ECLI:CZ:US:2018:2.US.4027.17.1
sp. zn. II. ÚS 4027/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Stanislava Mojžíška, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 5315/2017-204, ze dne 29. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 5316/2017-206 a ze dne 29. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 3216/2017-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených usnesení, jimiž Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení z důvodu absence povinného právního zastoupení stěžovatele. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, "aby postupoval stejně jako ve věci EET" a pro řízení před Ústavním soudem mu ustanovil advokáta. Petitorně stěžovatel navrhl zrušení napadených usnesení.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny, jakož i se skutečností, že Ústavní soud stěžovatelům právního zástupce neustanovuje. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem (stejně jako poučení, že Ústavní soud neustanovuje právní zastoupení účastníku řízení), pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
Za dané situace, shodně jako v desítkách dalších věcí téhož stěžovatele, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka