ECLI:CZ:US:2018:2.US.3908.17.1
sp. zn. II. ÚS 3908/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Michaelou Květenskou, advokátkou, AK se sídlem Křižíkova 226/16, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017 č. j. 6 Tdo 1147/2017-53, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 10 To 129/2016 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2016 č. j. 4 T 11/2014-3287, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel se snažil poškozenou, která se s ním rozešla, opakovaně a se stupňující se intenzitou přimět k obnovení jejich partnerského soužití. Poškozenou psychicky deptal a vyhrožoval jí. Poškozená se kvůli jednání stěžovatele psychicky zhroutila. Stěžovatel ji pak opakovaně napadl a vyhrožoval jí i její rodině smrtí. U poškozené se rozvinula porucha přizpůsobení v těžké formě. Deprese, úzkosti, plačtivost, nechutenství, poruchy spánku, poruchy soustředění, třes rukou, únava, strach, ztráta radosti ze života, apatie, spolu s pocity viny, vyčerpání, nervozity, stavů paniky, myšlenkami na sebevraždu i krátkodobými poruchami paměti ve stavu akutního stresu a silného emočního rozrušení si nakonec vyžádaly její hospitalizaci na psychiatrické klinice s prognózou další dlouhodobé léčby ve formě intenzivní psychoterapie a užívání antidepresiv. Uvedená porucha přizpůsobení u poškozené přerostla v plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchu, která u ní probíhá do současné doby.
3. Krajský soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Uložil mu také trest zákazu pobytu na území města, kde poškozená žila, na dobu osmi let. Dále mu uložil přiměřené omezení, aby se zdržel veškerého kontaktování poškozené a všech dalších neoprávněných zásahů do jejích práv a právem chráněných zájmů. Kromě toho mu uložil povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Vrchní soud v Praze na základě odvolání stěžovatele zrušil výrok rozsudku krajského soudu, kterým bylo stěžovateli uloženo přiměřené omezení, jinak zůstal rozsudek krajského soudu nedotčen.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu dovolání. Své námitky rozdělil podle svých vlastních slov na "procesní, skutkové a právní námitky". Vrchnímu soudu vytkl, že nerozhodl o jeho odvolání způsobem předvídaným zákonem. Vyslovil také svůj nesouhlas s tím, jak se vrchní soud vypořádal s otázkou podjatosti státního zástupce a znalce. Další výhrady směřovaly vůči tomu, jak se vrchní soud vypořádal se skutkovými námitkami. Stěžovatel brojil i vůči tomu, jak se soudy vypořádaly s jeho výhradami k použitelnosti výpovědi poškozené, kterou nemohl osobně vyslechnout. V neposlední řadě namítl, že jednání, které mu soudy přisoudily, mnohdy nebylo způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Jeho námitky směřovaly hlavně do oblasti skutkové a procesní. Stěžovatel nenamítl rozpor mezi skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení zjištěných skutkových okolností. Jeho námitky Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat. V dané věci se nevyskytla žádná z procesních vad, která by vyžadovala zásah Nejvyššího soudu, např. v podobě tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů, nebo pokud by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud se přesto poté ve stručnosti k jednotlivým námitkám vyjádřil. V rámci toho uvedl, že poškozená byla vzhledem ke svému postavení zvlášť zranitelné oběti vyslýchaná prostřednictvím videokonferenčního zařízení. V průběhu cca hodinového výslechu odpověděla na všechny dotazy členů senátu, státního zástupce i obhájce. S ohledem na její neutichající pláč a třes nebyla schopna odpovědět na dotazy stěžovatele. Nebyla již schopna dalšího výslechu ani v jeho nepřítomnosti. Krajský soud sice původně připustil, aby stěžovatel podal své otázky poškozené alespoň písemně, k jejímu dalšímu výslechu však již nepřistoupil, což odůvodnil s poukazem na riziko prohlubování jejích zdravotních potíží způsobených jednáním stěžovatele, které současně omezovaly její schopnost vypovídat. Nejvyšší soud v tom nespatřoval porušení práv stěžovatele.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v průběhu celého trestního řízení navrhoval řadu důkazů. Krajský soud se ovšem s jeho návrhy řádným způsobem nevypořádal. Zamítl je s tím, že se jedná o důkazy nadbytečné. Další porušení svých základních práv shledává stěžovatel v tom, že nebyl proveden úplný výslech poškozené. Stěžovateli nebylo umožněno klást jí dotazy. Stěžovatel doplňuje, že krajský soud špatně vyhodnotil námitku podjatosti znalce. Nešlo o předběžnou podjatost znalce, nýbrž o podání znaleckého posudku, který neodpovídal parametrům běžného znaleckého posudku. Pokud měla být hodnocena věrohodnost výpovědí dvou osob (stěžovatele a poškozené) na základě znaleckého posudku z oboru psychologie, bylo na místě, aby ho provedl jediný znalec. Měl být také vypracován revizní znalecký posudek, díky kterému by soudy mohly stanovit okruh důkazních prostředků navrhovaných v této věci stěžovatelem. Ústavní stížnost dále směřuje proti tomu, jak se trestní soudy vypořádaly s otázkou podjatosti státního zástupce. Stěžovatel napadá také postup krajského soudu, který ukončil spontánní část jeho výslechu jako obžalovaného v hlavním líčení a poté mu také odňal možnost dokončit závěrečnou řeč. Nejvyšší soud následně v rozporu s vlastní judikaturou nekonstatoval extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
7. Ústavní soud je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily trestní soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy trestního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti soudnímu rozhodnutí, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí trestních soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím trestních soudů, podle kterých stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu. A právě o takové hodnocení stěžovatel Ústavní soud žádá. Podle názoru Ústavního soudu však napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti.
10. Za ústavně relevantní Ústavní soud považuje námitku na porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, ze kterého plyne právo každého obviněného na dostatečnou a řádnou příležitost vyslechnout a zpochybnit věrohodnost svědka proti sobě. Musí k tomu dojít buď v době, kdy tento svědek podává svoji výpověď, nebo v pozdější fázi řízení. Při posuzování, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, je v tomto kontextu nutno posoudit následující tři aspekty:
a) zda existoval závažný důvod pro nepřipuštění výpovědi svědka proti obviněnému;
b) zda byla výpověď takového svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného; a
c) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, že řízení jako celek bylo spravedlivé.
11. Podle Ústavního soudu byla první dvě kritéria splněna. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry obecných soudů, které zdůvodnily, proč upustily od možnosti, aby stěžovatel přímo osobně poškozenou vyslechl. Její výpověď také představovala rozhodující důkaz o jeho vině. Proto je třeba zkoumat, zda obtíže tímto pro obhajobu vzniklé byly dostatečně kompenzovány jinými faktory. Ústavní soud považuje za zvlášť podstatné, že poškozenou mohl v hlavním líčení vyslechnout stěžovatelův obhájce. To je, jak poznamenává i Evropský soud pro lidská práva, významná záruka vyrovnávající ztížené podmínky, za nichž pracuje obhajoba v důsledku nepřipuštění výslechu svědka obviněným (viz rozsudek velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10, §130). Podle Ústavního soudu skutečnost, že obhájce stěžovatele měl možnost dané svědkyni klást otázky, společně s tím, že stěžovatel k obsahu této výpovědi mohl před soudem vznášet námitky, se kterými se soudy musely vypořádat, představuje dostatečný vyvažující faktor, který kompenzuje obtíže způsobené obhajobě v důsledku upuštění od dalšího výslechu obviněným (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1904/15 ze dne 19. 4. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2548/16 ze dne 4. 10. 2016). Výpověď svědkyně tak mohla představovat rozhodující důkaz o vině stěžovatele, protože v jejím případě byly splněny požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
12. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno právo na soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu