ECLI:CZ:US:2018:2.US.3729.17.1
sp. zn. II. ÚS 3729/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EU Automobile s.r.o., se sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina, ze dne 6. 9. 2016, č. j. ČOI 110730/16/2000/PR0196/ZOS/Ha, rozhodnutí České obchodní inspekce, ústřední inspektorát, ze dne 9. 11. 2016, č. j. ČOI 124809/16/O100/2000/15/16/Hl/Št, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2017, č. j. 50 A 2/2017-23, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a České obchodní inspekce jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její základní práva, zaručená v čl. 10, čl. 36 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta její žaloba proti napadenému rozhodnutí České obchodní inspekce, ústřední inspektorát. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále jen "správní orgán"), kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 20.000 Kč za správní delikt podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Uvedeného správního deliktu se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako prodávající při kontrole sdělila inspektorům v postavení spotřebitele nepravdivou informaci o funkčnosti parkovacích senzorů vozidla VW Sharan 2.0 TDI Freestyle (dále jen "předmětné vozidlo"), které nabízela k prodeji. Stěžovatelka namítala, že správní orgány neprokázaly úmyslné zavinění deliktního jednání, když ještě před uzavřením kupní smlouvy byl spotřebiteli předložen zápis o technickém stavu vozidla, kde byla informace o nefunkčnosti parkovacích senzorů uvedena, přičemž spotřebitel byl podrobně seznámen se stavem vozidla a měl tak před obchodním rozhodnutím komplexní a pravdivé informace, na jejichž základě se mohl svobodně rozhodnout, a proto její jednání nenaplňovalo znaky nekalé obchodní praktiky. Nadto namítala také procesní vady řízení před správními orgány, a to nenařízení ústního jednání a následné účelové doplnění protokolu o kontrole prostřednictvím dodatku. V neposlední řadě stěžovatelka výši uložené pokuty považovala za nepřiměřenou
3. Krajský soud se ztotožnil s právním závěrem správních orgánů, že stěžovatelka za situace, kdy spotřebitele neupozornila na špatný technický stav (konkrétně na nefunkční parkovací senzory), přestože ten se na jejich funkčnost přímo dotazoval, porušila svoji informační povinnost podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, protože spotřebiteli nesdělila údaje obsažené v zápise o technickém stavu vozidla, o jehož existenci věděla. Námitku ohledně absence úmyslného zavinění shledal krajský soud nedůvodnou, neboť odpovědnost za správní delikty podle zákona o ochraně spotřebitele je objektivní a není tedy podstatná otázka zavinění prodávajícího. Za nedůvodnou označil krajský soud také námitku proti výši uložené pokuty, když za uvedený delikt, z něhož byla stěžovatelka shledána vinnou, lze uložit pokutu až do výše 5.000.000 Kč, tudíž uložená pokuta představuje pouze 0,4 % možné nejvyšší sankce a dosahuje zákonného minima. Stejně tak krajský soud odmítl námitky stěžovatelky směřující vůči procesnímu postupu správních orgánů.
4. Rovněž Nejvyšší správní soud se neztotožnil s uvedenými námitkami stěžovatelky, které opětovně předestřela i ve své kasační stížnosti. Odmítl předně námitku ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, když nezjistil žádný z nedostatků zakládajících nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, stejně jako neshledal, že by krajský soud nevypořádal některou ze stěžovatelkou vznesených námitek. Dále soud odmítl námitku stěžovatelky, že se správní orgány nesprávně vypořádaly s otázkou zavinění ve vztahu k předmětnému správnímu deliktu, když (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2004, č. j. 4 As 4/2003- 74, dostupný rovněž na www.nssoud.cz) přisvědčil názoru krajského soudu, že odpovědnost za správní delikt právnické osoby je odpovědnost objektivní a zavinění není pro její vznik vyžadováno. Nejvyšší správní soud se dále podrobně zabýval otázkou, zda byly stěžovatelkou při prodeji předmětného vozidla užity nekalé obchodní praktiky ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Konstatoval, že "zkoumání naplnění podmínek generální klauzule v §4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele předchází zkoumání, zda dotčené jednání naplňuje znaky některé z nekalých obchodních praktik uvedených v přílohách č. 1 a č. 2 zákona o ochraně spotřebitele nebo znaky klamavých či agresivních obchodních praktik. (...) Pokud lze určitou obchodní praktiku označit za klamavou podle §4 odst. 3 ve spojení s §5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, není třeba již zkoumat naplnění podmínek generální klauzule v §4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele." Ve vztahu k posuzovanému jednání stěžovatelky, která při předvádění poskytla spotřebiteli nepravdivou informaci o vlastnostech vozidla, což spotřebitele mohlo vést k rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil, Nejvyšší správní soud uzavřel, že takové jednání "představuje klamavou obchodní praktiku podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, a zároveň nekalou praktiku podle §4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Nebylo tedy třeba již nutné zkoumat, zda byly naplněny znaky generální klauzule v §4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele." S ohledem na to nepovažoval Nejvyšší správní soud za rozhodné, že stěžovatelka inspektorům následně poskytla zápis o technickém stavu vozidla, kde byla informace o nefunkčnosti parkovacích senzorů již uvedena.
5. V neposlední řadě pak Nejvyšší správní soud jako nedůvodné odmítl námitky ohledně vad v procesním postupu správních orgánů, spočívajících v nenařízení ústního jednání, resp. v "účelovém" dodatečném doplnění protokolu o kontrole. Ve vztahu k prvnímu uzavřel, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o správních deliktech obecně nejsou správní orgány povinny nařizovat ústní jednání, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (viz rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, nebo rozsudek ze dne 8. 7. 2011, č. j. 3 Ads 47/2011-74), přičemž v případě stěžovatelky "skutečnosti svědčící o její odpovědnosti za správní delikt vyplývaly z protokolu o kontrole a zápisu o technickém stavu vozidla", a požadovaný výslech zaměstnanců by do věci nepřinesl žádné nové skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Stěžovatelkou namítané "účelové" doplnění protokolu o kontrole pak Nejvyšší správní soud shledal jako odstranění zjevných vad protokolu spočívající v absenci označení právních předpisů, které byly stěžovatelkou porušeny podle ustanovení §12 odst. 1 písm. h) zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu. Nejvyšší správní soud nadto připomněl, že v minulosti označil dodatečné doplnění kontrolního protokolu za "nevhodný postup, který však bez dalšího nepředstavuje podstatnou vadu řízení před správními orgány (srov. rozsudek ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 87/2013-40, nebo ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 As 265/2015-41)." Do protokolu tedy nebyly doplněny žádné nové skutečnosti a postupem správního orgánu nedošlo k porušení práv stěžovatelky.
6. Téměř shodné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že předmětná finanční pokuta jí byla uložena v rozporu se zákonem a v konečném důsledku i v rozporu s jejími základními právy, neboť závěry správních orgánů, následně aprobované rozsudky krajského soudu i Nejvyššího správního soudu ohledně naplnění skutkové podstaty předmětného správního deliktu jsou založeny na extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, které stěžovatelka v ústavní stížnosti (opětovně) rozporuje. Stěžovatelka má i nadále za to, že se správní orgány ani obecné soudy dostatečným a přezkoumatelným způsobem (jak požaduje mimo jiné i stěžovatelkou obsáhle citovaná judikatura Ústavního soudu) nevypořádaly s otázkou existence subjektivního zavinění stěžovatelky ve vztahu k předmětnému správnímu deliktu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud (a před ním i krajský soud) vypořádal s jejími námitkami vůči procesnímu postupu správních orgánů, tj. nenařízení ústního jednání, resp. "účelové" dodatečné doplnění protokolu o kontrole, v čemž rovněž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. porušení ústavních principů zakazující svévoli v jednání orgánů veřejné moci.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení krajského soudu či Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, resp. jim předcházejících rozhodnutí České obchodní inspekce, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky, zda byla v daném případě stěžovatelky naplněna skutková podstata správního deliktu podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, za který jí byla uložena předmětná finanční pokuta. I přes v ústavní stížnosti opakovaně předestřené tvrzení stěžovatelky o znalosti role Ústavního soudu, je třeba uvést, že její pokračující polemika s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a opětovné přednesení námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o opaku, resp. o snaze v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany správních orgánů i obecných soudů při posouzení jí opakovaně předestřených námitek. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka především namítá. Jak bylo výše rekapitulováno, krajský soud i Nejvyšší správní soud se velmi důkladně zabývaly otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty správního deliktu dle citovaného ustanovení §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, a to i ve světle závěrů z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014-52) a Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek ze dne 19. 9. 2013, ve věci C-435/11, CHS Tour Services), neboť vnitrostátní právní úprava je výsledkem implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004, a proto je třeba ji vykládat v souladu s touto směrnicí a judikaturou Soudního dvora EU, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatelky jak ohledně absence jejího subjektivního zavinění, tak ohledně nenaplnění znaků klamavé obchodní praktiky podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, a zároveň nekalé praktiky podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Uvedené právní závěry tudíž nelze považovat ani za překvapivé, neboť shodnými otázkami se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal důvod se od těchto závěrů jakýmkoliv způsobem odchýlit, a to ani na základě argumentace stěžovatelky. Ústavní soud se tak ztotožňuje s právními závěry obecných soudů i s postupem správních orgánů a naopak nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že jejich postup při výkladu citovaných ustanovení zákona o ochraně spotřebitele se nachází v rozporu s ústavními principy, zakazujícími svévoli v činnosti orgánů veřejné moci.
11. Ústavní soud ani v procesním postupu správních orgánů či obecných soudů neshledal porušení principů ovládajících spravedlivý proces, resp. práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak ve své argumentaci v průběhu řízení (včetně ústavní stížnosti) opakovaně namítala. Ústavní soud se naopak ztotožňuje se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud (s oporou v závěrech vyslovených ve své judikatuře) odůvodnil svůj právní závěr ohledně správnosti procesního postupu správních orgánů a krajského soudu, konkrétně spočívající v nenařízení ústního jednání, resp. dodatečném doplnění protokolu o kontrole ze strany správního orgánu, přičemž jeho právní závěry se nenacházejí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jak stěžovatelka namítala v ústavní stížnosti. Stěžovatelkou v ústavní stížnosti předestřené obsáhlé citace z judikatury Ústavního soudu tak v tomto ohledu postrádají relevanci, neboť na nyní posuzovaný případ stěžovatelky nedopadají.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu