ECLI:CZ:US:2011:2.US.3729.10.1
sp. zn. II. ÚS 3729/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova 1, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2008 č. j. 25 C 9/2008-90, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2008 č. j. 8 Co 2459/2008-120 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 1866/2009-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Stěžovatel uzavřel se synem M. H. mladším, dne 8. 2. 2006 darovací smlouvu, na základě které na něj převedl svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem specifikovaných v napadených rozsudcích. Stěžovatel požádal obdarovaného přípisem ze dne 3. 1. 2008 o vrácení daru z přesvědčení, že v daném případě byly naplněny zákonné podmínky pro vrácení daru, neboť obdarovaný se k němu dlouhodobě chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Následně stěžovatel podal u Okresního soudu v Českých Budějovicích žalobu, jíž se proti domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu k uvedeným nemovitostem. Soud prvního stupně žalobu v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jím vznesené zásadní námitky vůbec nehodnotily a aniž by je posoudily v kontextu všech zjištění učiněných v průběhu řízení, zcela uvěřily výpovědi zjevně podjaté svědkyně Š. Ř. Dle jeho názoru soustavná neúcta syna vůči němu, jakož i závažné porušování nejen smluvních, ale i etických závazků, dosahuje skutečně značné intenzity, a lze ji proto hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Pokud však obecné soudy k takovým zjištěním nedospěly, je jimi provedené hodnocení důkazů a vyvození právních závěrů v extrémním rozporu s vykonanými důkazy, přičemž v této souvislosti stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 430/05, v němž dle jeho mínění byl posuzován skutkově i právně obdobný případ. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byly porušeny normy jednoduchého hmotného práva, a to zjevně nesprávným výkladem a aplikací ustanovení §630 občanského zákoníku, práva procesního (zejména §132 o. s. ř.), ale i shora citované základní práva a svobody. Stěžovatel vyjádřil také zásadní nesouhlas se způsobem vyřízení jeho dovolání Nejvyšším soudem, který podle něj trpí přepjatým formalismem procesních ustanovení o přípustnosti a důvodech dovolání bez snahy po zachování hlavního účelu soudního řízení, tj. po realizaci požadavku na spravedlivé rozhodování souzených věcí.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
V tomto směru však Ústavní soud v projednávané věci žádná pochybení nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou již předestřel ve svém odvolání i dovolání, přičemž z námitek v ní obsažených je zřejmé, že se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ústavní soud tak staví do role další opravné instance, která mu, jak bylo již řečeno, nepřísluší.
Ústavní soud má za to, že se soudy obou stupňů s námitkami stěžovatele uplatněnými v průběhu řízení dostatečně vypořádaly. Shodně dospěly k závěru, že v daném případě nebylo prokázáno takové jednání obdarovaného, které by svou intenzitou zakládalo právo na vrácení poskytnutého daru ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku. Odvolací soud se k jednotlivým argumentům stěžovatele obsaženým v odvolání vyjádřil a podrobně vyložil, proč nelze v jednání vedlejšího účastníka spatřovat hrubé porušení dobrých mravů. Svůj názor opřel o ustálenou soudní judikaturu vztahující se k aplikovanému ustanovení, z níž dle mínění Ústavního soudu napadené rozhodnutí nevybočuje.
Ústavní soud neshledal, že by dokazování ve věci proběhlo v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Žádné důkazy nebyly neprávem opomenuty, získány v rozporu s procesními předpisy či svévolně hodnoceny. Provedené důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že při rozhodování soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, vyplývá z něj, na základě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané, jaké právní závěry z nich byly vyvozeny a které předpisy byly ve věci aplikovány. Právní závěr obecných soudů nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Pokud jde o stěžovatelem zpochybněnou úvahu dovolacího soudu ohledně přípustnosti podaného dovolání, Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž v případě, že dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto proto, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), úvahu Nejvyššího soudu zásadně nepřezkoumává, nejde-li o argumentaci zjevně nelogickou či extrémní. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je logické, přesvědčivé, souladné s dosavadní judikaturou a nemá povahu svévole. Je tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nález ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 430/05, jehož se stěžovatel dovolává, se týká vazební věci, a to konkrétně otázky slyšení obviněného soudem při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení o dalším trvání vazby. Závěry v něm vyslovené tedy na posuzovaný případ dopadat nemohou.
Ústavní soud uzavírá, že závěry obecných soudů, že v daném případě nejsou splněny předpoklady vrácení daru ve smyslu §630 občanského zákoníku, vyslovené v napadených rozhodnutích, jsou z hlediska ústavního akceptovatelné. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu