ECLI:CZ:US:2012:2.US.3802.11.1
sp. zn. II. ÚS 3802/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Janem Lindou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 8, 110 00 Praha 1, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2011, č. j. 16 Co 347/2011-47, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2011, č. j. 16 Co 347/2011-47. Byl jím zamítnut jeho návrh, aby mu byl v řízení proti žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2, ustanoven zástupcem advokát. Odvolací soud tak změnil výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 8. 2011, č. j. 41 C 166/2011-28, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení ze dne 23. 5. 2011. Stěžovatel tvrdí, že napadeným výrokem usnesení Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jeho ústavně chráněných práv, konkrétně práva na právní pomoc a rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl, aby ústavní stížností napadený výrok byl zrušen a věc vrácena k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
2. Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu, kterou se domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 20/2007, a současně požádal, aby mu pro toto nové řízení byl ustanoven zástupce pro účely řádného vyhotovení žaloby. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. 8. 2011, č. j. 41 C 166/2011-28, rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žádost stěžovatele o osvobození od placení soudních poplatků a výrokem II. zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil, stručně řečeno, tak, že u stěžovatele nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť to neodůvodňují jeho majetkové poměry. Nad rámec toho uvedl, že jím formulované podání vykazuje znalost řízení o typovém nároku, a proto nebylo shledáno ustanovení zástupce jako potřebné k ochraně jeho zájmů.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2011, č. j. 16 Co 347/2011-47, tak, že výrokem I. byl zrušen výrok I. usnesení soudu prvního stupně a řízení v této části bylo zastaveno. Ústavní stížností napadeným výrokem II. bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora. V odůvodnění uvedeného usnesení Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel nežádal o osvobození od soudních poplatků, a soud prvního stupně tudíž rozhodoval o něčem, co nebylo vůbec navrhováno. Ve vztahu k výroku II. v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že sice dává za pravdu stěžovateli, že jeho majetkové poměry jsou takové, že by nemohl hradit náklady soudního řízení, zejména ne náklady advokáta, ale podmínkou ustanovení zástupce na žádost účastníka je kromě majetkových poměrů také potřeba chránit jeho zájmy. Ta podle názoru soudu splněna nebyla, neboť stěžovatel podal ve věci kvalifikované podání, které svědčí o tom, že je ve věci, která je předmětem řízení, náležitě orientován.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především zdůraznil, že ustanovení §30 občanského soudního řádu má každému, bez ohledu na jeho majetkové poměry, zajistit stejnou možnost k uplatnění práva na právní pomoc, které je zakotveno v Listině. Rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce není na volné úvaze soudu. Pokud jsou splněny zákonné podmínky pro ustanovení zástupce, soud je povinen ho ustanovit. To, že obsahem podání, které si sám sepsal, dal najevo, že se orientuje v otázce možnosti uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu průtahy v řízení, neznamená, že je schopen porozumět celé problematice odškodnění za nesprávný úřední postup. Protože jeho odpůrcem v řízení je Ministerstvo spravedlnosti, cítí se být v nerovném postavení.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud dále podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud považuje současně za nutné připomenout, že problematika ustanovení zástupce pro řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany. Je tomu tak proto, že nejde o meritorní rozhodnutí, ale o rozhodnutí procesního charakteru, které může být kdykoliv za řízení obecným soudem přehodnoceno, dospěl-li by k závěru, že k ochraně zájmů stěžovatele je třeba, aby byl zastoupen. V tomto smyslu nejde o konečné rozhodnutí a ze strany Ústavního soudu by bylo možné zasáhnout jen v tak výjimečném případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Tento závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným stanoviskem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků a stejně tak podmínky pro bezplatné zastoupení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip jejich nezávislosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 271/2000).
8. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud jde o právo na právní pomoc ve formě bezplatného zastoupení v civilním procesu, je vázáno na nemajetnost účastníka řízení a na potřebu ochrany jeho zájmů. Jestliže bylo v řízení zjištěno, že tyto podmínky, resp. jednu z nich, stěžovatel nesplňuje, toto právo mu nepřísluší. Tím není dotčeno jeho právo zvolit si pro dané řízení svého zástupce. K tomu je nutno dodat, že v řízeních, kde není povinné zastoupení advokátem, nemusí být účastník zastoupen a právo na právní pomoc garantované Listinou se vyčerpává poučovací povinností soudů.
9. Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu