ECLI:CZ:US:2006:2.US.393.05
sp. zn. II. ÚS 393/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů B. K. a J. K., obou zastoupených JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kralická 1007/3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2005, sp. zn. 12 Co 590/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. června 2004, č. j. Nc 671/2001-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 11. června 2004, č. j. 19 Nc 671/2001-253, zastavil řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilé J. K. pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. Dále zamítl návrh prarodičů (stěžovatelů) nezletilé J. na její svěření do jejich výchovy a návrh na úpravu styku s nezletilou. Výrokem V. zamítl návrh matky na zákaz styku prarodičů s nezletilou. Nad výchovou nezletilé stanovil dohled a každému z prarodičů uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 5.451,50 Kč. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (zprávou obvodní pediatričky, znaleckým posudkem z oboru pedopsychologie, výpovědí účastníků) neshledal důvody pro svěření nezletilé J. do výchovy prarodičů, neboť bylo prokázáno, že soužití rodičů se stabilizovalo, takže vlastní důvod, pro který byla nezletilá J. dočasně předána do péče prarodičů odpadl. Zároveň konstatoval, že nadále přetrvává pouze neschopnost prarodičů respektovat při výchově dítěte prioritní roli jeho rodičů. Soud prvního stupně dále neshledal důvody pro úpravu styku prarodičů s vnučkou, neboť s ohledem na vztahy v širší rodině není v jejím zájmu uvažovat o styku s prarodiči a to až do doby rehabilitace sociálně patologických vztahů v rodině.
K odvolání prarodičů proti výrokům, jimiž byl zamítnut návrh na svěření nezletilé do jejich výchovy a návrh na úpravu styku s nezletilou, a proti výroku o nákladech státu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. dubna 2005, č. j. 12 Co 590/2004-320, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůraznil, že podle §32 odst. 1 zákona o rodině mají rozhodující úlohu ve výchově dětí rodiče. Svěření dítěte do výchovy někoho jiného je výjimkou z této zásady. Takové výjimečné rozhodnutí by bylo možno učinit, pokud by bylo prokázáno, že žádný z rodičů není schopen výchovu dítěte náležitě zajistit. V řízení bylo přitom prokázáno, že přinejmenším matka dítěte zajišťuje výchovu řádně. Je sice pravdou, že otec je trestně stíhán a jde o osobu psychicky labilní, ale výchovné schopnosti matky jsou dobré a má předpoklady pro řádnou výchovu i do budoucna. Ohledně úpravy styku nezletilé J. s prarodiči odvolací soud konstatoval, že v současné době nejsou dány předpoklady a podmínky pro takovou úpravu styku. Zájem dítěte je ohrožen narušováním výchovného úsilí matky ze strany prarodičů, i když jinak mezi nezletilou a prarodiči existují silné citové vazby.
Následné dovolání prarodičů bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 2005, č. j. 30 Cdo 2377/2005-397, odmítnuto jako nepřípustné [§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, kterou podali současně s dovoláním, namítali, že rozhodnutí obecných soudu soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Vyjádřili přesvědčení, že obecné soudy se nezabývaly trestnou činností otce a dostatečně nezkoumaly bezpečnost prostředí nezletilé již s ohledem na to, že mezi rodiči je časté fyzické napadání, které nelze přehlížet, neboť se přímo dotýká nezletilé a jejího zdravého vývoje. Namítali, že oba soudy porušily čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má být dítěti poskytnuta možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká. Soud by měl znát stanovisko dítěte, pokud rozhoduje o jeho svěření do výchovy, přičemž v této souvislosti stěžovatelé odkázali na §31 odst. 3 zákona o rodině. Dále namítali, že se soudy nezabývaly ani tím, že rodiče nezletilé dluží stěžovatelům značnou finanční hotovost. Konečně stěžovatelé nesouhlasili s výrokem, kterým byla stanovena jejich povinnost zaplatit státu náklady řízení. Tento výrok se jim jeví nespravedlivý, neboť znalecký posudek byl vypracován na návrh Magistrátu města Mostu.
Ústavní soud považuje za důležité, ač tak činí ve svých rozhodnutích téměř vždy, zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán k přezkumu ústavnosti. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je - v rámci svého kasačního oprávnění - povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku.
Stěžovatelé v prvé řadě namítali, že obecné soudy učinily právní závěry, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, což by mohl být důvod pro zásah ze strany Ústavního soudu. Pochybení obecných soudů pak konkrétně spatřují v tom, že se nezabývaly trestnou činností otce. K posouzení námitek stěžovatelů si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Mostě příslušný spis, avšak neshledal, že by právní závěry byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z potřebných důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Nelze ani konstatovat, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, řádně zdůvodnily. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že obsahem ústavní stížnosti je především polemika se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že otázka, zda je otec nezletilé trestně stíhán, nemá pro rozhodnutí o svěření do výchovy zásadní význam. Mohla by jej případně mít, pokud by se trestná činnost rodiče negativně projevovala na výchově nezletilého dítěte, což ovšem není daný případ. Není pravdou, že by se obecné soudy touto skutečností nezabývaly. Obecné soudy si jí byly vědomy, ale výchovné prostředí v rodině rodičů, zejména pak u matky nezletilé, zhodnotily jako dobré. Rovněž tak pro rozhodnutí nemá význam stěžovateli tvrzená skutečnost, že jim rodiče dluží značnou finanční hotovost.
Ústavní soud konečně neshledává jako opodstatněnou námitku, že obecné soudy porušily čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, které dítěti poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Ústavní soud má zato, že postoj nezletilé k věci byl dostatečně zjištěn při vyhotovení znaleckého posudku v oboru pedopsychologie znalkyní Mgr. Hluštíkovou. Soudy následně z tohoto znaleckého posudku vycházely. Citované ustanovení Úmluvy nebylo postupem soudu porušeno. Je třeba respektovat, že každý výslech nebo výpověď dítěte před jakýmkoliv orgánem může být značně traumatizující, v daném případě i s ohledem na věk nezletilé. Proto nelze vždy důsledně trvat na tom, aby bylo jeho znění přesně naplněno. Nehledě na to, že uvedený článek se týká pouze práva dítěte, takže třetí osoby se jeho porušení nemohou s úspěchem dovolávat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu