ECLI:CZ:US:2020:2.US.3879.19.1
sp. zn. II. ÚS 3879/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Uljanou Kurivčakovou, advokátkou se sídlem Pařížská 127/20, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, č. j. Nt 401/2019-268, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 14 To 71/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 4. 12. 2019 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 3, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo podle ustanovení §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Ke stížnosti stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který nyní rovněž napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu zrušil, nicméně rozhodl, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2019, č. j. 11 Tdo 1290/2019-40, jako nepřípustné.
4. Na základě výzvy k odstranění vad podání (z něhož nebylo mj. dostatečně zřejmé, zda je jím napadáno rovněž shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu) stěžovatel upřesnil, že napadá toliko rozhodnutí městského a vrchního soudu a zrušení usnesení Nejvyššího soudu nenavrhl, protože bude v případě zrušení napadených rozhodnutí "bezpředmětné".
5. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky řízení kladené na ni zákonem o Ústavním soudu, tedy též to, zda byla podána včas. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva.
6. Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel napadl v záhlaví citované usnesení vrchního soudu dovoláním. Ačkoliv byl stěžovatel poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí není "další řádný opravný prostředek přípustný", což by snad mohlo implikovat, že podání mimořádného opravného prostředku přípustné je, ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu mu bylo srozumitelně a přesvědčivě vysvětleno, že "podané dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu."
7. Za situace, kdy podle závěru Nejvyššího soudu dovolání nebylo přípustné a tento závěr je plně v souladu se zákonnou úpravou přípustnosti dovolání (§265a odst. 1, 2 trestního řádu), nelze dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a nepřichází ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně nesprávně dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu. Taková úvaha stěžovatele ale není správná. Stěžovatel totiž sice podal dovolání, které však Nejvyšší soud nemohl než jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnout (zjevně se tak nejednalo o zmíněný případ uvážení dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Důsledkem tohoto chybného postupu stěžovatele (podání nepřípustného dovolání) je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení stížnostního (vrchního) soudu. Ani stěžovatel ostatně závěr Nejvyššího soudu o tom, že dovolání v této věci ex lege nebylo přípustné, nijak nezpochybnil, když k výzvě Ústavního soudu výslovně sdělil, že citované usnesení Nejvyššího soudu nenapadá.
9. Dle zjištění Ústavního soudu bylo usnesení vrchního soudu doručováno právní zástupkyni stěžovatele dne 25. 7. 2019. Samotnému stěžovateli bylo toto usnesení doručováno do vazební věznice dne 29. 7. 2019. Stěžovatel však ústavní stížnost, kterou brojil (jak vyplývá z jejího doplnění) výhradně proti rubrikovaným usnesením vrchního a městského soudu, podal až dne 4. 12. 2019. Je tak patrné, že ústavní stížnost nebyla podána včas. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že promeškání lhůty k podání ústavní stížnosti nemůže prominout, neboť to kogentní ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako opožděnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj