ECLI:CZ:US:1999:2.US.401.97
sp. zn. II. ÚS 401/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Š., a.s., zastoupené JUDr. L. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 8 Cmo 533/95-47, ze dne 4. 10. 1996 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 1 Odon 48/97-64, ze dne 30. 7. 1997, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) H. K., a.s. v likvidaci zastoupeného JUDr. J. H., advokátkou, a 2) Fondu národního majetku ČR, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1997, č.j. 1 Odon
48/97-64, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1996,
č.j. 8 Cmo 533/95-47, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní
přepravě dne 21. 10. 1997 rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 1
Odon 48/97-64, ze dne 30. 7. 1997, kterým bylo zamítnuto dovolání
stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 8 Cmo
533/95-47, ze dne 4. 10. 1996, kterým byl změněn rozsudek
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1996, č.j. 4 Cm
497/93-19.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá
v následujících skutečnostech. Stěžovatelka se domáhala žalobou
proti vedlejším účastníkům zaplacení částky 1 703 223 Kč
s příslušenstvím s tím, že vedlejší účastníci jsou povinni
zaplatit vymáhané částky společně a nerozdílně, přičemž plněním
jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého. Vymáhaná
částka představovala poplatek z prodlení podle §378 hospodářského
zákoníku za prodlení se zaplacením dodaného zařízení. Vedlejší
účastník 1. byl odběratelem a dlužníkem, vedlejší účastník 2. byl
ručitelem žalovaného 1.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 1996,
č.j. 4 Cm 497/93-19, rozhodl, že vedlejší účastníci jsou povinni
zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1 703 223 Kč a dále
částku 79 652 Kč na náhradu nákladů řízení, to vše do tří dnů od
právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z nich zaniká
v rozsahu plnění povinnost druhého vedlejšího účastníka.
Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě v plném rozsahu, když
vycházel ze zjištění, že 1. vedlejší účastník nárok co do důvodu
i výše uznal a že žalobce vyzval 2. vedlejšího účastníka dopisem
ze dne 25. 11. 1993 k zaplacení dluhu jakožto ručitele, když
dlužník nezaplatil z důvodu insolvence. Tento soud vzal v úvahu
původní znění ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, které zavazovalo
Fond národního majetku České republiky jako ručitele, a následné
novelizace tohoto ustanovení, provedené zákony č. 210/1993 Sb.
s účinností ode dne 13. 8. 1993 a č. 224/1994 Sb. s účinností od
6. 12. 1994. Soud měl za prokázané, že pohledávka stěžovatelky
vznikla přede dnem 13. 8. 1993 a byla uplatněna u 2. vedlejšího
účastníka jako ručitele před 6. 12. 1994 a na základě toho dospěl
k závěru, že ručitelský závazek 2. vedlejšího účastníka vznikl ex
lege, nadále trvá a nelze proto na daný případ aplikovat
ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 91/1992 Sb., ve znění zákona č.
224/1994 Sb. Ve vztahu k 1. vedlejšímu účastníku soud rozhodl
způsobem podle ustanovení §153a o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku podal 2. vedlejší účastník odvolání, na
jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 1996
napadený rozsudek změnil tak, že se mu povinnost zaplatit
stěžovateli částku 1.703.223,- Kč a dále částku Kč 79.652,- Kč na
náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně s 1. vedlejším
účastníkem neukládá a v důsledku toho plněním jednoho z vedlejších
účastníků nezaniká v rozsahu plnění povinnost druhého vedlejšího
účastníka. V ostatním zůstal výrok rozsudku nedotčen.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně,
že jsou splněny podmínky ručení 2. vedlejšího účastníka za závazek
1. vedlejšího účastníka. Ustanovení §15 odst. 3 zákona č.
224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se nedotýká existence právního vztahu,
který vznikl ze zákona mezi věřiteli nabyvatele privatizovaného
majetku a Fondem národního majetku České republiky jako ručitelem,
a zachovává i právo, které z tohoto vztahu vzniká, a pouze
modifikuje podmínky pro jeho uplatnění. Nejde proto o zpětnou
účinnost zákona, která by byla nepřípustná. Ručení Fondu národního
majetku ČR je založeno speciálním zákonem, s výraznými odchylkami
od obecné úpravy v obchodním zákoníku. Aplikace právní úpravy
ručení Fondu národního majetku za závazky nabyvatelů
privatizovaného majetku má proto přednost před aplikací obecné
úpravy obchodního zákoníku. Nároky věřitelů, pokud vznikly před
13. 8. 1993 a dosud trvají, je nutno podřídit ustanovení §15
odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb.,
a zkoumat, zda jsou splněny podmínky cit. ustanovení pro splnění
ručitelské povinnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném
případě vznik ručitelské povinnosti 2. vedlejšího účastníka nebyl
prokázán.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání ze dne 3.
12. 1996, s poukazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a §241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovozoval, že právní názor odvolacího
soudu je chybný. Ručitelský závazek 2. vedlejšího účastníka vznikl
ex lege dne 10. 2. 1992, tj. zapsáním 1. vedlejšího účastníka do
obchodního rejstříku. Proto pro určení 2. vedlejšího účastníka
platí ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění
platném ke dni 10. 2. 1992, což znamená ručení jak časově, tak
i věcně neomezené. Cit. zákon upravoval pouze vznik ručení Fondu
národního majetku a v souvislosti s tím prolomil obecně platnou
zásadu, že k přechodu závazku je třeba souhlas věřitele,
a stanovil, že k přechodu závazku se souhlas věřitele nevyžaduje,
a současně zakotvil časově a věcně neomezené ručení Fondu
národního majetku.
Stěžovatelka dále v dovolání argumentovala tím, že vzhledem
k tomu, že zákon č. 92/1991 Sb. jinou podrobnější úpravu
neobsahoval, je nutno použít na obsah ručení ustanovení §304 an.
obch. z. Podle ustanovení §306 odst. 1 obch. z. je věřitel
oprávněn se domáhat splnění závazku na ručiteli jen v případě, že
dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co
byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Stěžovatel jako věřitel
vyzval dlužníka ke splnění závazku pokusem o smír ze dne 11. 10.
1993 a rovněž vyzval ručitele svým dopisem ze dne 25. 11. 1993 ke
splnění ručitelského závazku. Z toho vyplývá, že stěžovateli
vzniklo právo domáhat se splnění ručitelského závazku na 2.
vedlejším účastníku jako ručiteli před účinností zákona č.
224/1994 Sb., a toto právo tedy nemohlo zaniknout ani nemohlo být
modifikováno. Nová zákonná úprava tudíž nemohla mít vliv na
existenci již nabytých práv, opačné tvrzení by znamenalo
připuštění pravé retroaktivity, která je v českém právním řádu
nepřípustná. Zásada ochrany nabytých práv byla zakotvena již
v článku V. vyhlašovacího patentu k obecnému zákoníku občanskému,
kde se uvádělo, že zákony nemají působit nazpět. Tato zásada byla
dále vyjádřena v ustanovení §5 obecného zákoníku občanského,
podle něhož zákony nepůsobí nazpět, nemají totiž vliv na jednání,
která se seběhla dříve, a na práva dříve nabytá. Argumentoval
i právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR
publikovaném pod č. 131/1994 Sb., podle něhož k definičním znakům
právního státu patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry
občanů v právo, jejíž součástí je také zákaz retroaktivity
právních norem. Principy právního státu, právní jistoty vyžadují
každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit expressis verbis
v zákoně a vyřešit s tím spojené případy tak, aby nabytá práva
byla řádně chráněna".
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §243
odst. 1 a 2 o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud
dovolací konstatoval, že skutková zjištění, učiněná
v předcházejícím řízení soudy prvního a druhého stupně, jsou
nesporná a ani dovolatel je nezpochybňuje. Podle úplného výpisu
z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem
v Praze, oddíl B., vložka 1335, byla dne 10. 2. 1992 do obchodního
rejstříku zapsána "P. K., a.s.", od 22. 8. 1995 pak byla zapsána
změna obchodního jména na "H. K., a.s." ,a poté od 10. 11. 1995
byla zapsána změna H. K., a.s. "v likvidaci". Akciová společnost
byla založena jednorázově, jediným zakladatelem byl Fond národního
majetku České republiky.
Předmětem sporu v dovolacím řízení byla právní otázka, zda
2. vedlejší účastník - Fond národního majetku České republiky - je
povinen zaplatit stěžovateli částku 1,703.223,-Kč
s příslušenstvím, a to alternativně, popř. i solidárně s 1.
vedlejším účastníkem, na základě závazku z titulu ručení.
Z toho Nejvyšší soud ČR dovodil, že v posuzovaném případě za
předmětný závazek 1. vedlejšího účastníka jako zakladatel ručil
Fond národního majetku ze zákona, neboť ručení vzniklo za
účinnosti zákona č. 92/1991 Sb., před účinností novel - zákona č.
544/1992 Sb., zákona č. 210/1993 Sb., a zákona 224/1994 Sb. V době
vzniku předmětného ručitelského závazku tak ručil 2. vedlejší
účastník věcně a časově neomezeně. Pokud jde o právní změny
provedené citovanými novelizacemi, dovodil Nejvyšší soud, že pro
Fond národního majetku neplatí speciální úpravy ručení za závazky
vzniklé po dni 13. 8. 1993, jak vyplývá z novel - zákonem č.
210/1993 Sb. a zákonem č. 224/1994 Sb. Novely provedené zákonem č.
544/1992 Sb. a č. 210/1993 Sb. se však nedotkly existence již
vzniklých ručitelských závazků fondu.
Jiná je podle Nejvyššího soudu situace v případě novely
zákonem č. 224/1994 Sb., který výslovně pamatuje i na závazky
vzniklé před dnem 13. 8. 1993. Tato novela však uvedené minulé
závazky věcně a časově neomezuje, pouze modifikuje podmínky pro
vymáhání nároků (závazků). Proto dovolání zamítl, neboť odvolací
soud dospěl k závěru, že žalobce jako věřitel nevyčerpal všechny
právní prostředky včetně výkonu rozhodnutí a konkursu ve vztahu
k žalovanému 1. jako dlužníkovi, nelze mu vytknout pochybení,
poněvadž žalobce splnění podmínek, vyžadovaných v ustanovení §15
odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely - zákona č.
224/1994 Sb., v průběhu řízení neprokázal.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka svou ústavní stížností,
ve které tvrdí, že výše popsanými rozsudky Vrchního soudu v Praze
a Nejvyššího soudu ČR bylo zasaženo do jejích ústavních práv
plynoucích z čl. 1 Ústavy ČR a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina").
V případě čl. 1 Ústavy ČR proto, neboť oba soudy vyložily
zákon č. 224/1994 Sb. ve smyslu pravé zpětné účinnosti, která je
v právním státě nepřípustná. Dále shrnula své argumenty, které
uvedla již v dovolání a zdůraznila, že vzhledem k uplatnění zásady
ochrany nabytých práv nelze skutečnost, že právní předpis
upravující obchodní vztahy neobsahuje přechodná ustanovení
vykládat ve smyslu stanovení pravé zpětné účinnosti tohoto
právního předpisu. Proto se vznik právních vztahů existujících
před nabytím účinnosti nové právní normy a právní nároky, které
z těchto vztahů vznikly, řídí zrušenou právní normou. Proto práva,
vzniklá před nabytím účinnosti zákona č. 224/1994 Sb., nemohla po
nabytí účinnosti tohoto zákona zaniknout nebo být modifikována
z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky, na které zákon č.
224/1994 Sb. nově vznik obsahově totožných práv vázal.
V případě porušení čl. 36 odst. 1 Listiny proto, že rozsudky
soudů neodpovídají procesním zásadám a kritériím §157 odst. 2 in
fine a odst. 3 o.s.ř., neboť oba soudy se zabývaly pouze popisem
předchozích řízení, a nikoli právními argumenty stěžovatelky.
Podstatou sporu však byla rozdílnost v právní, nikoli skutkové
argumentaci. Nejvyšší soud se přitom spokojil s pouhým
konstatováním, že uvedené minulé závazky věcně a časově neomezuje,
pouze modifikuje podmínky pro vymáhání nároků (závazků). Zaujal
tak zcela opačný právní názor než v rozsudku, sp. zn. 1 0don
20/96, ze dne 16. 10. 1996, kde svoji argumentaci přesvědčivě
a podrobně zdůvodnil.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka byla
jako právnická osoba oprávněná k jejímu podání, byla řádně
zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon
k ochraně jejích práv poskytuje v průběhu celého řízení včetně
dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření
účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se
vyjádřil předseda senátu JUDr. F. F., který uvedl, že podle názoru
Nejvyššího soudu stěžovatelka neprokázala splnění podmínek §15
odst.3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely zákonem č. 224/1994
Sb., a proto bylo dovolání zamítnuto. Smyslem novely mělo být
nejen to, že Fond národního majetku již nebude ručit za závazky
vzniklé od její účinnosti, nýbrž i to, že se dotkne ručitelských
závazků vzniklých před 13. 8. 1993. Nejvyšší soud musel toto
ustanovení aplikovat, neboť jde o součást platného právního řádu.
Otázkou pravé retroaktivity a ochrany nabytých práv se nezabýval,
neboť jde o otázku ústavní, kterou má rozhodnout Ústavní soud. Za
Vrchní soud v Praze se vyjádřila předsedkyně jeho senátu JUDr. L.
R. Uvedla, že jí není obsah rozsudku Nejvyššího soudu znám.
Poukázala však na rozsudek Nejvyššího soudu, čj. I Odon
20/96/Fa-113, ze dne 16. 10. 1996, ze kterého plyne, že závěry
Vrchního soudu nebyly správné. 1. vedlejší účastník sdělil, že
souhlasí plně s důvody ústavní stížnosti. 2. vedlejší účastník
poukázal na praxi soudů, které mu zpravidla v obdobných případech
ukládají povinnost uhradit věřiteli nabyvatele privatizovaného
majetku požadované finanční plnění s tím, že novela provedená
zákonem č. 224/1994 Sb. na projednávaný případ nedopadá. S touto
rozhodovací praxí 2. vedlejší účastník nesouhlasí. Podle jeho
názoru je třeba na všechny případy sporů ohledně ručitelského
závazku FNM vztáhnout úpravu novou. Argumentoval též nálezem
Ústavního soudu č. 63/1997 Sb. ve věci retroaktivity §45 odst.
3 věta třetí zákona č. 92/1991 Sb. Uvedl též, že případné vyhovění
ústavní stížnosti přinese FNM značnou finanční zátěž.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její
opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom
v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je
stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody
stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených
listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná. Vedly
jej k tomu následující důvody.
Fond národního majetku jako 2. vedlejší účastník byl jediným
zakladatelem 1. vedlejšího účastníka, který byl do obchodního
rejstříku zapsán dne 10. 2. 1992 jako P. K., a.s., a jehož
označení se dvakrát měnilo. V řízení před obecnými soudy nebylo
sporu o tom, že 1. vedlejší účastník nárok co do důvodu i výše
uznal a že stěžovatelka vyzvala 2. vedlejšího účastníka dopisem ze
dne 25. 11. 1993 k zaplacení dluhu jakožto ručitele, když dlužník
nezaplatil z důvodu insolvence. Bylo prokázáno, že splatnost
pohledávky stěžovatelky vznikla přede dnem 13. 8. 1993 a byla
uplatněna u 2. vedlejšího účastníka jako ručitele před 6. 12.
1994, konkrétně 25. 11. 1993, žaloba byla proti oběma vedlejším
účastníkům podána rovněž před 6. 12. 1994, konkrétně 5. 12. 1993.
Spor se vedl o to, zda podle tehdy platného stavu ručitelský
závazek 2. vedlejšího účastníka vznikl ex lege, a trval bez ohledu
na provedené novelizace §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo
zda bylo třeba na daný případ aplikovat ustanovení §15 odst. 3
zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., podle
kterého ručení 2. vedlejšího účastníka nastupuje teprve poté, co
byly vyčerpány všechny právní prostředky proti nabyvateli
privatizovaného majetku (zde 1. vedlejší účastník), včetně výkonu
rozhodnutí a konkursu.
Původní právní stav byl takový, že v §15 odst. 3 zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, byl
upraven vznik speciálního zákonného ručení, podle něhož
- v souvislosti s převodem privatizovaného majetku na nabyvatele
- k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však
ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného
majetku. Toto původní znění §15 odst. 3 bylo do doby řešení sporu
celkem třikrát novelizováno. Novela, provedená zákonem č.
544/1992 Sb. s účinností od 8. 12. 1992, upravila ručení v §15
odst. 3 tak, že "fond však ručí až do výše získané hodnoty
privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku
přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku". Další
novela, provedená zákonem č. 210/1993 Sb., s účinností od 13. 8.
1993, vypustila z předmětného ustanovení tu část věty, která
upravovala ručení fondu, a ponechala v zákoně pouze ustanovení
o přechodu závazků, ke kterému není třeba souhlasu věřitele.
Základní význam pro řešení daného případu měla novela, provedená
zákonem č. 224/1994 Sb., s účinností od 6. 12. 1994, která
stanovila v §15 odst. 3, že "věřitel nabyvatele privatizovaného
majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem
1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu
národního majetku až po vyčerpání všech právních prostředků vůči
nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí
a konkursu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond národního
majetku neručí".
Postupně tak zákonodárce snižoval rozsah ručení 2. vedlejšího
účastníka za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku, až je
s účinností od 6. 12. 1994 zrušil zcela. V daném případě však bylo
sporné to, že dnem 6. 12. 1994 se již nemohla stěžovatelka, tj.
věřitel nabyvatele privatizovaného majetku, tj. 1. vedlejšího
účastníka, domáhat na 2. vedlejším účastníku splnění závazků
vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci
privatizace, dokud nevyčerpala všechny právní prostředky, včetně
výkonu rozhodnutí a konkursu vůči 1. vedlejšímu účastníku. Zpětně
se tak změnila právní pozice stěžovatelky. Podle názoru Nejvyššího
soudu novela zákonem č. 244/1994 Sb. uvedené minulé závazky věcně
a časově neomezuje, pouze modifikuje podmínky pro vymáhání nároků
(závazků). S tímto názorem se Ústavní soud nemohl ztotožnit.
V daném případě nedošlo k pouhé modifikaci podmínek pro
vymáhání závazků, které by spočívalo ve změně předepsaného
procesního postupu stěžovatelky. Splatná pohledávka stěžovatelky
vznikla přede dnem 13. 8. 1993 a mohla být a byla uplatněna u 2.
vedlejšího účastníka jako ručitele před 6. 12. 1994. Podle tehdy
platného právního stavu vzniklo stěžovatelce subjektivní právo
domáhat zapravení své splatné pohledávky u 2. vedlejšího
účastníka, který byl z titulu svého postavení solidárním
ručitelem.
Jestliže Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud došly shodně
k závěru, že v důsledku přijetí novely §15 odst. 3 zákonem č.
244/1994 Sb. se situace stěžovatelky změnila tak, že již nemohla
své nároky uplatnit přímo vůči solidárnímu ručiteli, došlo zpětně
ke změně její právní situace, kdy se nároky (splatná pohledávka)
vzniklé před přejitím nové úpravy posuzují zpětně podle této nové
úpravy, která zde v době jejich vzniku nebyla. V takovém případě
se nejedná o modifikaci procesního postupu při uplatnění nároku,
nýbrž o jeho změnu z hlediska hmotného práva. Nejen že se mění
pořadí dlužníků jako subjektů hmotněprávního vztahu, dochází ke
změnám v povinných osobách. Výrazně se zpětně zhoršuje situace
věřitele, který by tak nemohl nadále uplatňovat svou splatnou
pohledávku vůči tomu, kdo ji byl povinen v době jejího uplatnění
splatit.
Takováto situace není nepravou zpětnou účinností ve smyslu
§868 o.z., nýbrž naopak zásahem do nabytých práv vymoci si
zapravení splatné pohledávky u toho, kdo je tak povinen učinit
a představuje proto pravou zpětnou působnost, která je v rozporu
s principy právního státu, jak již Ústavní soud vícekrát
konstatoval ve své judikatuře (srov. nálezy Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS
9/95, Pl. ÚS 17/96, uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, sv. 1, č. 25, sv. 5, č. 16, sv. 7, č. 46). II. senát
Ústavního soudu přitom považuje za potřebné uvést, že nedošel
k závěru o nutnosti přerušit řízení a podat ve smyslu §78 odst.
2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení předmětné novelizace
§15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., neboť - jak dokazuje
i rozhodovací praxe obecných soudů - jde jen o otázku zachování
ústavně konformního výkladu daných právních předpisů.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Tomu přirozeně odpovídá povinnost soudu v případě, že shledá zásah
do práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, tuto ochranu právům
poskytnout. V daném případě byl sice veden spor o výklad zákonného
předpisu, nicméně způsob, jakým byl vyložen a jakým bylo
rozhodnuto, zasáhl do oblasti ústavně zaručených subjektivních
veřejných práv fyzických a právnických osob. Stalo se tak při
změně právního názoru Nejvyššího soudu, aniž byly důvody pro tuto
změnu vyloženy.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak
je ve výroku uvedeno. Dospěl k názoru, že postupem Vrchního soudu
v Praze a Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno základní právo
stěžovatele zakotvené:
- v čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícím každému domáhat se
stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného
soudu a
- v čl. 1 Ústavy ČR, zakotvujícím princip právního státu,
jehož neoddělitelnou součástí jsou mimo jiné ochrana
nabytých práv, požadavek právní jistoty účastníků právních
vztahů a důvěry v platné právo v době vzniku subjektivního
práva.
Protože v projednávané věci trpí obě rozhodnutí napadená
ústavní stížností stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie
rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
4. 10. 1996, č.j. 8 Cmo 533/95-47, tak rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 30. 7. 1997, č.j. 1 Odon 48/97-64, a podle §82 odst. l,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, o Ústavním soudu, bylo návrhu zcela vyhověno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. 9. 1999