ECLI:CZ:US:2020:2.US.4137.19.1
sp. zn. II. ÚS 4137/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zuzany Brečkové Lovíškové, advokátky se sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, zastoupené Mgr. Markétou Fulínovou, advokátkou se sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 10. 2019 č. j. 1 VZT 579/2019-22, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 8. 2019 č. j. 1 KZV 203/2017-585 a opatření Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV ze dne 19. 6. 2019 č. j. NCOZ-7840-610/TČ-2017-412301-C-F, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na svobodné podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že v říjnu 2017 bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV, Odborem daní, 2. oddělení, ze dne 18. 10. 2017 č. j. NCOZ-7840-37/TČ-2017-412302-C zahájeno trestní stíhání obviněné, pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobní povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jíž byla stěžovatelka ustanovena jako obhájkyně. V červnu 2019 podala stěžovatelka návrh na přiznání zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ve smyslu ustanovení §151 odst. 3 trestního řádu (dále jen jako "návrh na přiznání zálohy") s odůvodněním, že ke dni podání tohoto návrhu bylo trestní stíhání obviněné vedeno již rok a sedm měsíců a dosud se nacházelo ve fázi přípravného řízení, přičemž od začátku trestního stíhání byla policejním orgánem provedena celá řada vyšetřovacích úkonů spočívajících zejména ve výsleších svědků. Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, napadeným opatřením ze dne 19. června 2019 č. j. NCOZ-7840-610/TČ-2017-412301-C-F (dále také jako "opatření policejního orgánu"), rozhodla tak, že se návrh stěžovatelky zamítá. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že délka vyšetřování nijak nevybočuje z délky vyšetřování obdobných závažných případů hospodářské trestné činnosti. Dozorový státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze na základě stěžovatelčiny žádosti přezkoumal opatření policejního orgánu a vyrozuměním ze dne 6. srpna 2019 č. j. 1 KZV 203/2017-585 (dále také jako "vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze") stěžovatelce sdělil, že v postupu policejního orgánu neshledal žádného pochybení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka s názorem dozorujícího Městského státního zastupitelství v Praze nesouhlasila, podala podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní státní zastupitelství v Praze stěžovatelku napadeným vyrozuměním ze dne 15. října 2019 č. j. 1 VZT/2019-22 (dále také jako "vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze"), informovalo, že podnět k výkonu dohledu není důvodný.
3. Stěžovatelka má za to, že napadeným vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Praze, vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Praze a opatřením policejního orgánu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka poukazuje na to, že ve prospěch přiznání zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů v jejím případě svědčí na jedné straně dosavadní délka trestního řízení a na druhé straně zákonem předpokládané jiné závažné důvody, konkrétně zahájení trestního stíhání dalšího obviněného a s tím spojený předpoklad opětovného provedení veškerých doposud realizovaných úkonů trestního řízení. Stěžovatelka uvádí, že příslušné orgány neposuzovaly druhý ze stěžovatelkou uplatňovaných důvodů, a sice zahájení trestního stíhání další osoby jako tzv. jiný závažný důvod svědčící ve prospěch přiznání stěžovatelkou požadovaně zálohy, a to i přestože bylo již v době podání návrhu na přiznání zálohy stěžovatelkou zřejmé, že v důsledku zahájení trestního stíhání další osoby dojde k podstatnému prodloužení délky trvání přípravné fáze trestního řízení, což ostatně dokládá i současný stav, jelikož trestní řízení se dosud nachází ve fázi vyšetřování. Stěžovatelka nese veškeré náklady na obhajobu obviněné, a to po dobu více než dvou let a nelze vůbec odhadnout, po jak dlouhou dobu tomu bude i nadále. Přestože tedy stát prostřednictvím ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu zajišťuje obviněným právo na bezplatnou obhajobu, fakticky naprosto neodůvodněně přenáší tento svůj závazek na obhájce, kteří jsou tak nuceni i po dobu několika let nést náklady obhajoby místo státu. Jestliže stát zajišťuje obviněným právo na obhajobu, je to stát, kdo by měl taktéž nést i náklady na její zajištění, a nikoliv obhájci, pro které je výkon obhajoby obživou. Stát je povinen zajistit podmínky pro řádný výkon obhajoby, mezi které nepochybně patří i finanční zajištění obhajoby, resp. poskytnutí přiměřené zálohy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a postupy orgánů činných v trestním řízení. Její námitka ve vztahu k nedostatečnému odůvodnění napadených opatření a vyrozumění neobstojí, neboť případné nedostatečné odůvodnění rozhodnutí státních zástupců či policie nemá rozhodně takovou intenzitu zásahu do základních práv stěžovatelky, aby odůvodnila zásah Ústavního soudu.
7. Pokud pak stěžovatelka argumentuje zásahem do svého vlastnického práva či práva na podnikání, uvádí jen paušální argumenty délkou řízení, aniž by se však zabývala rozsahem tvrzeného zásahu do svých práv. Ústavní soud nevylučuje, že by v některých situacích povinné obhajoby, které by snad měly pro podnikání konkrétního advokáta rdousící účinky, mohlo dojít k zásahu do jeho práv, avšak muselo by se skutečně jednat o excesivní zásah ze strany státu, který by v takovém případě snad i mohl mít rozměr zásahu do základních práv advokáta. Tvrzení v tomto směru však stěžovatelka nevznesla, a proto nemá její stížnost ústavněprávní dimenzi.
8. S ohledem na to byla Ústavním soudem ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu