ECLI:CZ:US:2014:2.US.381.14.1
sp. zn. II. ÚS 381/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Bc. Martina Hajného, zastoupeného JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem Ph.D., advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 23 Cdo 1112/2013-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 141/2011 se podává, že k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 23 Cdo 1112/2013-83 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012 č. j. 19 Co 163/2012-60, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012 č. j. 15 C 141/2011-23 tak, že návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem Ph.D. ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 4411/11, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 21 000 Kč s úrokem z prodlení, se zamítá; Nejvyšší soud věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nemohl využít svého práva vyjádřit se k dovolání žalobkyně, neboť zásilka s dovoláním ani oznámení o uložení zásilky mu nebyly doručeny, ačkoli se po celou dobu dovolacího řízení až do oznámení o změně doručovací adresy dne 1. 11. 2013 zdržoval na adrese v Brně, Purkyňova 3030/35a, měl řádně označenou poštovní schránku, kterou každý den vybíral a do které mu byla jiná pošta doručována bez problémů. Poté, kdy se dozvěděl o podání dovolání z webové stránky InfoSoud, požádal dne 24. 10. 2013 Nejvyšší soud o zaslání dovolání a byl také telefonicky ujištěn, že vydání rozhodnutí se předpokládá v březnu 2014; rozhodnutí však bylo vydáno již o čtyři týdny později, aniž by se k němu stěžovatel mohl vyjádřit. Samotný rozsudek Nejvyššího soudu hodnotí jako ledabyle odůvodněný, neboť předkládá stručné závěry a odkazy na judikaturu bez vysvětlení, jak dopadají na stěžovatelovu věc. Dle názoru stěžovatele judikatura, o kterou Nejvyšší soud opřel své právní závěry, na jeho věc nedopadá, neboť se netýká platnosti rozhodčí doložky, na základě které určuje osobu rozhodce právnická osoba, ale řeší pouze nepřípustnost odkazů na řády vydané právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Nadto se Nejvyšší soud právním názorem, který zaujal ve stěžovatelově věci, odchýlil od svého rozhodnutí ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 23 Cdo 2672/2008, a proto měl o dovolání rozhodovat nikoli tříčlenný senát, ale velký senát.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Nepřípustná je podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
6. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu tohoto ustanovení není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud.
7. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
8. Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou přesto (srov. kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, N 6/36 SbNU 53) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", ačkoli řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze však považovat dovolací rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že tento soud je vázán právním názorem dovolacího soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
9. Pro úplnost stojí za zaznamenání, že okolnost, že řízení bude před obecnými soudy dále pokračovat, odlišuje projednávanou věc např. od věcí vedených pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 (ze které vzešel derogační nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/11) a sp. zn. II. ÚS 1456/11, v nichž Ústavní soud mj. konstatoval, že se kasační rozhodnutí sice může stát - byť výjimečně - předmětem přezkumu, avšak samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na toto rozhodnutí, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces. O tuto situaci se v projednávané věci nejedná, neboť řízení ukončeno nebylo a stěžovatel tedy dosud neměl příležitost využít opravných prostředků přicházejících v úvahu v řízení navazujícím na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj