ECLI:CZ:US:2018:2.US.4013.17.1
sp. zn. II. ÚS 4013/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti nezl. E. Š., zastoupené rodiči P. Š. a D. V., právně zastoupené JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem Komenského 6, Dačice, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 10. 2016, č. j. 20 C 117/2012-892, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 25 Co 11/2017-944, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, č. j. 25 Cdo 4126/2017-980, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Oblastní nemocnice Kladno, a. s. se sídlem Vančurova 1548, Kladno, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, resp. práva na rovnost zbraní v řízení před soudy ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevyhověly její žalobě na náhradu škody na zdraví způsobené údajně protiprávním jednáním vedlejší účastnice při porodu a předporodních vyšetřeních. Možnost stěžovatelky prokázat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice a škodou na jejím zdraví byla přitom výrazně ztížena tím, že vedlejší účastnice ztratila či vůbec nevedla zdravotní dokumentace. V důsledku šlendriánu vedlejší účastnice a vady řízení před obecnými soudy tak stěžovatelce bylo dle jejího názoru znemožněno, aby efektivně hájila svá práva. Za jediné akceptovatelné řešení považuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí, přičemž v následujícím řízení by obecné soudy měly přenést důkazní břemeno na vedlejší účastnici a s ohledem na ztrátu klíčových důkazů konstatovat, že své důkazní břemeno neunesla.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Proto si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a tato vyjádření předal k replice stěžovatelce. Jelikož však z těchto vyjádření neplyne nic nového, co by již nebylo obsahem vyžádaného spisu, resp. napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, nepovažuje Ústavní soud za nutné obsah těchto vyjádření rekapitulovat.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. V projednávané věci stěžovatelkou předestřené argumenty ústavní rozměr nepostrádají. Návrh naopak vznáší klíčovou otázku důkazního břemena, resp. rovnosti účastníků řízení v situaci, kdy žalovaná (zde vedlejší účastnice) ztratila či nedbale vedla zdravotnickou dokumentaci, čímž byla stěžovatelce výrazně ztížena možnost domáhat se ochrany svých práv před soudem. Zjevná neopodstatněnost návrhu v projednávané věci nicméně plyne ze skutečnosti, že Ústavní soud již v minulosti obdobnou věc řešil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17) a v jejím rámci též naznačil kritéria pro rozhodování dalších obdobných sporů.
7. Nosné důvody odkazovaného nálezu spočívaly v tom, že v případech medicínských sporů, kdy na straně jedné stojí pacient, tvrdící, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma, a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci pacienta, může soud jako ultima ratio rozhodnout o obrácení důkazního břemene ohledně prokazování (ne)splnění některého z předpokladů odpovědnosti za újmu. Jestliže soud v případech medicínských sporů opomene zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene, porušuje tím právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění citovaného nálezu.
8. Byť v obecné rovině právní závěry v tomto nálezu obsažené připouštějí možnost obrácení důkazního břemene ve sporech srovnatelných s projednávanou věcí, je zároveň projednávaná věc od věci řešené citovaným nálezem podstatně odlišná. Právě tato odlišnost pak odůvodňuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou.
9. V citovaném nálezu totiž Ústavní soud označil za protiústavní postup obecných soudů, které zamítly žalobu stěžovatele z důvodu neunesení důkazního břemene - to za situace, v níž byla nedostupnost zdravotní dokumentace zapříčiněna pochybením žalované nemocnice. Takové břemeno podle Ústavního soudu nemělo stěžovatele vůbec tížit. Tuto situaci Ústavní soud zároveň zřetelně odlišil od hypotetické situace, v níž by byl závěr o příčinné souvislosti vyloučen na základě provedeného dokazování (nález sp. zn. IV. ÚS 14/17, odst. 48).
10. V projednávané věci se soud prvního stupně otázkou potenciálního obrácení či dělení důkazního břemene se soud dostatečně zabýval. Po rozsáhlém dokazování však dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice a škodou na zdraví stěžovatelky není dána (srov. konstatování soudu prvního stupně na str. 3 napadeného rozsudku, podle něhož se "skutkový stav podařilo zjistit jinak"). Explicitně přitom konstatoval, že přistoupil k důkladnému výslechu všech svědků, neboť pracoval i s hypotézou, že zdravotnická dokumentace mohla být úmyslně zničena. Otázkou potenciálního obrácení či dělení důkazního břemene se soud tudíž zabýval.
11. Hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků a výslechů znalců) a skutkové závěry na jejich základě učiněné soudem prvního stupně přitom dle Ústavního soudu nejsou excesivní. Právě naopak: Ústavní soud konstatuje, že ve ztížené důkazní situaci soud prvního stupně argumentoval přesvědčivě a jeho skutkové závěry jsou podepřeny pečlivým kontextuálním srovnáváním a hodnocením jednotlivých důkazů.
12. Soud prvního stupně tak v prvé řadě přesvědčivě vyloučil příčinnou souvislost mezi prokázaným pochybením F. a škodou na zdraví stěžovatelky odkazem na následná vyšetření (která by případné riziko poškození plodu odhalila) a související přetržení příčinné souvislosti.
13. Za přesvědčivý a dostatečně podložený považuje Ústavní soud i druhý klíčový skutkový závěr, podle něhož k poškození zdraví stěžovatelky došlo v důsledku nešťastné náhody (pupečníková nehoda), a nikoliv v důsledku prodlení vedlejší účastnice a prodloužení hypoxie.
14. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy si při zjišťování skutkového stavu i při vyvozování příslušných právních závěrů počínaly ústavně konformně a neporušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces v žádném z jeho aspektů.
15. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu