ECLI:CZ:US:2006:2.US.391.06
sp. zn. II. ÚS 391/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele: A. N. S. Ch., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, o ústavní stížnosti, jíž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nařídil okamžité ukončení držení stěžovatele v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, aby v souvislosti s vedením řízení o jeho ústavní stížnosti vydal předběžné opatření, spočívající v tom, že nařídí Ministerstvu vnitra ČR nepokračovat v zásahu směřujícímu ke zbavení jeho osobní svobody, a aby zrušil ustanovení §73 odst. 1, 2 a 3 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), takto:
I. Ústavní stížnost a návrh na zrušení §73 odst, 1, 2 a 3 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) se o d m í t a j í.
II. Řízení o návrhu, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, spočívající v tom, že nařídí Ministerstvu vnitra ČR nepokračovat v zásahu směřujícímu ke zbavení jeho osobní svobody, se zastavuje.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 20. 6. 2006 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, jak v záhlaví uvedeno. Uvádí, že do České republiky přicestoval letecky dne 28. 5. 2006. Při kontrole v tranzitním prostoru letiště byl policií zadržen a následně učinil prohlášení o úmyslu požádat o azyl. Bylo s ním zahájeno azylové řízení (dne 5. 6. 2006) a byl umístěn v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště. Dne 12. 6. 2006 mu bylo doručeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, čj. OAM-480/LE-05-07-2006, jímž byla jeho žádost o azyl zamítnuta. I nadále byl ovšem nucen setrvat v přijímacím středisku v tranzitním prostoru, a nebyl tedy přemístěn do azylového zařízení na území ČR. V tom, že nebyl dopraven do azylového zařízení na území ČR a v tomu odpovídající nečinnosti Ministerstva vnitra ČR spatřuje stěžovatel zásah do svých práv, garantovaných čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrdí totiž, že držením v přijímacím středisku byla omezena jeho osobní svoboda, přičemž dle §73 odst. 2 písm. a) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu; dále jen "zák. o azylu"), měl být stěžovatel po uplynutí 5ti denní lhůty od zahájení řízení, vzhledem k tomu, že v ní nebylo vydáno rozhodnutí o udělení azylu, přemístěn do azylového zařízení na území. Ačkoliv došlo ke zbavení jeho osobní svobody, neumožňuje mu právní řád obrátit se na soud nebo jiný nezávislý orgán, který by zákonnost a důvodnost zbavení osobní svobody přezkoumal. Stěžovatel konečně zpochybňuje též ústavnost samotného ustanovení §73 odst. 1 a na něj navazujících ustanovení odst. 2 a 3 zákona o azylu.
Přípisem ze dne 8. 8. 2006 bere stěžovatel zpět svůj návrh v části, jíž se domáhal vydání předběžného opatření s tím, že v mezidobí došlo k ukončení stavu, kdy byl zbaven osobní svobody. Momentálně se nachází v pobytovém středisku v Zastávce u Brna. Na projednání ústavní stížnosti nicméně trvá, neboť konstatování porušení práva na osobní svobodu mu umožní uplatnit nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dodává též, že projednávaná ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
V části, týkající se návrhu na vydání předběžného opatření, který vzal stěžovatel zpět, Ústavní soud řízení podle §77 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), zastavil.
Stěžovatel svou ústavní stížností primárně brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) spolu s §72 odst. 1 písm. a) a 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud předesílá, že z formálního hlediska petit, obsažený v projednávané ústavní stížnosti, není petitem dostatečně určitým a úplným. Není z něj především zřejmé, jakému orgánu má být rozhodnutí ("nařízení") Ústavního soudu určeno. S ohledem na znění §73 odst. 2 zákona o azylu má Ústavní soud taktéž pochybnosti o své příslušnosti rozhodnout tak, jak je petit formulován, neboť bylo-li by návrhu vyhověno, došlo by fakticky ke vpuštění stěžovatele na území ČR bez dalšího, ačkoli dle cit. ustanovení plyne pouze, že by žadatel měl být dopraven do jiného ministerstvem určeného azylového zařízení na území. Přestože jde o vady odstranitelné, Ústavní soud stěžovatele k jejich odstranění nevyzýval, neboť je zcela zjevné, že jsou zde důvody pro odmítnutí projednávané stížnosti i v případě, že by byla po formální stránce perfektní. Stěžovatel se totiž mylně domnívá, že v právním řádu nejsou jiné právní prostředky k ochraně jeho práv, která byla dle jeho tvrzení zasažena. Vzhledem k obsahu jeho podání bylo na místě podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění. Dle tohoto ustanovení totiž každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky, anebo hrozí-li jeho opakování. Tohoto prostředku k ochraně práva stěžovatel zjevně nevyužil (resp. i pokud by snad využil, což se z ústavní stížnosti nepodává, bylo by možno podat ústavní stížnost až proti rozhodnutí o něm). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Shora zmíněná žaloba takovým prostředkem bezpochyby je. Za dané situace tak nutno návrh považovat za nepřípustný.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Domněnka stěžovatele, že věc přesahuje jeho vlastní zájmy není dostatečně relevantním důvodem pro to, aby mohl vynechat postup v rámci specializovaného správního soudnictví.
Pokud jde o návrh na zrušení §73 odst. 1, 2 a 3 zákona o azylu, platí, že byla-li ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 602/03).
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž nebylo řízení zastaveno, odmítnout jednak podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu