ECLI:CZ:US:2004:2.US.405.03
sp. zn. II. ÚS 405/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele D. K., zastoupeného advokátem Mgr. L. R., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 5 To 108/2003, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 2. 2003, čj. 2 T 594/2002-175, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 2 T 594/2002, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Uherském Hradišti uznal rozsudkem ze dne 4. 2. 2003, čj. 2 T 594/2002-175, stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Uložil mu dále zaplatit poškozenému, Č. p., s.p., náhradu škody ve výši 27.030,- Kč s příslušenstvím. Se zbytkem nároku odkázal soud poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se stěžovatel trestné činnosti dopustil tím, že dne 16. 7. 2002 kolem 8,45 h v Ostrožské Lhotě, okres Uherské Hradiště, v budově Č. p., s.p., nejprve chytil levou rukou zezadu pod krkem pracovnici S. P. a k zádům jí přiložil zbraň přesně nezjištěné značky. Po druhé pracovnici pošty S. H. požadoval pod pohrůžkou zastřelení vydání peněz z pokladny a telefonních karet. S. H. mu z pokladny vydala do igelitové tašky peněžní hotovost ve výši 27.030,- Kč. Stěžovatel poté i s penězi z místa činu utekl.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 4. 2003, sp.zn. 5 To 108/2003, zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen, že obecné soudy rozhodly o jeho vině a trestu na základě nesprávně provedených a vyhodnocených důkazů. Ačkoli jsou klíčová svědectví dvou pracovnic pošty, paní H. a paní P., v zásadním rozporu, založily soudy výrok o jeho vině na jejich výpovědích, aniž by se s nesrovnalostmi náležitě vypořádaly. Paní H. jej sice označila za pachatele loupežného přepadení pošty, paní P. však v něm při hlavním líčení pachatele nepoznala. Obecné soudy pominuly fakt, že každá ze svědkyň hodnotila hlas pachatele zcela odlišně - paní H. jako chlapecký, zatímco paní P. jako zastřený, hlubší. Soudy se přitom nezabývaly otázku, jaký hlas stěžovatel má. V tomto bodě jsou proto rozhodnutí nepřezkoumatelná. Stěžovatelův návrh na provedení hlasové rekognice ponechaly soudy bez povšimnutí.
Odůvodnění soudu, že další důkazní návrhy obhajoby /provedení výslechu JUDr. S. (v rozsudku soudu prvého stupně je označena jako JUDr. Š.), porovnání způsobu provedení posuzovaného skutku se způsobem provedení skutku, k jehož spáchání se stěžovatel doznal/ neprovede, neboť je považuje za nadbytečné a účelové, nelze považovat za dostačující.
Stěžovatel připomněl, že již ve svém odvolání namítl, že rekognice osoby pachatele v přípravném řízení, která byla zásadním důkazem pro jeho postavení před soud, byla provedena nezákonně. Soud prvého stupně uvedl, že figuranti č. 2 a 9 se od stěžovatele neodlišovali, zatímco soud odvolací připustil, že figurant č. 2 byl podstatně menší postavy než stěžovatel. Z těchto údajů obecných soudů podle názoru stěžovatele logicky vyplývá, že pouze jeden figurant se od něj výrazně neodlišoval.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Okresní soud v Uherském Hradišti, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Okresní soud v Uherském Hradišti se domnívá, že ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, která mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, když nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O možnosti podat je byl přitom odvolacím soudem řádně poučen. Ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nepřípustná odmítnuta.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny procesní podmínky pro řízení, zejména, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu lze podat dovolání, jak vyplývá z poučení o opravných prostředcích. Ústavní soud již opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně zákonem vymezených procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových a právních zjištění učiněných před soudy prvého a druhého stupně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel buduje svou argumentaci v ústavní stížnosti na námitkách, které nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b trestního řádu, není na místě trvat na vyčerpání tohoto opravného prostředku, neboť jeho podání by zjevně nevedlo k meritornímu přezkumu. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl skutkové závěry obecných soudů a procesní postup při zjišťování skutkového stavu, zabýval se Ústavní soud tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny, které ostatně výslovně sám namítl. Nejprve posoudil, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy. Dle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat vyčerpávajícím způsobem a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásady uvedené v ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Nalézací soud provedl všechny dostupné a potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč jeho verze, které sám v průběhu trestního řízení měnil, považoval po provedeném dokazování za vyvrácené. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění. Za situace, kdy stěžovatel spáchání skutku popíral, vyšel nalézací soud z výpovědí svědkyň H. a P., které hodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. O věrohodnosti jejich výpovědí soud neměl pochybnosti. Svědkyně H. označila stěžovatele za pachatele stíhaného skutku, a to jak při rekognici v přípravném řízení, tak i při hlavním líčení. Její popis osoby na interdikitu je srovnatelný s reálnou podobou stěžovatele. Svědkyně bezpečně při rekognici poznala i igelitovou tašku, do které při přepadení dávala pachateli peníze. Taška, kterou označila, byla zabavena stěžovateli. Svědkyně P. zcela shodně popsala průběh stíhaného skutku a oblečení pachatele. Při rekognici v přípravném řízení označila stěžovatele za nejvíce podobného pachateli. Její popis osoby na interdikitu je však při porovnání se stěžovatelem hodnocen jako méně zdařilý a u hlavního líčení si nebyla jistá, zda stíhané skutky spáchal stěžovatel. Nalézací soud se neopomněl v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s uvedenými nepřesnostmi ve výpovědi svědkyně P. Lze se ztotožnit s jeho závěrem, že jsou způsobeny faktem, že svědkyně P. byla téměř po celou dobu útoku obrácena k pachateli zády, zatímco svědkyně H. pachateli viděla do obličeje velmi dobře. Jejich výpovědi se přes uvedené nepřesnosti vzájemně podporují. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, nejsou skutkové závěry nalézacího soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů, projevem jeho libovůle v rozhodování, ale měly dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Další důkazní návrh stran provedení rekognice hlasu stěžovatele nepovažoval proto odvolací soud za potřebné, což v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Jeho závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z podnětu každého z nich byly v určité rovnováze. Na straně druhé je povinen o vznesených návrzích rozhodnout a v odůvodnění rozhodnutí se ústavně přijatelným způsobem vypořádat s tím, proč některým důkazním návrhům nevyhověl. Této povinnosti obecné soudy dostály. Pokud nalézací soud nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědkyně JUDr. Š. (v ústavní stížnosti označené jako JUDr. S.) a porovnáním mechanismu provedení posuzovaného skutku s mechanismem provedení loupežného přepadení benzinové čerpací stanice, k jehož spáchání se stěžovatel přiznal (první důkazní návrh byl vznesen u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2002, č.l. 129 spisového materiálu, druhý u hlavního líčení dne 10. 12. 2002, č.l. 146 spisového materiálu), v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak neučinil (č.l. 3 rozsudku). Skutečnost, že stěžovatel vysvětlení nepovažuje za dostačující, nemá ústavněprávní relevanci.
Stěžovatel dále namítá, že příslušné orgány nepostupovaly při provádění rekognice se svědkyněmi H. a P. podle zákona, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí lze dovodit, že pouze jeden figurant se od stěžovatele "výrazně neodlišoval". Námitkami stran provedení rekognice se oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly. Dospěly k závěru, že zpochybňovaná rekognice je procesně využitelným důkazem. Podle ustanovení §104b odst. 3 trestního řádu, má-li být poznána osoba, ukáže se svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Ze spisového materiálu je zřejmé, že rekognice se účastnilo včetně stěžovatele sedm figurantů. Stěžovatelově dedukci, že z odůvodnění rozhodnutí logicky plyne, že pouze jeden figurant se od něj výrazně neodlišoval, nelze přisvědčit. Soud prvého stupně k námitce stěžovatele uvedl, že "z fotodokumentace je zřejmé, že figuranti s čísly 2 a 9 se od stěžovatele zjevně" (tím méně pak "výrazně") "neodlišovali, ba naopak". Odvolací soud připustil, že figurant s číslem 2 je menší postavy, byť tvar jeho obličeje odpovídá interdikitu pachatele. Ze spisového materiálu nicméně jednoznačně vyplývá, a to i s přihlédnutím k závěru soudu o menším vzrůstu jednoho z figurantů, že počet figurantů, kteří se od stěžovatele "výrazně" neodlišovali, převyšoval zákonem stanovený počet osob, které se mají spolu s poznávanou osobou rekognice účastnit. Orgány činné v trestním řízení tedy postupovaly dle zjištění Ústavního soudu při provádění rekognice v souladu se zákonem (§104b trestního řádu), a nemohly tudíž ani porušit ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočila z mezí zákona. V nich učiněné závěry jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, je povinen respektovat napadená rozhodnutí jako projev nezávislého rozhodování obecných soudů, do něhož není oprávněn zasáhnout.
Ústavnímu soudu v důsledku výše zjištěných skutečností nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně 5. května 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu