ECLI:CZ:US:2014:2.US.4031.13.1
sp. zn. II. ÚS 4031/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Šnajdra, zastoupeného JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou AK se sídlem Fügnerovo náměstí, 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2013 č. j. 29 Cdo 3052/2013-233 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. 6 Cmo 54/2010-208, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. prosince 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 6. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 86/2004.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2013 č. j. 6 Cmo 54/2010-208 změnil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2009 č. j. 49 Cm 86/2004-93, kterým Krajský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. srpna 2003 č. j. 61 Sm 159/2003-7 (jímž původně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. března 2002 do zaplacení a náklady řízení) tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. září 2013 č. j. 29 Cdo 3052/2013-233 podle ust. §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s odůvodněním, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ust. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ust. §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ust. §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku přitom dovolatel (přes obsáhlou polemiku se závěry odvolacího soudu) nedostál.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že porušení práva na spravedlivý proces bylo způsobeno především nesprávným a neúplným posouzením přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu Nejvyšším soudem, neboť Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pouze z důvodu formálního pochybení v odkazu na příslušná zákonná ustanovení, aniž se zabýval vlastním obsahem právního úkonu. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho právní zástupkyně sice v dovolacím řízení nepoužila v dikci podaného dovolání odkaz na aktuální znění platné právní úpravy ust. §237 a ust. §241a o. s. ř., přesto věcně jasně napadla rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci ve smyslu platného znění ust. §241a odst. l o. s. ř., a to v druhé části dovolání, kdy výslovně uvádí druhý dovolací důvod, a sice, že odvolací soud při posuzování věci sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil v otázce výkladu náležitostí plné moci a způsobu prokazování její existence i jejího rozsahu na základě zjištěného skutkového stavu, existence zplnomocnění Jiřího Šindlera majitelkou směnky Lucií Řečínskou (provdanou Madiovou) k převzetí směnečného plnění.
Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytýká, že neodůvodněně pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, případně vyšly najevo, tj. že zcela eliminoval výpovědi navrhovatele jako žalovaného i svědka Pošíka a zejména obsah listinného důkazu - kvitance, potvrzení o převzetí peněžitých částek žalobcem. Dále stěžovatel namítá, že způsob hodnocení důkazů z hlediska závažnosti a pravdivosti, eventuálně věrohodnosti zakládá logický rozpor mezi objektivním skutkovým zjištěním a závěry odvolacího soudu. Z provedených důkazů podle názoru stěžovatele vyplývá jiné skutkové zjištění a tedy i skutkový závěr, s nímž je hodnocení odvolacího soudu ve zcela zřejmém logickém rozporu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná.
Napadeným usnesením ze dne 30. září 2013 č. j. 29 Cdo 3052/2013-233 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele s odůvodněním, že neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Ústavní soud ověřil, že dovolací soud v napadeném usnesení posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dovolání stěžovatele podle ust. §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Uvedenému závěru dovolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout a ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svého práva nevyčerpal řádně, přičemž ústavní stížnost podal u Ústavního soudu až po té, co Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl, je zřejmé, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. 6 Cmo 54/2010-208 byla podána po lhůtě zákonem stanovené pro její podání. Za dané procesní situace se Ústavní soud dále zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze je přípustná s ohledem na nedostatek řádného vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2013 č. j. 29 Cdo 3052/2013-233 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 č. j. 6 Cmo 54/2010-208 Ústavní soud podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu