ECLI:CZ:US:2017:2.US.3859.16.1
sp. zn. II. ÚS 3859/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Smutné, zastoupené Mgr. Michalem Zahálkou, advokátem, AK se sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 26. 8. 2016 č. j. 15 Nc 319/2016-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 26. 8. 2016 č. j. 15 Nc 319/2016-163.
2. Stěžovatelka ve své stížnosti uvedla, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na to, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, mělo dojít tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl o jí vznesené námitce podjatosti soudce rozhodujícího u Okresního soudu v Pelhřimově v řízení pod sp. zn. 5 C 104/2016 tak, že soudce není vyloučen. Dle stěžovatelky krajský soud vůbec nepřihlédl k důvodům námitky podjatosti a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky by měl být soudce vyloučen z projednání věci, existuje-li i jen pochybnost o jeho nepodjatosti (zde odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05). Nezávislost a nestrannost soudce potom má být dle stěžovatelky hodnocena dle jevové stránky, tj. dle zdání nezávislosti a nestrannosti soudce pro třetí osoby. Uvedla, že od počátku nemá důvěru v nestrannost rozhodování uvedeného soudce, kdy důvody měla řádně vyjádřit v podané námitce podjatosti.
3. Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 26. 8. 2016 č. j. 15 Nc 319/2016-163 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vznesla námitku podjatosti v rámci odporu podaného proti platebnímu rozkazu vydanému ve věci sp. zn. 5 C 104/2016. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že námitka je věcně neopodstatněná. Soud nezjistil, že by byly splněny podmínky pro vyloučení soudce, tak jak je předvídá §14 odst. 1 o. s. ř. Nezjistil, že by soudce byl v jakémkoli poměru k účastníkům či jejich zástupcům, ani k věcem jím projednávaným. Dále soud uvedl, že již řešil několik námitek podjatosti proti soudci Okresního soudu v Pelhřimově podané stěžovatelkou (popř. zároveň i jejím manželem), kdy tyto námitky jsou svým obsahem obdobné. Stěžovatelka jimi primárně brojí proti postupu soudce v řízeních vedených před Okresním soudem v Pelhřimově, což však dle krajského soudu nemůže být důvodem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci. Námitku stěžovatelky, že soudce má negativní vztah k stěžovatelce a proto se při své rozhodovací činnosti dopouští neobjektivního a protiprávního postupu, krajský soud nepovažoval za prokázanou, neboť v jím rozhodnutých věcech rozhodoval několikrát jako soud odvolací a nic takového v nich neshledal.
4. Ústavní soud si vyžádal ze spisu podání - odpor proti platebnímu rozkazu obsahující námitku podjatosti. Z tohoto podání soud zjistil, že obsahem námitky podjatosti bylo tvrzení stěžovatelky, že soudce přidělený dle rozvrhu práce k pojednání a rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 C 104/2016, je podjatý, "jelikož se o otevřených kauzách vyjadřuje v mediích, prokazatelně lže a uvádí vědomé nepravdy a výmysly v rozporu s důkazy, uráží svědky a účastníky řízení, chová se vulgárně, povýšeně a arogantně". Dále zde stěžovatelka uvedla, že ona a její manžel na něj podali několik trestních oznámení.
5. Ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tyto prostředky jsou konkretizovány v §72 odst. 3 téhož zákona. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek ochrany práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je proto zaměřena především na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit v rámci daného řízení samotného. Nepřísluší mu obcházet pořad práva, jinými slovy napravovat ústavně relevantní pochybení obecných soudů (již) za situace, kdy mohou být napravena obecnými soudy samotnými - o takový případ však jde i v nyní projednávané věci. Ústavní stížnost byla totiž podána předčasně, neboť směřuje ("jen") proti rozhodnutí o námitce podjatosti soudce. Ústavní soud se bude případně zabývat zásahem do práva na spravedlivý proces spočívajícím v projednání a rozhodnutí věci podjatým soudcem (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 849/17 a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 627/17 a ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 383/16).
7. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného poukazuje na svou judikaturu, v níž opakovaně konstatoval, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94). Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti soudce potom "může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01, nález sp. zn. I. ÚS 722/05). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, jde-li o názor, že soudy v demokratické společnosti musí u občanů vzbuzovat důvěru. Je-li potom hodnocena nestrannost a nezávislost soudce, může mít svoji relevanci i subjektivní hledisko, tj. zdání účastníka řízení o podjatosti soudce. Ovšem pouze na základě tohoto zdání nelze vyhodnotit soudce jako podjatého, tj. nelze je samo považovat za rozhodující (srov. rozsudek ESLP ve věci Thorgeir Thorgeirson proti Islandu ze dne 25. 6. 1992, č. 13778/88). Je proto vždy třeba zkoumat, zda existují legitimní důvody svědčící o nedostatku nestrannosti soudce a vycházet přitom z konkrétních okolností případu (srov. rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, č. 10486/83), a dále vyhodnotit zda obavy dotčené osoby či osob lze považovat za objektivně ospravedlnitelné (srov. nález sp. zn. 722/05 a tam citovaný rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 7. 2005, č. 64935/01 a rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, č. 19874/92). Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný (srov. rozsudek ESLP ve věci Shalimov proti Ukrajině ze dne 4. 3. 2010, č. 20808/02).
8. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj