ECLI:CZ:US:2012:2.US.405.12.1
sp. zn. II. ÚS 405/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. S. Č., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 401/2011-500 ze dne 11. října 2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) K. Č. a 2) P. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 6. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 15-OP 230/2006 ze dne 19. srpna 2010 tak, že příspěvek stěžovatele na výživu vedlejšího účastníka řízení 1) (dále jen "nezletilý"), byl od 1. prosince 2008 do 31. srpna 2011 zvýšen z částky 1.250 Kč na částku 3.000 Kč měsíčně, a od 1. září 2011 na částku 4.000 Kč měsíčně, a dlužné zvýšené výživné v částce 60.500 Kč bylo stěžovateli uloženo zaplatit k rukám vedlejší účastnice řízení 2) (dále jen "matka"), do tří měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadeného rozhodnutí, jakož i řízením, které mu předcházelo, došlo k hrubému zásahu do jeho práv garantovaných v čl. 36, čl. 37 odst. 4 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Konkrétně v ústavní stížnosti tvrdí, že se nemohl plnohodnotně řízení zúčastnit, protože mu nebyl ustanoven tlumočník. Je občanem Bulharské republiky a jeho mateřským jazykem je bulharština. Před seznámením s matkou a počátkem pobytu s ní, pobýval v tuzemsku pouze několikrát po dobu maximálně několikadenních atletických závodů. Nikdy se nezabýval studiem českého jazyka. O tlumočníka nepožádal, neboť měl mylně za to, že za dobu, co se zdržoval v tuzemsku, se odposlechem naučil češtině rozumět natolik, aby byl schopen v tomto jazyce komunikovat a řádně uplatňovat svá práva. To je patrno i z jeho písemné komunikace s právním zástupcem, kterého si nyní zvolil k podání ústavní stížnosti. Jako laik v záležitosti soudního řízení ani nebyl schopen náležitě posoudit a docenit význam tlumočení do svého mateřského jazyka. O tom, zda by v řízení tlumočníka potřeboval, ani neměl možnost se s někým kvalifikovaně poradit, přičemž ze strany soudu jej na tuto možnost nikdo neupozornil. Že komunikace se stěžovatelem je značně problematická přitom naznal jak jeho zástupce, tak i Okresní soud v Kroměříži v paralelně vedeném řízení sp. zn. 11 C 183/2009 ve věci vypořádání společného jmění manželů. Zde mu soudkyně s ohledem na problematickou komunikaci ustanovila opatrovníka a rovněž přibrala tlumočníka z bulharského jazyka.
3. Podle stěžovatele právo na tlumočníka je třeba vykládat extenzivně a to pro dosažení co největší garance ochrany práv osoby, která jazyk dostatečně neovládá. Proto právo na tlumočníka má nejen ten, kdo s ohledem na nedostatečnou znalost jazyka sám o tlumočníka požádá, ale i ten, kdo pro nepříliš dobrou znalost jazyka není vůbec schopen o tlumočníka kvalifikovaně požádat, neboť nechápe souvislosti a výhody, které by mu přibrání tlumočníka přineslo. Stejně pak by měl být tlumočník ustanoven tomu, kdo jej sice z nejrůznějších důvodů nežádá, avšak je nepochybné, že jazyk dostatečným způsobem neovládá, nebo je-li pravděpodobné, že by při ne zcela dostatečné znalosti jazyka mohla taková osoba dojít v průběhu řízení k újmě na svých právech. Zvlášť uvážlivě je nezbytné zvažovat potřebu přibrání tlumočníka do řízení, jehož účastníkem je cizozemec. V daném případě trvající neporozumění mezi stěžovatelem a různými orgány veřejné moci vedlo k jejich šikanóznímu jednání vůči němu, ke kriminalizaci jeho jednání a nepříznivému rozhodnutí v předmětné opatrovnické věci. Důvod přibrání tlumočníka musel být nutně dán již na samém počátku řízení, neboť znalost českého jazyka stěžovatelem se během řízení nijak nezměnila a z předkládané korespondence stěžovatele s právním zástupcem, je zřejmé, že nechápe, oč v předmětném řízení šlo.
4. Ústavní soud poznamenává, že demokratický právní stát je postaven na respektu k důstojnosti, svobodě a autonomii jednotlivce. To má svůj výraz mimo jiné v tom, že práva přiznaná jednotlivci mu zásadně nemohou být orgánem veřejné moci vnucována proti jeho vůli. To pak samozřejmě může mít svůj negativní důsledek v tom, že jednotlivec v důsledku neuplatnění nebo nevhodného uplatnění svých práv může dojít újmy. Od této pozice je samozřejmě nutné odlišit situaci, kdy orgán veřejné moci za účelem provedení řízení, k němuž je kompetentní (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), je povinen učinit pozitivní opatření, aby takové řízení mohlo proběhnout a mohlo být řádně ukončeno.
5. Ve vztahu k dané věci z toho lze vyvodit, že právo na tlumočníka je nutno uplatnit, aby vznikla konkrétnímu orgánu veřejné moci aktuální povinnost respektovat toto právo, a to v situaci, kdy je shledáno, že ten, kdo se tohoto práva dovolává, tlumočníka při jednání skutečně potřebuje (srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Linde Praha, 1995. s. 273). Vedle toho má soud na úrovni podústavního práva podle §18 odst. 2 občanského soudního řádu povinnost ustanovit účastníkovi při jednání tlumočníka, vyjde-li taková potřeba v řízení najevo. Nerespektování této povinnosti může mít za následek porušení základních práv takového účastníka ovšem jen tehdy, pokud to odůvodňují konkrétní a relevantní dopady na řízení a rozhodnutí - tedy nikoliv bez dalšího. Skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, může být podle konkrétních okolností důvodem k tomu, aby ho soud poučil o právu jednat v jeho mateřštině, avšak taková povinnost nenastává automaticky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 17/2003-40 ze dne 6. listopadu 2003). Reaguje-li totiž cizinec v řízení před soudem na úkony soudu činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, zpravidla nejsou dány důvody pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 10/2003-37 ze dne 15. října 2003).
6. V daném případě stěžovatel tvrdí, že sám o ustanovení tlumočníka v daném řízení nikdy nepožádal. Z obsahu napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že odvolací řízení bylo vedeno z podnětu odvolání podaného stěžovatelem, v němž uvedl relevantní důvody - tj. konkrétní popis vlastní špatné majetkové situace a nejistota o tom, zda jeho příspěvek na výživné skutečně dojde nezletilému, má-li být vyplácen k rukám matky. Nenamítal tedy skutečnost, že řízení nerozumí, anebo neví, co a jak má uplatňovat. V rámci odvolacího řízení byl stěžovatel rovněž jako účastník řízení soudem vyslechnut. Z obsahu napadeného rozsudku rovněž vyplývá, že před tímto řízením musel stěžovatel v tuzemsku absolvovat minimálně ještě dvě jiná řízení. Konkrétně řízení o rozvod manželství, vedené Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 24/2006, a řízení o úpravu práv a povinností k témuž nezletilému, vedené Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. Nc 1220/2006. Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti kromě toho nevyplývá, čím měla být výrokem rozsudku či jeho odůvodněním porušena práva stěžovatele. Proto Ústavní soud neshledává porušení základních práv stěžovatele v tom, že mu nebyl ustanoven tlumočník v situaci, kdy o to sám nepožádal a obecný soud evidentně neměl s ohledem na průběh řízení důvod mu tlumočníka ustanovit. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v jiném řízení, vedeném tímtéž soudem, taková potřeba vznikla, jak stěžovatel tvrdí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani předložený dopis stěžovatele adresovaný jeho zástupci, protože nebyl podkladem pro napadené rozhodnutí.
7. Protože nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu