ECLI:CZ:US:2019:2.US.3854.19.1
sp. zn. II. ÚS 3854/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Strojírenská 2269, Žďár nad Sázavou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 26. 9. 2019, č. j. 72 Co 211/2018-1050, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů ve vztahu k nezletilé dceři K., jejímž otcem je P. H.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, o poměrech nezletilé bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 6. 2011, č. j. 5 Nc 1650/2011-103, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 26. 4. 2012, č. j. 54 Co 1008/2011-194, jimiž byla nezletilá svěřena do výlučné péče stěžovatelky.
4. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 4 P 144/2012-903, o návrhu otce na změnu péče, kterým se domáhal svěření nezletilé do střídavé nerovnoměrné péče obou rodičů, tak, že jej zamítl (výrok I.). Dle okresního soudu totiž nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodnila rovněž změnu stávající úpravy péče o nezletilou.
5. K odvolání otce Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se nezletilá svěřuje do střídavé péče otce a stěžovatelky nerovnoměrně rozdělené dle pravidel uvedených ve výroku I. pod písm. a) - h). Odvolací soud uvedl, že je v zájmu nezletilé, aby došlo k rozšíření kontaktů s otcem a posílení možností otce podílet se na péči o nezletilou. Přihlédl ke zvýšení věku nezletilé a dále zohlednil skutečnost, že ve věci péče bylo naposledy rozhodováno v roce 2012, z čehož dovodil, že došlo ke změně poměrů ve smyslu předvídaném ustanovením §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je předkládanou ústavní stížností. Odvolacímu soudu předně vytýká způsob hodnocení důkazů (pozastavuje se např. nad tvrzením, že přebírá od své matky nepřátelské naladění vůči otci nezletilé), má totiž za to, že krajský soud přihlédl toliko k důkazům svědčícím ve prospěch otce za současného přehlédnutí důkazů svědčících ve prospěch stěžovatelky. Dovolává se požadavku předvídatelnosti a dvojinstančnosti řízení (napadá, že odvolací soud rozhodl odlišně od soudu nalézacího). Dále uvádí, že krajský soud při stanovení rozsahu péče nerespektoval návyky, resp. školní a mimoškolní aktivity nezletilé. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že nezletilá v průběhu řízení jakékoliv rozšiřování kontaktu s otcem výslovně odmítla.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva jeho účastníka, zda bylo vedeno ústavním způsobem, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilé, v nichž tento soud shledal předpoklady pro její svěření do střídavé péče s nerovnoměrným rozdělením. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti atp. Stěžovatelka však povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, předkládala v jisté míře již v odvolacím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilé dceři, jak byla vymezena obecnými soudy, resp. krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů nezletilé, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není "automatickým" řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
12. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
13. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal krajský soud předpoklady pro svěření nezletilé do střídavé péče, byť s nerovnoměrným rozvržením, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
14. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že krajský soud detailně rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování návrhu (a odvolání) otce, přičemž dostatečně objasnil, proč shledal výraznou změnu v poměrech rodičů, jež odůvodnila rovněž zásadnější změnu výchovného prostředí nezletilé. Krajský soud zejména zdůraznil požadavek naplnění nejlepšího zájmu nezletilé. V souladu se shora citovanou judikaturou zdejšího soudu zohlednil, že pro nezletilou by bylo nepřiměřeně zatěžující, pokud by do školy v místě bydliště stěžovatelky měla pravidelně dojíždět z bydliště otce (jedná se o vzdálenost více než 60 km). Krajský soud proto rozvrhl střídavou péči způsobem, který zajistil zachování výuky na dosavadní škole a současně zamezil dennímu dojíždění, což je dle názoru Ústavního soudu zcela v souladu s postulátem nejlepšího zájmu dítěte.
15. Obecné soudy, a tedy i krajský soud, též dostály své povinnosti zohlednit postoj nezletilé [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253), nebo nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645)]. Krajskému soudu přitom nelze vytýkat, že stanovisko nezletilé podrobil kritickému přezkumu. Jak totiž vyplývá z judikatury zdejšího soudu, přání dětí je sice třeba zohlednit, což však nutně neznamená, že by soudy měly rozhodnout přesně podle toho, co děti ve svém přání uvedly. Není totiž možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. např. shora cit. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, č. 18249/02, body 57-59). Krajský soud zohlednil, že vzhledem k okolnosti, že nezletilá žije převážně s matkou, upřednostňuje ji (i ve svém vyjádření) před otcem. Krajský soud nicméně dostatečně prokázal (s využitím znaleckého posudku či svědeckých výpovědí), že nezletilá má ráda oba rodiče, současně však vzhledem k přetrvávajícímu konfliktu mezi rodiči fakticky žije život "dvojího agenta" - u otce se chová a hovoří jinak než u stěžovatelky (srov. rozsudek krajského soudu, bod 19). Na těchto závěrech Ústavní soud nehodlá (a ani nemůže) cokoliv zpochybňovat.
16. Co se týká dokazování, Ústavní soud nad rámec shora řečeného připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však obecné soudy musí rozhodnout. Pokud jim proto nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci (srov. rozsudek krajského soudu, bod 13).
17. Krajský soud se rovněž správně vypořádal s námitkami týkajícími se dvojinstančnosti a předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud nepovažuje za potřebné opakovat, co již bylo přesvědčivě vyloženo v předchozím řízení, a proto toliko odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek krajského soudu, body 8-9).
18. Ústavní soud dále ve formě obiter dicta připomíná, že stěžovatelce nic nebrání, aby v budoucnu podala návrh na změnu výchovných poměrů k nezletilé. Možnost změny výchovných poměrů totiž není v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Nutno dodat, že tato změna může působit jednak směrem k rozšíření stávající nerovnoměrně rozvržené střídavé péče ke střídavé péči rovnoměrné, ale rovněž směrem k návratu do režimu péče výlučné.
19. Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby i v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé případně nevyžadují změnu jejích výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke své nezletilé dceři, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilých dětí spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí. Ústavní soud se ostatně plně ztotožňuje s apelem vysloveným krajským soudem, že "pokud rodiče neupraví vzájemné vztahy tak, aby nezletilá K. nemusela nadále žít dvojím životem, pak přes jakoukoliv úpravu péče (či styku) stejně jako i míru lásky, kterou vůči dceři nepochybně projevují, budou svoji dceru i nadále poškozovat" (srov. rozsudek krajského soudu, bod 31).
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu