ECLI:CZ:US:2016:2.US.415.16.1
sp. zn. II. ÚS 415/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem Starobrněnská 13, 602 00 Brno, směřující proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 38 Co 325/2014-1122, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. o náhradě nákladů řízení státu v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že tímto výrokem bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 38 Co 325/2014-1122, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně stanovení výživného pro nezletilého T. pro dobu po rozvodu manželství; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stanovení výživného pro nezletilého D. po dobu po rozvodu manželství. Výrokem III. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení vzniklých státu tak, že navrhovateli úpravy (stěžovateli) uložil nahradit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně na nákladech řízení částku ve výši 25.935 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. pak Krajský soud v Brně zrušil v části výroku I. o výživném pro oba nezletilé pro dobu před rozvodem manželství rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž zrušil výroky II. (nedoplatek výživného) a IV. (náhrada nákladů mezi účastníky řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ohledně výroku odvolacího soudu týkajícího se nákladů řízení vzniklých státu, který jako jediný je dotčen ústavní stížností, odvolací soud konstatoval, že neshledal žádný důvod pro to, aby tyto náklady řízení nesla Česká republika. Uvedl, že náklady řízení v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků byly vynaloženy v rámci řízení o výchově obou nezletilých, kdy od počátku řízení otec (stěžovatel) navrhoval, aby nezletilé děti byly svěřeny do jeho péče. Jelikož se svým návrhem nebyl úspěšný (děti byly svěřeny do péče matky), je namístě, aby tyto náklady řízení nesl právě otec.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti brojí toliko proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, neboť se domnívá, že toto rozhodnutí trpí tzv. kvalifikovanými vadami. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že v dané věci odvolací soud překročil meze soudního přezkumu, když výrok III. rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení vůči státu nebyl žádným z účastníků řízení napaden. Podle názoru stěžovatele nelze v dané věci vycházet z §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ani nelze argumentovat úspěšností účastníka řízení, neboť se nejedná o řízení sporné. Navíc s ohledem na skutečnost, že řízení dosud nebylo skončeno, a rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení, nelze hovořit ani o úspěšnosti v řízení, neboť řízení ve věci péče o nezletilé je upraveno zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, přičemž ohledně nákladů řízení platí §23 tohoto zákona, podle něhož v řízeních upravených tímto zákonem nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku. Soudu dále vytýká, že se nedostatečně seznámil se spisovým materiálem. K tomu podotýká, že vypracování posudku bylo navrhováno opatrovníkem nezletilých dětí a předmětem znaleckého zkoumání byla výchovná způsobilost matky. Stěžovatel přitom na vypracování znaleckého posudku netrval, ani jej nenavrhoval. V této souvislosti poukazuje na zažitou praxi, že pokud vypracování znaleckého posudku navrhuje opatrovník, nese náklady na jeho vypracování stát a pouze v případě, kdy vypracování znaleckého posudku navrhuje jeden z rodičů, může dojít k tomu, že tento také nese náklady, popřípadě se na nich podílejí oba rodiče. V rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje neočekávaný exces a porušení principu právní jistoty. Nadto rozhodnutí odvolacího soudu představuje kvalifikovanou vadu, neboť v něm absentuje odůvodnění (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 3214/2013), když se odvolací soud omezil na konstatování, že neshledal žádný důvod pro to, aby náklady řízení nesla Česká republika, a pouze stručně argumentuje úspěšností v řízení.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady řízení vynaložené na vypracování znaleckých posudků. K tomu Ústavní soud uvádí, že k problematice nákladů řízení se ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu (a to i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje takové intenzity, která by opodstatňovala výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
6. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že pokud se jedná o náklady účastníků řízení, v řízeních beznávrhových (nesporných) zásadně platí, že náklady v těchto řízeních (o statusových věcech manželských a partnerských, jak uvádí zákon) nese každý z účastníků sám a nemá právo na jejich náhradu od jiného účastníka nebo od státu (srov. §23 zákona o zvláštních řízeních soudních). Jiná situace je ovšem u náhrady nákladů vzniklých státu. I v řízeních, v nichž účastníci právo na náhradu nákladů nemají, státu toto právo přísluší. Tyto náklady vznikají totiž často v souvislosti s uplatněním či bráněním práva účastníků (ve věcech péče o nezletilé jsou to typicky náklady na vypracování znaleckých posudků), tedy v jejich zájmu, a je proto logické, že jsou povinni je nahradit, přestože např. provedení takového důkazu ani nenavrhovali (srov. Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, str. 423 a násl.). Stát nese náklady pouze tehdy, jsou-li u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (viz §138 odst. 1 o. s. ř.). Kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je výsledek řízení. V řízeních nesporných tímto kritériem skutečně není úspěch ve věci, ale o nákladech řízení státu se rozhoduje v návaznosti na procesní návrhy účastníků s tím, že podpůrně se použije §148 o. s. ř.
7. Ve stávající věci bylo řízení zahájeno na návrh stěžovatele, kterým se domáhal svěření nezletilých dětí do své péče. Výsledek řízení byl ovšem opačný, nezletilé děti byly svěřeny do péče a výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo hradit na ně výživné (přinejmenším pro dobu po rozvodu manželství). Přestože stěžovatel nenavrhoval provedení důkazu znaleckými posudky, tyto byly bezesporu provedeny i v jeho zájmu a s ohledem na výsledek řízení, který byl opačný ve vztahu k návrhu stěžovatele, je potom závěr odvolacího soudu o uložení povinnosti nahradit státu náklady řízení vzniklé v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků v souladu s výše uvedeným názorem obsaženým v citovaném komentáři. Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutí odvolacího soudu, třebaže je jeho odůvodnění poměrně stručné, nespatřuje pochybení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces.
8. Ústavnímu soudu proto nezbylo než na základě výše uvedeného konstatovat, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu