ECLI:CZ:US:2006:2.US.403.06
sp. zn. II. ÚS 403/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. července 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2006, č. j. 4 To 463/2006 - 1666, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 4. 2006, č. j. 5 T 30/2005 - 1656, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody garantované ustanoveními čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 9, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše citovaným usnesením zamítl krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost stěžovatele proti v záhlaví citovanému usnesení Okresního soudu ve Strakonicích, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele na bezplatnou obhajobu dle §33 odst. 2 tr. ř.
V podané ústavní stížnosti namítal, že jeho žádost o bezplatnou obhajobu byla zamítnuta z důvodů v zákoně neuvedených, o kterých nebyl navíc předem poučen, přičemž skutkové závěry obou soudů nebyly podepřeny žádnými v řízení provedenými důkazy. Stěžovatel nesouhlasil především s tím, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o skutečnosti závisející na budoucích okolnostech. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy svým postupem porušily i zákaz nucených prací, neboť jimi provedený výklad zákona považuje za donucování k práci. Dále stěžovatel namítal, že v řízení před soudem byla porušena i zásada rovnosti před zákonem, když stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na fakt, že pro posouzení takové žádosti je i rozhodující, v jaké fázi trestního řízení byla podána. Závěrem stěžovatel dodal, že obecné soudy porušily výše citovaná ustanovení Ústavy ČR, Listiny i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod také tím, že jej včas a řádně nepoučily o jeho právech a povinnostech, čehož důsledkem bylo pro něj překvapivé, nečekané a z jeho pohledu nepředvídatelné rozhodnutí. Proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná usnesení zrušil.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Na druhé straně však Ústavní soud připustil, že interpretace použitých právních předpisů může být v některých případech natolik extrémní, zasáhne do některého ze základních práv stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů stran nevyhovění jeho žádosti na bezplatnou obhajobu, které shledal v rozporu se zákonem. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem.
V ustanovení poslední věty čl. 40 odst. 3 Listiny je uvedeno, že zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podle ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na bezplatnou obhajobu. Ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. pak stanoví, za jakých podmínek má obviněný nárok na bezplatnou obhajobu, příp. obhajobu za sníženou odměnu. Toto ustanovení se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy (nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat). Rozhodná je přitom celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 495/02 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tz 46/98, publikováno v ASPI pod Jt 54/98).
Po přezkoumání napadených usnesení Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud stížnostní, nejsou projevem nepřípustné libovůle, ale mají oporu v provedeném dokazování. Z nich vyvozené právní závěry obou soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace příslušných procesních ustanovení [§152 odst. 1 písm. b) a §33 odst. 2 tr. ř.], jež jsou v mezích ústavních principů a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vycházely při rozhodování ze stavu reálně existujícího, přihlédly ke všem skutečnostem rozhodným pro nevyhovění žádosti stěžovatele a interpretace i aplikace příslušných procesních norem měla racionální a zákonem odůvodněný podklad. Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelovým tvrzením o porušení jeho základních práv garantovaných výše citovanými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2006
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu