ECLI:CZ:US:2018:2.US.3891.17.1
sp. zn. II. ÚS 3891/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2017, č. j. 22 A 35/2017-31, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2017, č. j. 6 As 252/2017-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], doplněnou podáním ze dne 9. 1. 2018, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zčásti jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, jíž se domáhala, aby krajský soud určil, "že nevydání vyrozumění žalovaného (Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí, dále jen "správní orgán") v souvislosti s ‚dalším poučením' v jeho rozhodnutí zn. MUFO 35838/2016, sp. zn. MUFO_S 5023/2016, ze dne 15. 11. 2016 ve lhůtě 30 dnů je nezákonným zásahem žalovaného do práv stěžovatelky", ve zbylé části, v níž se stěžovatelka domáhala toho, aby soud uložil žalovanému správnímu orgánu povinnost toto vyrozumění vydat, krajský soud řízení zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Stěžovatelkou zmiňovaná rozhodnutí správního orgánu byla vydána v souvislosti s její žádostí o obnovu územního řízení o umístění stavby "Nová Ves, Kokeš, 4x RD". Správní orgán stěžovatelce oznámil zahájení řízení o obnově řízení a dne 15. 11. 2016 vydal rozhodnutí sp. zn. MUFO_S 5023/2016, zn. MUFO 35838/2016, kterým její žádost zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla účastníkem předmětného územního řízení a nebyla tedy oprávněna podat ani žádost o jeho obnovu. Do poučení o opravných prostředcích správní orgán ve svém rozhodnutí mimo jiné zakomponoval "další poučení" ve znění: "Stavební úřad se dále bude zabývat otázkou, zda nejsou dány důvody pro obnovu územního řízení z moci úřední, v souladu s §100 odst. 3 správního řádu. Pokud budou důvody pro obnovu řízení shledány, tj. zda je dán některý z důvodů uvedených v §100 odst. 1 správního řádu a zda existuje veřejný zájem na novém řízení, které by jej opravňovaly, zahájí řízení o obnově územního řízení podle §100 odst. 3 správního řádu." Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, v němž namítala nezákonnost citovaného poučení, které ovšem Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017, č. j. MSK 166566/2016, zamítl, neboť citované poučení označil za nadbytečné, jdoucí nad rámec poučovací povinnosti správního orgánu, avšak nikoli nezákonné. Stěžovatelka s tímto hodnocením nesouhlasila a ve své žalobě opětovně namítala nezákonnost citovaného "dalšího poučení" a domáhala se navazujícího postupu správního orgánu v podobě povolení obnovy územního řízení z moci úřední, resp. vyrozumění o tom, zda shledal důvody pro obnovu řízení z moci úřední.
3. S uvedenou argumentací stěžovatelky, kterou opětovně přednesla i v kasační stížnosti, se nicméně Krajský soud v Ostravě a posléze ani Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích neztotožnily. Nejvyšší správní soud současně odmítl námitku stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, když u něho neshledal žádný z nedostatků zakládajících nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, stejně jako nezjistil, že by krajský soud nevypořádal některou ze stěžovatelkou vznesených námitek. Pokud stěžovatelka namítala nezákonnost postupu správního orgánu v podobě absence vyrozumění o tom, zda shledal důvody pro obnovu řízení z moci úřední, Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní řád žádnou takovou povinnost právnímu orgánu neukládá. "Správní orgány jsou povinny vyrozumět podatele o způsobu vyřízení jeho podnětu, jsou-li o to požádány (§42 správního řádu). Stěžovatelka sice žádost o vyrozumění podle §42 správního řádu uplatnila, učinila tak však v rámci žádosti o obnovu řízení, o níž žalovaný rozhodl dne 15. listopadu 2016. Odhlédneme-li od skutečnosti, že žádost a podnět jsou kvalitativně zcela odlišná podání, muselo být stěžovatelce již ve chvíli, kdy jí žalovaný oznámil zahájení řízení o její žádosti, zřejmé, jak s ní naložil." Smysl zakomponování citovaného poučení do rozhodnutí správního orgánu obecné soudy shodně shledaly ve snaze informovat stěžovatelku o dalším možném postupu, a to "nad rámec svých zákonných povinností", v tomto postupu ovšem nelze spatřovat nezákonnost. "Takové poučení by mu bylo možné vytýkat pouze pro jeho obsahový nesoulad se zákonem, což však v posuzovaném případě nenastalo." Nejvyšší správní soud nadto zdůraznil, že z hlediska žalovaného zásahu bylo podstatné, že žalovaný správní orgán v onom "dalším poučení" neuvedl, že stěžovatelku vyrozumí, zda jsou dány důvody pro obnovu řízení z moci úřední. "Jak správně poznamenal krajský soud, nemohl na straně stěžovatelky vyvolat žádné legitimní očekávání, že ji bude o dalším postupu informovat."
4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že "předmětné "další poučení" je v případě povinnosti postupu stavebního úřadu podle ust. §100 odst. 3 správního řádu vzhledem k neúčasti stěžovatelky v původním řízení protiústavní, neboť bylo vydáno až po zákonné tříleté lhůtě pro obnovu řízení, která je propadná." Nadto zákon takový institut "dalšího poučení" ani nezná, ani neupravuje. Správní orgán z tohoto důvodu postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Protiústavností pak zatížily své rozhodnutí i obecné soudy, pokud v postupu správního orgánu spočívajícího v nevydání vyrozumění o tom, zda shledal důvody pro obnovu řízení z moci úřední, neshledaly porušení veřejně subjektivních práv stěžovatelky.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané žalobě proti nezákonnému zásahu. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy, resp. v odvolacím správním řízení. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
8. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami brojí opětovně proti samotnému, výše popsanému procesnímu postupu správního orgánu v rámci řízení o povolení obnovy územního řízení, který považuje za nezákonný, což ovšem krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud odmítly. Ústavní soud po důkladném seznámení se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod tyto právní závěry jakkoliv zpochybňovat a neshledal v nich porušení principů ovládajících spravedlivý proces, resp. práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak ve své argumentaci v průběhu řízení (včetně ústavní stížnosti) opakovaně namítala. Ústavní soud se naopak ztotožňuje se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud (a před ním i krajský soud) odůvodnily svůj právní závěr, že se správní orgán svým procesním postupem nedopustil nezákonného zásahu, konkrétně spočívajícího v absenci vyrozumění stěžovatelky o tom, zda shledal důvody pro obnovu řízení z moci úřední. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení správnosti svých námitek, které nadto představují část celého souboru námitek, uplatněných stěžovatelkou v rámci několika dílčích řízení směřujících vůči předmětnému územnímu řízení o umístění stavby "Nová Ves, Kokeš, 4x RD", jež se staly i předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3162/17 ze dne 14. 11. 2017, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
9. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu