ECLI:CZ:US:2018:2.US.3773.17.1
sp. zn. II. ÚS 3773/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky AUTOSKLO K + M, spol. s r. o., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, právně zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, AK se sídlem Žižkova tř. 1321/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 23 Cdo 3059/2017-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdila, že jím byla porušena její základní práva, zejména pak právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 13 Cm 1393/2013-181 odmítl podání žalobkyně ze dne 23. 10. 2013 označené jako žaloba, jímž se žalobkyně (stěžovatelka) na žalované domáhá zaplacení částky 1 495 390 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
3. K odvolání stěžovatelky i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil; ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů 105 996 Kč (první výrok). Dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení (druhý výrok) a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud takto rozhodl poté, co bylo jeho předchozí usnesení ze dne 29. 5. 2015 č. j. 4 Cmo 219/2014-199 k dovolání žalované zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 4726/2015-217 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka opětovně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žaloba splňovala veškeré požadavky, jež na podání (návrh) klade občanský soudní řád v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., tedy vedle základních konkretizačních údajů (procesního soudu, účastníků a věci) obsahovala i dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností (vč. označení a přiložení základních listinných důkazů) a bylo z ní též zcela jasně patrno, čeho se žalobkyně domáhá. Stěžovatelka má za to, že v předmětném případě jí obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, svým právním názorem brání v řádném projednání věci a tedy i právu na spravedlivý proces.
6. Po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, ani postupem soudů v předchozím řízení, nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.
7. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle §237 o. s. ř. je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou [nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016].
8. V posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu těmto požadavkům v zásadě vyhovuje. Nejvyšší soud se s právními otázkami vznesenými stěžovatelkou dostatečně vypořádal a vyložil, proč považuje dovolání, jak bylo formulováno, za nepřípustné. Vycházel mimo jiné i z prvního rozhodnutí o dovolání v této věci, kterým předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. V tomto rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že "dle ustálené rozhodovací praxe však smluvní pokuta v těchto případech vzniklá za jednotlivé dny není jeden nárok, ale fakticky souhrn dílčí řady nároků za jednotlivé dny (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)". Z obsahu spisu pak dovolací soud usoudil, že žalobkyně - přes poučení dle §43 odst. 1 o. s. ř. - v žalobě neučinila rozlišení jednotlivých nároků ze smluvních pokut, kterých se domáhá. Nedostatek žaloby (vada podání ve smyslu §43 o. s. ř.) spočívá v žalobním nároku, neboť z podání není zřejmé, co ze skutkově vylíčeného stavu žalobkyně požaduje. Žalobkyně tak nevymezila předmět řízení, ke kterému by se mělo vztahovat soudní rozhodnutí; soud prvního stupně, dospěl-li k závěru o neprojednatelnosti takové žaloby, postupoval v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
9. V posledním (napadeném) rozhodnutí pak dovolací soud neshledal důvod se od uvedených závěrů, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, odchýlit, což také v napadeném usnesení náležitě odůvodnil.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu