ECLI:CZ:US:2006:2.US.391.05
sp. zn. II. ÚS 391/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. H., a A. H., obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 19 Co 264/2003, v části týkající se nároku žalobkyně M. K., a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 502/2005, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ve specifikované části a Nejvyššího soudu ČR, uvedené v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva garantovaná čl. 7 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 11 C 641/93, z něhož zjistil následující:
M. K. a A. S. (dále jen "žalobci") se žalobou proti stěžovatelům domáhali vydání rozhodnutí, podle něhož by na každého z nich jednou ideální polovinou přešlo ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), vlastnické právo k domu čp. 87 se stavební parcelou číslo katastrální 81 a pozemkovou parcelou číslo katastrální 1083/2 v katastrálním území Pilníkov II. O jejich návrhu probíhalo řízení, v němž obecné soudy všech tří stupňů rozhodovaly opakovaně. Řízení vyústilo ve vydání napadeného rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 11 C 641/93, který výrokem I. konstatoval, že na žalobce přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a to na každého z nich jednou ideální čtvrtinou. Výrokem II. pak rozhodl, že návrh se ve vztahu k další jedné ideální čtvrtině vůči každému z žalobců zamítá. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, a to žalobkyně 1), paní M. K., jako dcera původní spoluvlastnice, paní V. S., která zemřela, a žalobce 2), pan A. S., jako manžel V. S., toliko ve vztahu k ideální polovině předmětných nemovitostí. Soud prvého stupně po provedení obsáhlého dokazování dospěl ke zjištění, že předmětné nemovitosti byly přiděleny do podílového spoluvlastnictví manželům S. (každý nabyl ideální jednu polovinu), avšak pan S. se přídělu v padesátých letech platně a dobrovolně vzdal, když odešel na volný nábor. Soud nezjistil, že by byl k opuštění přídělu donucen. Pan A. S. se nicméně vzdal celého přídělu, ačkoli druhá jeho podílová spoluvlastnice, paní S., byla hospitalizována v psychiatrické léčebně a usnesením Lidového soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 8. 1957 byla pro duševní poruchu zbavena způsobilosti k právním úkonům. Dne 3. 4. 1958 jí byla opatrovnicí ustanovena paní M. N. Za této situace soud dospěl k závěru, že ve vztahu k podílu paní S. bylo vzdání se přídělu učiněné panem S. ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, neplatným právním úkonem, neboť žalobce 2) zčásti nakládal s majetkem, jehož vlastníkem nebyl, a vzhledem k tomu, že paní S. neměla způsobilost k právním úkonům, mohl za ni takové právní úkony činit pouze její opatrovník, avšak se souhlasem soudu (§61 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. a §84 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném). Vzhledem k tomu, že ideální polovina předmětných nemovitostí přešla na stát bez právního důvodu, soud dospěl k závěru, že je dán restituční důvod ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Okresní soud konečně dospěl k závěru, že stěžovatelé nabyli sporné nemovitosti od družstva, na nějž by se vztahovala povinnost vydat předmětné nemovitosti (resp. vzhledem k výše uvedenému, povinnost vydat jednu ideální polovinu nemovitostí) za cenu nižší, než by odpovídala tehdy platnému cenovému předpisu, tj. vyhlášce č. 43/1969 Sb., a to zhruba o jednu třetinu (znalec F. nemovitosti v sedmdesátých letech ocenil částkou 9.538,70 Kč, kupní smlouva obsahovala částku 10.000,- Kč, zatímco znalec D. v rámci soudního řízení nemovitosti ocenil částkou 14.932,- Kč). Považoval tedy stěžovatele za osoby povinné ve smyslu zákona o půdě. Stěžovatelé se v řízení snažili zpochybnit znalcem nově provedené ocenění nemovitostní podle tehdy platné vyhlášky, soud však dospěl k závěru, že v tomto směru neunesli důkazní břemeno stran svých tvrzení o stavu nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy.
K odvolání stěžovatelů i žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 19 Co 264/2003, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení, rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Trutnově není vyloučena z projednávání a rozhodování věci (výrok I.), co do nároků žalobkyně, paní K., rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem v rozsahu další jedné čtvrtiny (výrok II.), co do nároků žalobce, pana S., ve výroku II. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a ve výroku I. rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že se návrh na rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rozsahu jedné čtvrtiny zamítá (výrok III.). Soud dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až IX.). Uvedeným rozsudkem odvolací soud jinými slovy stanovil, že na žalobkyni 1) přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem v rozsahu jedné ideální poloviny a současně zamítl návrh žalobce 2) na přechod vlastnického práva k druhé ideální polovině nemovitostí. Dovolací soud odvolacímu soudu uložil, aby k otázce aktivní legitimace žalobce, pana S., posuzoval, zda "věc přešla" na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce 2) není aktivně legitimován, neboť vrácení a vypořádání části přídělu státu (tedy ukončení právního vztahu dohodou stran) nelze podřadit pod důvody uvedené v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě.
Stran nároku žalobkyně 1) paní M. K., coby právní nástupkyně paní V. S., odvolací soud vyšel ze zjištění, že v době, kdy pan S. příděl opustil, byla paní S. umístěna v psychiatrické léčebně pro duševní chorobu a sama ani žádný její zástupce neučinili žádný právní úkon směřující k ukončení přídělového vztahu. V roce 1957, kdy se stát opět ujal majetku z přídělu, nebyla ještě zbavena způsobilosti k právním úkonům a manžel za ni bez zmocnění mohl jednat jen při obstarávání obvyklých záležitostí manželů, za což nelze považovat vzdání se přídělu, který manželé nabyli do spoluvlastnictví podílového. Paní S. souhlas s vrácením přídělu neprojevila, takový projev vůle neučinil ani její opatrovník či soud. Pokud tedy stát převzal příděl celý, učinil tak v části patřící paní S. bez právního důvodu, čímž je naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.
V posouzení otázky ocenění nemovitostí při převodu na stěžovatele odvolací soud vyšel z výpovědí stěžovatelů, znaleckých posudků a výslechu znalce D.. Dospěl k závěru, že znalecký posudek znalce F., vypracovaný pro účely uzavření kupní smlouvy z roku 1973, nezahrnoval ocenění části stavební plochy, vodovodní přípojky, dlažby a trvalých porostů. Podrobnou analýzou důkazního materiálu tak soud dospěl k závěru, který nikterak nezpochybňoval ani soud dovolací, totiž že cena byla stanovena v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Směrnici Ministerstva financí č. 10 z roku 1964, upravující proceduru prodeje rodinných domků z národního majetku občanům, přitom nelze považovat za předpis cenový, jímž v předmětné době byla toliko vyhláška č. 43/1969 Sb.
K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 502/2005, dovolání zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění se vypořádal s námitkami odvolatelů a ztotožnil se se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Předně dospěl k závěru, že žalobkyni 1) se podařilo prokázat, že paní S. se ujala držby přídělu. Ohledně převzetí přídělu státem z provedeného dokazování podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by se paní S. své části přídělu platně vzdala, či že o odnětí její části přídělu bylo jakkoli rozhodováno. Hospitalizaci na psychiatrické léčebně přitom nelze chápat jako opuštění přídělu. Stát tedy její část přídělu převzal bez právního důvodu. Splacení přídělové ceny přitom není podmínkou pro status oprávněné osoby podle §4 odst. 1 a §6 odst. 1 zákona o půdě. Takovou situaci soud označil za běžnou, neboť ji ostatně citovaný zákon řeší v ustanovení §6 odst. 3.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu (v části týkající se nároku žalobkyně K.) a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Obsáhle rekapitulují dosavadní průběh řízení. Jejich argumentaci lze rozdělit do dvou okruhů, jednak se týká způsobu ocenění nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy v sedmdesátých letech, jednak usiluje o zpochybnění nároku paní M. K., která své postavení odvozuje od právní předchůdkyně paní V. S..
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že nemovitosti od družstva nabyli za cenu nižší než odpovídající cenovým předpisům. Rozdíl v ceně, jímž se liší znalecký posudek znalce F. zpracovaný v sedmdesátých letech a znalce D. zpracovaný v průběhu soudního řízení byl zapříčiněn předně faktem, že znalec F. neocenil jeden pozemek, který se stal předmětem kupní smlouvy. Cena v kupní smlouvě byla podle názoru stěžovatelů stanovena dohodou, přičemž z ceny určené dle posudku se vycházelo jako z ceny maximální. Na oceňování se totiž v tehdy platné době vedle vyhlášky č. 43/1969 Sb. vztahovala i směrnice č. 10 pro prodej rodinných domků, která prodej pod cenou stanovenou znaleckým posudkem umožňovala. Stanovení ceny dohodou je podle názoru stěžovatelů patrné z textu smlouvy a strany k tomu vedlo předně abnormální opotřebení nemovitostí. Stěžovatelé svá tvrzení o stavu nemovitostí v době převodu dále rozvádí. Nesouhlasí s právním názorem obecných soudů o neaplikovatelnosti směrnice č. 10 na stanovení ceny nemovitostí. Znalec F. ocenil nemovitostí částkou 9.538,70 Kč, přičemž nemovitosti byly prodány za částku 10.000,- Kč. Toto navýšení mohlo představovat dorovnání za neoceněnou část nemovitostí. Podle názoru stěžovatelů znalec F. je při oceňování nemovitostí nezvýhodnil, nýbrž zřejmě nebyl schopen nemovitosti správně ocenit. Za jeho pochybení však stěžovatelé odmítají nést odpovědnost.
K otázce nároku M. K., právní nástupkyně paní V. S., polemizují s právním názorem obecných soudů. Stran otázky aktivní legitimace paní M. K. údajně z provedeného dokazování nebylo možné učinit jednoznačný závěr o naplnění zákonných podmínek. Stěžovatelé tvrdí, že tuto situaci soudy řešily tím, že skutkový stav dotvářely vlastními úvahami. Podle názoru stěžovatelů není zřejmé, zda a kdy se paní S.ujala držby přídělu. Soudy dovodily, že držbu přijala nejpozději sňatkem s panem S.. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasí a přehodnocují v tomto směru provedené dokazování. Stěžovatelé poukazují na dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., který vymezil základní předpoklady pro nabytí přídělu. Podmínky přídělu přitom byly uvedeny v každé přídělové listině. Přídělce měl podle ní řadu povinností, předně měl řádně na přídělu hospodařit. Sankcí za nesplnění povinností mohlo být i odejmutí přídělu. Stěžovatelé připomínají, že manželé S. nejen že nezaplatili přídělovou cenu, nýbrž že neplnili ani jiné povinnosti přídělců. Z provedených důkazů je zřejmé, že pan S. byl jedním ze zakládajících členů družstva v Pilníkově a že v roce 1953 z družstva vystoupil. Důvodem údajně byl předně fakt, že pan S. sám v družstvu nepracoval, měl dokonce vůči družstvu dluh. Z provedeného dokazování podle názoru stěžovatelů nelze dovodit, že by paní S. na přídělu hospodařila (v přihlášce trvalého pobytu je uvedena poznámka, že paní S. je v domácnosti a že před přistěhováním do Pilníkova pracovala v nemocnici co služka, v žádosti o příděl pak, že paní S. pracuje v zemědělství od mládí). Stěžovatelé z uvedeného dovozují, že není zřejmé, zda se paní S. skutečně stala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí.
Stran přechodu nemovitostí ze spoluvlastnictví manželů S.na stát stěžovatelé z provedeného dokazování, které podrobně rekapitulují, dovozují, že tito byli ve skutečnosti přídělu zbaveni. Připouštějí, že listina tuto skutečnost jednoznačně prokazující, nebyla soudu předložena, domnívají se však, že ji lze dovodit z existujících důkazů. Nesouhlasí tedy s právním posouzením obecných soudů, že se pan S. přídělu vzdal, což však mohl platně učinit toliko ohledně poloviny nemovitostí, když spoluvlastnicí druhé poloviny byla paní S., která jej k učinění předmětného právníku úkonu k celku nezmocnila.
Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že jeho odůvodnění obsahuje řadu nepřesností (paní S. je chybně označena jako paní Se., v úvodní části je uvedeno, že stěžovatelé nemovitosti koupili za cenu 5.000,- Kč, ačkoli kupní cena činila částku 10.000,- Kč).
Stěžovatelé se domnívají, že manželům S. žádná křivda v období nesvobody nevznikla a že případ nespadá pod režim restitučních předpisů. Stěžovatelé v roce 1973 předmětné nemovitosti ve velmi špatném stavu zakoupili, postupně je opravili a až do roku 2002, kdy se tam nastěhovala žalobkyně s rodinou, užívali jako rekreační objekt. Přiznáním nároku proti stěžovatelům jim obecné soudy způsobily novou křivdu. Negativně vnímají i značnou délku řízení, v jehož průběhu byli nuceni složitě obstarávat důkazní materiál, a byli obtěžováni urážlivými dopisy žalobkyně.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž rozvedl, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaká ustanovení právního předpisu na něj aplikoval. Účastník je přesvědčen, že svým postupem nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelů a navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stížnost v podstatě reprodukuje argumentaci stěžovateli uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Její podání je zřejmě vedeno snahou docílit přezkumu jejich tvrzení v dalším stupni. Takovou roli však Ústavní soud podle své judikatury neplní. Podle názoru účastníka by ústavní stížnost zřejmě mohla směřovat toliko proti poslednímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Ohledně tvrzených pochybení při aplikaci procesních a hmotněprávních předpisů nelze jejich námitkám ani nyní přisvědčit. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je jasné, soudy se v jeho rámci srozumitelně vypořádaly se všemi námitkami v řízení uplatněnými a to tak, jak jim ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu a principy zakotvené v hlavě páté Listiny. Na jimi užité aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení jak z hlediska práva procesního, tak z hlediska práva hmotného přitom neshledává Ústavní soud nic, co by věc posouvalo do ústavně právní roviny.
K dané problematice, týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí (zejména pak ve vztahu k dokazování), Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně jej nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že nepřesností, jimiž odůvodnění Nejvyššího soudu trpí, by se měl dovolací soud vyvarovat, nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené nedostatky nepředstavují dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé především dovolávají, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Ohledně tvrzeného porušení čl. 11 Listiny Ústavnímu soudu nezbývá, než rovněž poukázat na závěry dříve učiněné. V této souvislosti je třeba uvést, že základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny jsou zahrnuta v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatelé v podstatě namítají, že u nich došlo ke zbavení jejich vlastnického práva, které nabyli na základě objektivních skutečností (kupní smlouvou), aniž by mohli ovlivnit okolnosti, za nichž vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl subjekt, který je na ně převedl. Článek 1 Protokolu k Úmluvě přitom stanoví, že: "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut." Tento mezinárodní závazek je pak promítnut do Listiny v podobě jejího odst. 4, který stanoví, že "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu."
V případě stěžovatelů však je možné přijmout závěr, že zde došlo k zásahu do vlastnických práv stěžovatelů ohledně ideální poloviny předmětných nemovitostí, a to dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, které bylo podrobeno přezkumu dovolacím soudem. Nezbývá tedy, než přezkoumat, zda lze tento zásah posoudit jako souladný s citovaným článkem.
Článek 1 Protokolu č. 1 především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci
do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová proti České republice ze dne 5. 11. 2002 č. 36548/97).
Ke konstatovanému zásahu do vlastnického práva stěžovatelů došlo podle zákona o půdě, jež umožňuje ve svém důsledku připravit o tento majetek ty osoby, které jím disponují. Ústavní soud přitom opakovaně konstatoval, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární. Týká se to rovněž ust. §8 odst. 1 zákona o půdě. V posuzovaném případě oprávněná osoba uplatnila svůj nárok na přechod vlastnického práva v zákonem předvídané lhůtě, a to po osobách, které jsou zákonem přímo označeny jako osoby k vydání majetku povinné, neboť tohoto majetku buď ony samy nebo jejich právní předchůdci nabyly od státu za cenu neodpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Není zde přitom z hlediska aplikace zákona o půdě podstatné, zda nabyvatel majetku o této skutečnosti věděl nebo ji mohl ovlivnit, není ani podstatné, jak dlouho stěžovatelé nemovitosti užívají (dlouhodobost užívání věci povinnými osobami je jeden ze základních aspektů restitučních vztahů); zákon zde bere v úvahu pouze objektivní okolnosti a ty byly dle názoru Ústavního soudu zjištěny v dostatečné míře. Podmínka zákonnosti zde byla naplněna. K námitkám stěžovatelů, kteří svou argumentaci budují na polemice s hodnocením důkazů, Ústavní soud odkazuje na obsáhlé odůvodnění napadených rozhodnutí.
Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice Ústavní soud poukazuje na výše cit. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Podle Evropského soudu pro lidská práva legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav.
Současně však Evropský soud pro lidská práva vyslovil názor, že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelé změnou ve vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem byli nuceni snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což by porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Sama skutečnost, že došlo k přechodu vlastnického práva k části nemovitostí využívaných stěžovateli k rekreačním účelům na žalobkyni, neopravňuje Ústavní soud k závěru, že stěžovatelé jsou nuceni v důsledku napadených rozhodnutí snášet zvláštní a přílišnou zátěž. Stěžovatelům přísluší nárok na náhradu vůči státu, jenž by měl břemeno nesené stěžovateli v nastalé situaci přiměřeně kompenzovat. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že k porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě v posuzované věci nedošlo. Stěžovatelům nelze přisvědčit, že pokud byli obecnými soudy soustavně vedeni k plnění povinnosti prokazovat svá tvrzení, lze takové zacházení považovat za ponižující. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu projednací, v souladu s níž tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení.
Co se týče námitky stěžovatelů, ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelů však směřuje proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, nikoli proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecných soudů. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecné soudy již v dané věci rozhodly a ostatně ani stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti nenavrhují jiný typ výroku než kasaci napadených rozhodnutí. V neposlední řadě nutno též upozornit, že k ochraně práv stěžovatelů proti průtahům v řízení existují především jiné prostředky než ústavní stížnost, jak vyplývá ze zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), které by stěžovatelé museli před podáním ústavní stížnosti s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat, což se z obsahu spisu a tvrzení stěžovatelů též nepodává. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedli nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu