ECLI:CZ:US:2015:2.US.3777.14.1
sp. zn. II. ÚS 3777/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antoni Kudly, zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 125, 733 01 Karviná - Fryštát, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 9. 2011 č. j. 26 C 17/2007-488, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2012 č. j. 56 Co 91/2012-579 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2014 č. j. 23 Cdo 250/2013-623, za účasti 1) Okresního soudu v Karviné, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 12. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 19. 9. 2011 č. j. 26 C 17/2007-488 uložil žalovanému 1) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci částku 935.966, 36 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném 1) zaplacení částky 402.097,43 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby žalovaný 2) společně s žalovaným 1) zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 1,338.063,79 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III.), uložil žalovanému 1) povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 128 850,- Kč (výrok pod bodem IV.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) náklady řízení na účet Okresního soudu v Karviné ve výši 209 712,- Kč (výrok pod bodem V.), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné na státem hrazených nákladech řízení částku 16 329,- Kč (výrok pod bodem VI.), žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné na státem hrazených nákladech řízení částku 8 792,- Kč (výrok pod bodem VII.) a rozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši 209 712,- Kč ustanovené zástupkyni žalovaného 2) JUDr. Janě Brhlové po zohlednění vyplacené zálohy ve výši 180 000,- Kč (výrok pod bodem VIII.).
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5. 2012 č. j. 56 Co 91/2012-579 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., II. a IV. potvrdil (výrok pod bodem I.), v dalších částech, to je ve výrocích pod body VI. a VII. rozsudek okresního soudu změnil tak, že na státem zálohovaném znalečném jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné žalobce částku 7 536,- Kč a žalovaný 1) částku 17 585,- Kč (výrok pod bodem II.), dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 32 367,- Kč (výrok pod bodem III.), zastavil odvolací řízení ve vztahu k žalovanému 2) (výrok pod bodem IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1). Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 9. 2014 č. j. 23 Cdo 250/2013-623 dovolání žalovaného 1) podle §243b odst. 5 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, bez bližšího zdůvodnění zcela nepochopitelně a protiprávně používají označení účastníka řízení na straně žalovaného 1) jeho fyzickou osobu Antoni Kudla s místem podnikání a bytem v Karviné, Karviná - Ráj, Horova 675/3. Obecné soudy nezdůvodnily záměnu obchodní firmy Antoni Kudla - IMPORT - KUANTO - EXPORT, IČ: 136 23 761, s místem podnikání Horova 675/3, PSČ 734 01, Karviná, jak ji označuje ve svých podáních žalobce, a stěžovatele označeného obecnými soudy jako Antoni Kudla, s místem podnikání a bytem v Karviné, Karviná - Ráj, Horova 675/3. Je zcela zřejmé, že se jedná o zcela rozdílné subjekty, kdy na jedné straně se jedná o obchodní firmu, která byla zapsána v obchodním rejstříku, a na druhé straně se jedná o fyzickou osobu, jako občana. Z těchto skutečností vyplývá absolutní nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel dále namítá, že smlouvou o prodeji podniku a v návaznosti na to i následným výmazem obchodní firmy, která tvořila předmět smlouvy o prodeji podniku, zanikla obchodní firma Antoni Kudla - IMPORT - KUANTO - EXPORT, IČ: 136 23 761, s místem podnikání Horova 675/3, 734 01 Karviná. Rovněž v návaznosti na to zanikla příslušná živnostenská oprávnění stěžovatele. Okresnímu soudu tyto skutečnosti byly známy, neboť se o tom dozvěděl v rámci provedeného dokazování v řízení před ním. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud postupoval v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o.s.ř."), neboť soud má povinnost neustále přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, zejména pak, zda jsou správně označeni účastníci řízení.
Stěžovatel v rámci podaného odvolání proti rozsudku okresního soudu mimo jiné uplatnil námitku, že není pasivně legitimován k podání žaloby, a to s ohledem na prodej obchodní firmy v rámci smlouvy o prodeji podniku. Krajský soud posoudil, že vznesená námitka pasivní legitimace je námitkou novou, která byla vznesena až v rámci odvolacího řízení a že byly uvedeny nové skutečnosti a důkazy, které nemohou být ve smyslu §205a odst. l o. s. ř. odvolacím důvodem. Krajský soud podle stěžovatele v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi dovozuje, že v době dopravní nehody vznikla odpovědnost žalovaného 1) - stěžovatele podle ustanovení §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Toto se však nezakládá na pravdě, neboť odpovědnost nevznikla stěžovateli, nýbrž obchodní firmě Antoni Kudla - IMPORT - KUANTO - EXPORT, IČ: 136 23 761, s místem podnikání Horova 675/3, 734 01 Karviná. Tato obchodní firma, která byla zapsána v obchodním rejstříku, zanikla na základě smlouvy o prodeji podniku a následně byla rovněž vymazána. Podle stěžovatele tedy nelze přisvědčit krajskému soudu, že by byla dána odpovědnost stěžovatele, neboť s ohledem na prodej obchodní firmy pak přešla ze zákona tato odpovědnost na společnost KUANTO, spol. s r. o.
Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl s tím, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud rozhodoval podle občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud odůvodnil nepřípustnost dovolání tím, že dovolací soud nemůže přezkoumávat nesprávná skutková zjištění, která mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále nebyla přípustnost dovolání založena ani na polemice dovolatele o nedostatku jeho pasivní legitimace. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s otázkou zásadního právního významu a tím zasáhl do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. l Listiny.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutími obecných soudů byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobci regresní náhradu za poskytnuté pojistné plnění. Toto oprávnění obecně vzniklo žalobci v rámci regresního řízení nikoliv vůči stěžovateli, ale vůči třetímu subjektu (Antoni Kudla - IMPORT - KUANTO - EXPORT, IČ: 136 23 761, s místem podnikání Horova 675/3, 734 01 Karviná), který byl správně žalobcem označen v žalobě, avšak fatálním pochybením obecných soudů byla povinnost zaplatit regresní náhradu přiřčena stěžovateli. Tato povinnost byla stěžovateli uložena bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění. Stěžovatel nebyl nikdy žalobcem označen jako žalovaný 1). Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. l Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen „Ústava“) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za „superrevizní“ instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci „podústavního“ práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1) neshledal odvolací soud důvodnou. Žalovaný 1) byl zaměstnavatelem Miloslava Fořta a proto se odvolací soud ztotožnil s okresním soudem, že Miloslav Fořt způsobil dopravní nehodu a následnou škodu jako řidič při pracovní cestě v době, kdy se vracel z tzv. vykládky zboží z Polské republiky zpět do České republiky. Také námitku, že v roce 2002 došlo mezi žalovaným, firmou Antoni Kudla a společností KUANTO spol. s r. o. k prodeji podniku, jehož součástí byly i movité věci včetně vozidla IVECO a že tedy kupující společnost přebrala veškeré závazky prodávaného podniku, neshledal odvolací soud důvodnou. Již proto, že byla vznesena žalovaným 1) až v rámci odvolacího řízení a podle názoru odvolacího soudu vzhledem k řádnému poučení, jehož se účastníkům před okresním soudem dostalo, se jedná o nové skutečnosti a důkazy, které nemohou být ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. odvolacím důvodem. Nad rámec potřebného zdůvodnění pak odvolací soud uvedl, že v souvislosti s prodejem podniku uplatňovaná námitka nedostatku pasivní věcné legitimace není důvodná. V době, kdy došlo k dopravní nehodě, byl žalovaný 1) subjektem fyzickou osobou podnikající pod obchodní firmou: Antoni Kudla - IMPORT - KUANTO - EXPORT s IČ: 13623761. Tento subjekt uzavřel jako zaměstnavatel s Miloslavem Fořtem pracovní smlouvu, byl vlastníkem a provozovatelem vozidla IVECO SPZ KIA X1 a byl povinen mít u tohoto vozidla sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Tento subjekt také tuto povinnost porušil a z toho důvodu žalobce poskytl ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla plnění za škodu. Podle ust. §24 odst. 7 cit. zákona [ve znění účinném v době, kdy k dopravní nehodě došlo a kdy tedy vznikla odpovědnost žalovaného 1) podle §24 odst. 2 písm. b) cit. zákona], kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odst. 2 písm. a) a b) na náhradu toho, co za něho plnila. Tím je podle mínění odvolacího soudu jasně dána pasivní věcná legitimace Antoni Kudly jako fyzické osoby podnikající pod IČ: 13623761 a na tomto závěru nezmění nic ani skutečnost uváděná žalovaným 1) v odvolání, totiž, že došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku, jehož součástí bylo i motorové vozidlo IVECO a že ke dni 23. 4. 2003 došlo k výmazu obchodní firmy KUANTO (původně Antoni Kudla - IMPORT - KUANTO - EXPORT pod IČ: 13623761 z obchodního rejstříku). Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), takovéto pochybení Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu o průběhu dopravní nehody a rovněž zjištění, která učinil odvolací soud ze znaleckého posudku, uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici. Dovolací soud skutkový stav v takovém případě nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika dovolatele o nedostatku jeho pasivní legitimace. Odvolací soud k námitkám žalovaného 1) uplatněným v odvolacím řízení o nedostatku jeho pasivní legitimace poukázal na to, že tyto námitky vychází z nových tvrzení žalovaného 1) o prodeji podniku mezi žalovaným 1) a společností KUANTO spol. s r. o. Tyto závěry odvolacího soudu o nemožnosti přihlížet k novým tvrzením uplatněným v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř. jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2008 sp. zn. 25 Cdo 2302/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. 22 Cdo 279/2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze správně dovodil, že námitka stěžovatele o nedostatku jeho pasivní legitimace vychází z nových tvrzení stěžovatele o prodeji podniku mezi stěžovatelem a společností KUANTO spol. s r. o., byla vznesena stěžovatelem až v rámci odvolacího řízení a vzhledem k řádnému poučení, jehož se účastníkům před okresním soudem dostalo, se jedná o nové skutečnosti a důkazy, které nemohou být ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. odvolacím důvodem.
Stěžovatel tak z hlediska svých ústavně chráněných základních práv nepostupoval stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Lze tudíž uzavřít, že dle přesvědčení Ústavního soudu to byl především postup či nečinnost stěžovatele, které mu neumožnily uplatnění jeho základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu