ECLI:CZ:US:2006:2.US.38.06
sp. zn. II. ÚS 38/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, č. j. 11 Cmo 221/2005-172, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, č. j. 23 Cm 394/2001-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby blíže specifikovaného souboru nemovitostí a rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, předmětnou žalobu podal poté, co jako úpadce, v jehož vlastnictví se dražený soubor nemovitostí nacházel, zjistil, že dražba proběhla v rozporu se zákonem, neboť dražební vyhláška nebyla uveřejněna na předmětu dražby ani na úřední desce ÚMČ Praha 9 - Horní Počernice. Vzhledem k tomu získaná cena neodpovídala podle stěžovatele hodnotě draženého majetku, neboť při řádném zveřejnění majetku by byla dozajista vyšší. To mělo mít podle názoru stěžovatele za následek poškození konkursních věřitelů i samotného stěžovatele jako vlastníka dražených nemovitostí. Městský soud v Praze však žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně věcně legitimován k podání příslušné žaloby. Stěžovatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, pozbyl oprávnění nakládat s majetkem spadajícím do podstaty, když toto oprávnění přešlo na správce podstaty. Proto nemůže být stěžovatel jako úpadce aktivně legitimován k podání příslušného návrhu. Aktivní legitimaci pak podle obecného soudu stěžovatel postrádá i podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovné postavení v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo, aby nikomu nebyla působena újma pro uplatňování základních práv podle čl. 3 odst. 3 Listiny.
Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je s prohlášením konkursu na majetek úpadce spojen ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přechází z úpadce na správce podstaty. Podle stěžovatele však právní předpisy úpadci nezakazují, aby činil ohledně majetku patřícího do podstaty právní úkony. Prohlášením konkursu nedochází ke změně vlastnického práva, úpadce ani neztrácí způsobilost mít práva a povinnosti. Právní úkony ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání nelze považovat za neplatné, ale spočívají na tzv. relativní bezúčinnosti; jde tedy o právní úkony platné, které však nemají sledované účinky pouze vůči konkursním věřitelům, avšak vůči ostatním osobám zůstávají zachovány. Protože právní úprava podle stěžovatele úpadci nebrání v nabývání nebo pozbývání vlastnictví nebo v jiných dispozicích s majetkem, jsou s přihlédnutím k účelu a cíli konkursního řízení neúčinné jen takové právní úkony úpadce, které poškozují konkursní podstatu, a tím zkracují uspokojení pohledávek konkursních věřitelů z úpadcova majetku. V posuzovaném případě tedy nelze podle názoru stěžovatele považovat žalobní návrh a jeho postavení z hlediska nedostatku aktivní legitimace, když je z důkazů provedených soudem prvního stupně jasně prokázáno, že provedení dražby bylo realizováno v rozporu se zákonem a zrušení dražby s ohledem na její výnosnost není v rozporu se zájmy věřitelů.
Dále stěžovatel namítl, že pokud se obecné soudy odvolávají i na nedostatek aktivní legitimace z hlediska zákona o veřejných dražbách, přičemž odkazují na §3 tohoto zákona, jenž do okruhu osob, které nemohou být účastníky dražby, řadí také osobu úpadce, je tento výklad mylný. Toto ustanovení se totiž podle stěžovatele vztahuje na osoby dražitelů, tedy ty osoby, které chtějí dražený majetek získat do vlastnictví.
Konečně stěžovatel namítl, že obecné soudy se doposud nevypořádaly s tím, zda nastaly účinky prohlášení konkursu v důsledku nevyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, a tedy zda stěžovatel je skutečně v postavení úpadce.
Stěžovatel se proto domnívá, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle v soudním rozhodování, obecné soudy navíc popřely práva vlastníka na ochranu majetku. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a stěžovateli, resp. právnímu zástupci, přiznal náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která byla stěžovatelem v souladu s ust. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu k ústavní stížnosti přiložena, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle již ustálené judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se Ústavní soud v daném případě zabýval tím, zda výklad příslušných norem jednoduchého práva provedený obecnými soudy, který se promítl v jejich právních závěrech, neporušil některé z ústavně zaručených základních práv, na která stěžovatel odkázal v ústavní stížnosti. Jinak řečeno, pokud obecné soudy založily svůj závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele na základě interpretace §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, resp. §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, Ústavní soud zkoumal, zda takovým výkladem soudy neporušily ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.
Z pohledu ochrany základních práv představuje §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce, omezení vlastnického práva úpadce, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny. Takové omezení musí být stanoveno zákonem, sledovat legitimní cíl a zachovávat vztah proporcionality. Výklad tohoto ustanovení, které stanoví meze základního práva, pak musí splňovat podmínku stanovenou v čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. musí být šetřeno podstaty základního práva a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Jinak řečeno, přechod oprávnění nakládat s majetkem z úpadce na správce podstaty přirozeně nezbavuje úpadce vlastnického práva, ale představuje zákonem aprobované omezení vlastnického práva úpadce s majetkem právně disponovat, byť pod sankcí nikoliv absolutní neplatnosti právních úkonů týkajících se majetkových dispozic, ale neúčinnosti vůči věřitelům.
Toto hmotněprávní omezení dispozičního oprávnění úpadce pak má rovněž odraz i v procesní rovině, a to na základě ust. §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce podstaty nebo proti správci. Jinak řečeno, zákon o konkursu a vyrovnání podobně jako limituje dispoziční komponentu vlastnického práva úpadce, představuje také základ pro omezení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud proto obecné soudy v projednávaném případě dospěly k závěru, že stěžovatel postrádá aktivní věcnou legitimaci k žalobě na určení neplatnosti veřejné dražby, nedopustily se stěžovatelem tvrzeného porušení vlastnického práva či práva na soudní a jinou právní ochranu. Naopak jejich výklad a aplikace norem jednoduchého práva se pohybuje v mezích ústavněprávní ochrany, resp. v přípustných mezích omezení základních práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny.
Ostatně závěry obecných soudů jsou rovněž v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR R 52/1998, bod XXIII), podle které "pro osobu úpadce bezprostředně plyne závěr [...], že aktivně věcně legitimovaný k podání žaloby není (jako nositel vlastnického práva nemůže toto právo po dobu trvání konkursu realizovat nikoliv pro procesní překážku, nýbrž proto, že v rovině práva hmotného pozbyl práva s majetkem podstaty nakládat)".
Napadená rozhodnutí pak nelze považovat ani za projev libovůle, jímž by došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí se naopak podává, jaké skutečnosti měly soudy za pro prokázané, jaké právní normy na skutkový stav aplikovaly a k jakým právní závěrům dospěly. To se týká také námitek stěžovatele stran pochybení konkursního soudu při vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že k této námitce se již soudy v předchozích řízeních vyjadřovaly, tím méně je na Ústavním soudu, aby skutková tvrzení stěžovatele opakovaně ověřoval a přehodnocoval předchozí závěry obecných soudů.
Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za takové situace s ohledem na výsledek řízení nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení (ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu