ECLI:CZ:US:2001:2.US.398.2000
sp. zn. II. ÚS 398/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. V., zastoupeného JUDr. P. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 28 Ca 275/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 22. 6. 2000, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 7. 2000, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 28 Ca 275/99, s tím, že podle jeho přesvědčení Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím a právním stanoviskem v něm zaujatým porušil jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na soudní a jinou právní ochranu.
Z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Policie České republiky Správy Středočeského kraje ve věci služebního poměru ze dne 7. 7. 1999, č. 331/99, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Mladá Boleslav, ve věcech služebního poměru ze dne 3. 5. 1999, č. 141/99, jímž byl stěžovatel podle ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen zákon č. 186/1992), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro nedodržení ustanovení §152 odst. 2 písm. c) zákona č. 186/1992, neboť stěžovatel byl ke dni 1. 9. 1998 bez souhlasu služebního funkcionáře nejen společníkem obchodní společnosti S., spol. s r. o., ale byl i přímo jednatel této obchodní společnosti., tzn. statutárním orgánem společnosti.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 24. 10. 2000 jako účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost a uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž argumenty, které uváděl již v žalobě projednávané městským soudem. Městský soud v Praze jako soud obecný přezkoumal rozhodnutí žalovaného správního orgánu, vycházel z listinných dokladů založených ve správním spise, nařídil ve věci ústní jednání, jehož se zúčastnily obě strany, k věci se vyjadřovaly a soud se po provedeném řízení vypořádal se všemi žalobními námitkami a svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze je toho názoru, že svým postupem ani svým rozhodnutím neporušil žádné z ústavních práv stěžovatele, a to ani právo na spravedlivý proces.
Policie České republiky, Správa středočeského kraje, ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 25. 10. 2000, jako vedlejší účastník řízení, uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Ustanovení §152 zákona č. 186/1992 Sb. je právní normou, která mimo absolutní zákaz členství v politické straně nebo hnutí zabezpečuje, aby nedocházelo ke střetu zájmů mezi potřebami policejní služby, plněním služebních úkolů a výkonem výdělečné činnosti, zejména činnosti podnikatelské. Souhlas k tomu, aby stěžovatel se stal jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti s účinností od 1. 9. 1998, mu služebním funkcionářem udělen nebyl, když stěžovatel o udělení ani nepožádal. V případě, že policista poruší některé z taxativně uvedených omezení a vykonává činnost bez předchozího písemného souhlasu služebního funkcionáře, je povinností služebního funkcionáře ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., policistu propustit ze služebního poměru. Pokud se týká námitky stěžovatele na nedodržení lhůty dvou měsíců pro rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, vedlejší účastník řízení uvedl, že počátek subjektivní dvouměsíční lhůty podle §107 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. se odvozuje od okamžiku, kdy služební funkcionář naplnění důvodu k propuštění zjistí. Úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Praze, oddíl C, vložka 24074 s potvrzením správnosti výpisu, obdržel služební funkcionář dne 18. 3. 1999 a dne 4. 5. 1999 byl stěžovatel doručením rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství Mladá Boleslav, propuštěn ze služebního poměru.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecným soudem, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecným soudem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud v souzené věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud se zcela ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze i s obsahem vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Podle §152 odst. 2 písm. c) zákona č. 186/1992 Sb., souhlas služebního funkcionáře vyžaduje i souhlas s pouhým členstvím v představenstvech, dozorčích radách nebo jiných orgánech obchodních společností či družstev, přičemž stěžovatel jako jediný společník společnosti s ručením omezeným vykonával působnost valné hromady a působil jako jednatel společnosti. Pokud jde o otázku, ve kterém okamžiku lze mít za to, že služební orgán důvod propuštění zjistil, je Ústavní soud toho názoru, že tato informace nemusí být nějak zvlášť kvalifikována, postačí, je-li natolik konkrétní a věrohodná, aby mohla být podkladem pro rozhodnutí.V daném případě byl právě úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Praze, oddíl C, vložka 24074, který obdržel služební funkcionář dne 18. 3. 1999, podkladem pro rozhodnutí, na základě kterého byl dne 4. 5. 1999 stěžovatel propuštěn ze služebního poměru.
Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Pokud stěžovatel namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Právu na soudní a jinou právní ochranu podle tohoto článku Listiny je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Uvedený článek Listiny tak zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolával, shledán nebyl. Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu