ECLI:CZ:US:2002:2.US.392.2000
sp. zn. II. ÚS 392/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. M. J., zemřelého dne 30. 11. 2000, jehož procesními nástupci se stali JUDr. E. J., a Ing. K. W., a ústavní stížnosti 2) Z. J., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, č.j. 24 Cdo 1266/99 - 219, 24 Cdo 715/99 - 219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu byl Ústavním soudem zjištěn následující skutkový stav věci. Na základě žaloby stěžovatelů rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. 3. 1997, č.j. 12 C 87/93 - 145, o náhradě za odstraněné budovy podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že I. připustil změnu návrhu, II. a III. druhému žalovanému Pozemkovému fondu ČR (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) uložil povinnost poskytnout každému ze žalobců (stěžovatelů) náhradu ve výši 878.089,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, do 3 dnů od právní moci rozsudku, IV. zamítl návrh, "aby odpůrce byl povinen zaplatit nebo poskytnout 3% úrok od 14. 9. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% úrok od 15. 7. 1994 do zaplacení každému z navrhovatelů", V. zamítl návrh, aby první odpůrce Zemědělské družstvo M. ve F. a třetí odpůrce Ředitelství silnic a dálnic ČR (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) byli povinni poskytnout každému navrhovateli náhradu ve výši 878.098,- Kč s 3% úrokem od 14. 9. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, když první odpůrce je povinen toto poskytnout v podílu na svém jmění a třetí odpůrce ve věcech, které k poskytnutí náhrady vlastní, VI. zamítl návrh, aby první odpůrce byl povinen poskytnout každému navrhovateli náhradu ve výši 248.956,- Kč s 3% úrokem od 14. 9. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a to v podílu na svém jmění. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 1998, č.j. 11 Co 741/97 - 181, I. zastavil odvolací řízení o odvolání navrhovatelů proti odst. V. ve vztahu k prvnímu odpůrci a dále v odst. VI. a VIII. rozsudku okresního soudu, II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odst. II. a III., dále v odst. IV. v té části, kterou byl zamítnut návrh na zaplacení 3% úroku z žalované částky za dobu od 14. 9. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% úroku od 15. 7. 1994 do 7. 7. 1996, a dále v části v odst. V. v odst. X., dále odvolací soud III. ve zbývající části odst. IV. v odst. VII. a IX. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že druhému odpůrci uložil povinnost zaplatit každému z navrhovatelů též 16% úrok z částky 878.089,- Kč za dobu od 8. 7. 1996 do zaplacení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem I. zamítl dovolání žalobců a II. rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to ve výroku odvolacího soudu označeném III., pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a druhému žalovanému bylo uloženo zaplatit každému z žalobců 16% úrok z částky 878.089,- Kč za dobu od 8. 7. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění uvedl, že ve svém rozhodování zastává názor, že řízení podle §14 a §16 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu. V tomto řízení totiž musí soud rozhodovat nejen o právu oprávněné osoby na náhradu a jeho výši, ale i o tom, jakou konkrétní formou z možných způsobů uvedených v zákoně bude náhrada poskytnuta. V daném případě nebylo rozhodující, zda město F. (dohodou se stěžovateli) se jako povinná osoba zavázalo uhradit úroky z prodlení, protože tato obec není účastníkem řízení a nestíhá ji povinnost plnit; nemůže proto za toho, kdo plní namísto ní, přijímat závazky, které neplynou z příslušných ustanovení zákona o půdě, ale z občanského zákoníku. Odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá ustanovení §18a zákona o půdě, Pozemkový fond, a příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které jej zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami) nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit. Protože v daném případě Pozemkový fond závazek sám nepřevzal, povinnost poskytnout žalobcům plnění způsobem určeným soudem mu vznikla uplynutím lhůty k plnění dle pravomocného soudního rozhodnutí.
Stěžovatelé napadají ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, když z obsahu jejich ústavní stížnosti je zřejmé, že svoji ústavně právní argumentaci zakládají na svém nesouhlasu s uvedenými právními závěry obecných soudů o tom, že nebylo lze vyhovět jejich návrhu na zaplacení úroků z prodlení k poskytnutým náhradám, tedy na nesouhlasu s aplikací a výkladem §14, §16 a §18a zákona o půdě a §153 odst. 2 občanského soudního řádu, když jiných námitek nemají. Stěžovatelé se konkrétně domnívají, že řízení o náhradách není vždy řízením o určitém způsobu vypořádaní vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, kdy oprávněná a povinná osoba se nedohodnou vůbec o náhradách nebo když o způsobu dohoda existuje, ale spornou je výše nebo základ. Stěžovatelé dále uvádějí, že §18a zákona o půdě není provázán s §14 a §16 zákona o půdě, a proto je nutné užít §561 občanského zákoníku. Podle stěžovatelů je povinnost Pozemkového fondu plnit založena již zákonem a následné soudní rozhodnutí nemá konstitutivní charakter.
Z pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 99 D 3615/2000, bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatel Ing. M. J. zemřel dne 30. 11. 2000 a jeho dědičkami, které dědictví neodmítly, jsou JUDr. E. J. a Ing. K. W. Tímto bylo prokázáno právní nástupnictví a Ústavní soud s těmito dědičkami dále jednal jako s účastníky řízení.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předsedkyně senátu 24 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrvala na názoru vysloveném v rozsudku dovolacího soudu s tím, že je plně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, když soud může rozhodnout odlišným způsobem o formě náhrady než požaduje žalobce a prodlení nastává až uplynutím lhůty k plnění stanovené soudem.
Zemědělské družstvo M. F. se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Ředitelství silnic a dálnic ČR se vdalo postavení vedlejšího účastníka.
Pozemkový fond ČR považuje dle svého vyjádření ústavní stížnost za neopodstatněnou a nedůvodnou a rozsudek dovolacího soudu za správný.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy, tedy i dovolací soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když věc byla opakovaně projednávána obecnými soudy. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelům nikdo nebránil v uplatnění jejich práv u obecného soudu a jejich věc byla projednána plně v souladu s uvedeným právem na spravedlivý proces, což ostatně ani stěžovatelé nezpochybňují. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelů, jestliže jejich návrhu soud nevyhověl. Stěžovatelé pouze opakují argumentaci uvedenou před obecnými soudy, která již byla opakovaně jimi posuzována a toliko tímto tvrzením dovozují neústavnost napadeného rozhodnutí, aniž by namítali jakékoliv procesní pochybení obecných soudů anebo extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry, tedy takové vady, které by jedině mohly založit neústavnost rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé se zjevně snaží stavět Ústavní soud do pozice další soudní instance v rámci soustavy obecných soudů, kdy by měl provádět opětovné přehodnocení již provedeného dokazování a vyvozovat nové právní závěry ve věci, které by byly odlišné a odpovídaly by názoru a představám stěžovatelů. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelů o porušení jimi uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Ústavní soud dále konstatuje, s ohledem na ústavní vymezení jeho pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), že mu nepřísluší hodnotit, jestli řízení o náhradách dle §14 a §16 zákona o půdě za použití §18a téhož zákona je či není řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky, nebo jestli Pozemkový fond ČR je či není vázán dohodou stěžovatelů s městem F., a jestli tedy stěžovatelům náležely nebo nenáležely úroky z prodlení. O těchto otázkách jsou rovněž v souladu s občanským soudním řádem a zákonem o půdě oprávněny rozhodnout pouze obecné soudy, které tak učinily, a to v řízení plně odpovídajícím požadavkům práva na spravedlivý proces, když na základě řádně provedeného a zhodnoceného dokazování učinily právní názor a závěr o projednávaném případu, který je navíc plně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95). Jejich právní závěr tak nelze v žádném případě označit za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, což ostatně ani stěžovatelé nenamítají, když ústavní stížnost, jak bylo uvedeno výše, je založena pouze na odlišném názoru stěžovatelů na výklad ustanovení §14, §16 a §18a zákona o půdě.
S ohledem na výše uvedené byl návrh zčásti odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., a zčásti odmítnut jako návrh nepřípustný v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., a to ve vztahu k II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR, když v této části byla věc obecnému soudu vrácena k dalšímu řízení. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval procesní nástupce stěžovatele Ing. M. J. k odstranění nedostatku povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, když Ústavní soud sice dne 2. 2. 2001 obdržel podání JUDr. S., kde jsou jako stěžovatelky označeny uvedené dědičky po Ing. M. J., ale plná moc od nich nebyla do dnešního dne doložena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu