ECLI:CZ:US:2018:2.US.3881.17.1
sp. zn. II. ÚS 3881/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného JUDr. Jitkou Nolčovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 2. 2017 č. j. 14 C 70/2014-57 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017 č. j. 21 Co 309/2017-79 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí obecných soudů, které zamítly jeho žalobu o zaplacení 20 000 Kč - náhrady za údajný nesprávný úřední postup státu, a to na základě posouzení jeho nároku jako promlčeného. V rozhodnutích obecných soudů spatřuje přepjatý formalismus a namítá, že obecné soudy se měly více zabývat tvrzením stěžovatele o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byl žalovaný - Česká republika, Ministerstvo vnitra ČR (dále jen "žalovaný") povinen zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu v přestupkovém řízení č. j. OR II-22766-12/PŘ-2009-001213 u Policie ČR, MO Praha Smíchov. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel podal dne 21. 8. 2009 trestní oznámení pro podezření z trestného činu výtržnictví, kterého se měli dopustit členové bezpečnostní agentury v Hypermarketu Tesco s tím, že mu bránili v nakupování v této prodejně. Po provedeném šetření bylo oznámení stěžovatele odloženo (nepodařilo se prokázat, že by se osoba dopustila jednání majícího znaky přestupku). O tom byl stěžovatel informován dne 14. 10. 2009. Dne 4. 2. 2011 uplatnil stěžovatel u žalovaného nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000. Žalovaný žádosti nevyhověl. Na základě takto zjištěného skutkového děje soud konstatoval, že námitka promlčení byla ze strany žalovaného vznesena po právu, neboť zákonná šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), marně uplynula dne 20. 4. 2010. Soud přitom počátek běhu promlčecí lhůty odvozoval od okamžiku, kdy se stěžovatel o tvrzené újmě dozvěděl - tj. od doručení Vyrozumění Policie ČR ze dne 14. 10. 2009, č. j. OR II-22766-12/PŘ-2009-001213, kterým bylo stěžovateli oznámeno, že jeho podání bylo odloženo.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Konstatoval, že ve věci není zřejmé, v jakém jednání Policie ČR spatřuje stěžovatel nesprávný úřední postup. Nadto dodal, že o majetkové újmě se stěžovatel dozvěděl nejpozději dne 4. 2. 2011, kdy uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalovaného, resp. 14. 7. 2011, kdy žalovaný nárok stěžovatele neuznal. Lhůta pro uplatnění nároku stěžovatele proto uplynula nejpozději dne 15. 1. 2012, avšak žaloba byla stěžovatelem podána 8. 2. 2014. Proto shledal závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku stěžovatele jako správný.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. V posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15, které se zabývá otázkou promlčení, resp. rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Ústavní soud zde uvedl, že podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím či průtahy v řízení. Ústavní soud tuto otázku výkladu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. považuje za otázku výkladu podústavního práva, která mu zásadně nepřísluší. Zároveň nelze říci, že výklad podústavního předpisu obecně znemožňuje naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu, což by teprve zakládalo porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 - dosud nepublikován ve SbNU). Na druhou stranu Ústavní soud v některých konkrétních případech zejména s ohledem na jejich mimořádné okolnosti shledal, že vznesení námitky promlčení a její akceptace obecnými soudy může znamenat porušení dobrých mravů.
7. V nyní posuzované věci tomu tak však není. Je zapotřebí uvědomit si, že věc, na níž stěžovatel odkazuje, má diametrálně odlišné skutkové okolnosti, resp. o věc složitou jak skutkově, tak i právně a stěžovatel tu byl v postavení poškozeného v důsledku trestního stíhání, které bylo vedeno přímo proti jeho osobě. V projednávané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým bylo odloženo jeho podání ve věci spáchání přestupku. Stěžovatel však nikde neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nesprávný úřední postup Policie ČR a rovněž výše uplatňované náhrady škody není nijak zdůvodněna. Rozhodnutí obecných soudů v tomto ohledu nejeví znaky formalismu, přestože jde o rozhodnutí obsahově stručná. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je logické, srozumitelné, prosté zjevných excesů a znaků svévole. Rozhodnutí vychází z provedených důkazů, samotný proces byl veden v souladu s požadavkem zachování základních práv účastníků řízení.
8. Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu