby měla možnost se vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Nesprávný úřední postup měl vyústit ve vydání nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Zlína, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku a rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje. Celý postup správních orgánů způsobil stěžovatelce újmu, neboť byla nucena v důsledku jednostranného a nezákonného postupu správních orgánů snášet nepravdivé obvinění, urážky ze strany rodiny Z., aniž by jí byla v konečném důsledku dána možnost z tohoto obvinění se očistit. Tím, že správní orgány nedošly k meritornímu rozhodnutí, neumožnily stěžovatelce prokázat svou nevinu, resp. svou skutkovou verzi, čímž oslabily její právo domáhat se po panu Z. náhrady újmy na zdraví. Ve světle řečeného považovala proto stěžovatelka napadená rozhodnutí obecných soudů za vadná, porušující její ústavně zaručená práva. Obecné soudy podle stěžovatelky nesprávně aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb., jestliže prokazatelně zjistily nečinnost správního orgánu a zadostiučinění v penězích stěžovatelce nepřiznaly. K dotčení čl. 10 odst. 1 mělo pak dojít neoprávněným nařčením stěžovatelky obecnými soudy z jejího "podílu v nečinnosti správního orgánu", proti čemuž se stěžovatelka důrazně ohradila. Skutečnost, že byla nemocná a nemohla se dostavit k projednání přestupku, nezbavuje správní orgán povinnosti rozhodovat v zákonné lhůtě, přičemž urgence ke splnění této povinnosti stěžovatelka označila za zcela nadbytečné, zvláště měla-li za to, že správní orgán svou povinnost plní.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17).
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. Nebýt čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, provedeného tímto zákonem, neexistoval by ve vnitrostátním právním řádu podklad, který by umožňoval poškozenému domáhat se práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010, N 33/56 SbNU 373). Listina se přitom omezuje pouze na stanovení práva na náhradu škody, pročež samotné hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto nároku, či postup, jakým má být uplatněn, již součástí ústavního pořádku nejsou, neboť Listina zde dává prostor k úpravě těchto otázek na úrovni zákona.
Ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. vedle práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§§7-13) - a nezávisle na něm - přiznává též právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Citovaná zákonná úprava přitom ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru - jej přehodnocovat a nahrazovat případně posouzením vlastním. Tím by totiž Ústavní soud atrahoval na sebe roli obecného soudu (jako třetí instance) a zasahoval by do nezávislosti obecných soudů, což mu opakovaně řečeno nepřísluší. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
V předmětné věci obecné soudy postupovaly v souladu s §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jestliže dospěly k závěru, že samotné konstatování porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené době se jeví jako dostačující. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na v tomto směru vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Dožaduje-li se stěžovatelka rovněž zjištění jiných pochybení a nedostatků správních orgánů v přestupkovém řízení vedeném pod sp. zn. MMZL 55522/2007 OP, odlišných od nečinnosti, "takový postup by se musel projevit v nezákonnosti rozhodnutí, což se v dané věci nestalo, neboť řízení bylo zastaveno pro zánik trestnosti" (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, strana 4).
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl svědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly. Okolnost, že nakonec rozhodly způsobem, s nímž se navrhovatelka neztotožňuje, nezakládá pak sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu