ECLI:CZ:US:2017:2.US.3955.16.1
sp. zn. II. ÚS 3955/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti 1/ M. V. a 2/ K. V., právně zastoupených Mgr. Lenkou Malenovskou, advokátkou, AK se sídlem Havlíčkova 1735, Beroun, proti postupu Okresního soudu v Berouně ve věci k návrhů na ustanovení právního zástupce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, jež byla na základě výzvy Ústavního soudu několikrát doplňována, se stěžovatelé domáhají vydání nálezu, v němž Ústavní soud vysloví, že "Postupem Okresního soudu v Berouně ve vztahu k návrhům obou stěžovatelů na ustanovení bezplatného právního zástupce, a to již od měsíce května roku 2014, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na právní pomoc ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod" a zakáže Okresnímu soudu v Berouně pokračovat v tomto porušování práv stěžovatelů.
2. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že ze strany Okresního soudu v Berouně je jim opakovaně odpíráno právo na právní pomoc, přestože ústavní pořádek České republiky každému zaručuje právo na právní pomoc, a to již od počátku řízení. Své přesvědčení stěžovatelé odůvodňují nastalou bezútěšnou situací, kdy přestože od roku 2014 opakovaně podávají k Okresnímu soudu v Berouně návrhy na ustanovení bezplatného právního zástupce a řádně své návrhy zdůvodňují svou majetkovou situací, není na jejich návrhy ze strany Okresního soudu v Berouně nikterak reagováno, tj. není vydáno žádné rozhodnutí ve vztahu k podanému návrhu, a jejich návrhy jsou bez opory ve skutkovém stavu zamítány.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že vedou rozsáhlé a na sebe navazující spory, jejichž původ spočívá ve zcela nesprávných rozsudcích Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 1. 2013 č. j. 5 C 34/2011-249, a Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013 č. j. 23 Co 379/2013-298, které byly po několika letech rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 2434/2014-380, zrušeny, avšak doposud tento spor nebyl ukončen. Protože ani jeden ze stěžovatelů nemá právnické vzdělání a ani dostatek finančních prostředků na úhradu odměny smluvního právního zástupce, cítí se stěžovatelé před soudní mašinérií zaměřenou z jejich pohledu především na formalismus podání a jednání zcela bezmocní. Oba stěžovatelé shodně uvádějí, že v této obtížné a pro ně nepřehledné situaci důvodně žádali a nadále žádají o poskytnutí bezplatné právní pomoci, avšak ze strany Okresního soudu v Berouně je jim taková pomoc odpírána, či zcela znemožňována.
4. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a podmínek řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní stížnost, mimo jiné od počátku značně chaoticky pojata, míří proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", což stěžovatelé odůvodňují několikerým zásahem do jejich ústavně zaručeného práva na právní pomoc. K ústavní stížnosti byla nicméně posléze připojena i dvě usnesení Okresního soudu v Berouně, a to ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 23 Nc 614/2016 a ze dne 9. 1. 2017 sp. zn. 7 C 131/2016, z nichž vyplývá, že ve dvou různých řízeních byla žádost stěžovatele 1/ o ustanovení zástupce pro řízení a o osvobození od soudních poplatků zamítnuta. V posledně jmenované věci bylo dle zjištění Ústavního soudu podáno odvolání ke Krajskému soudu v Praze.
6. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. V daném případě nelze ústavní stížnost posuzovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci, neboť tvrzené porušení základních práv stěžovatelů zcela zřejmě vyplývá ze soudních rozhodnutí, jež k ústavní stížnosti přiložili (viz předchozí bod). Ze strany stěžovatelů lze pak ústavní stížností brojit přímo proti těmto rozhodnutím, avšak za předpokladu, že nejprve vyčerpali všechny opravné prostředky, jež jim zákon poskytuje, v daném případě odvolání. O možnosti podat odvolání byli ostatně v obou rozhodnutích řádně poučeni.
7. Ústavní soud proto uzavírá, že návrh byl Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatelé musí nejprve vyčkat na rozhodnutí krajského soudu o odvolání. Jedná se proto o návrh nepřípustný, jak vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Postup Okresního soudu v Berouně ve věcech předchozích Ústavní soud posuzovat nemůže, neboť jejich rozhodnutí nebyla touto ústavní stížností napadena.
8. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
9. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka 2/ nebyla účastnicí předchozích řízení a z ústavní stížnosti nevyplývá, jakým způsobem mohlo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Z toho důvodu považuje Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelce ústavní stížnost za podanou osobou zjevně neoprávněnou dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (shodně s usnesením ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I ÚS 3416/16).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2017
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj