ECLI:CZ:US:2020:2.US.4151.19.1
sp. zn. II. ÚS 4151/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CZECH NEWS CENTER a. s, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Pařížská 130/26, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016, č. j. 28 Cm 98/2009-336, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 2 Cmo 69/2017-385, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 23 Cdo 1616/2019-426, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnost účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Stěžovatelka byla v civilním sporu žalována o zaplacení částky 3 570 000 Kč s příslušenstvím za propagační plnění, které měl stěžovatelce poskytnout žalobce (JVS Group, s. r. o.). Napadeným rozhodnutím městského soudu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna žalobci zaplatit částku ve výši 3.570.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a částečně byly žalované úroky z prodlení zamítnuty. K následnému odvolání stěžovatelky i žalobce vrchní soud rovněž nyní napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že rozhodnutí městského soudu v bodě I. výroku potvrdil a dále rozsudek městského soudu změnil tak, že rozšířil dobu, za kterou je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, avšak to Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. V projednávané věci městský soud ustanovil soudního znalce za účelem posouzení výše hodnoty poskytnutého reklamního plnění, tedy za účelem posouzení výše bezdůvodného obohacení stěžovatelky. Tento vypracovaný znalecký posudek vyzněl ve prospěch žalobce. Z tohoto důvodu stěžovatelka městskému soudu předložila revizní znalecký posudek, který splňoval náležitosti dle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud tak měl k dispozici dva znalecké posudky, které se od sebe značně lišily v určení výše bezdůvodného obohacení.
4. Stěžovatelka předně namítá, že městský soud ke znaleckým posudkům nepřistupoval stejným způsobem. Městský soud totiž sice oba znalce vyslechl, ale při výslechu znalce, který zpracoval stěžovatelkou předložený znalecký posudek, nevznesl jakoukoli připomínku a ani nevznesl pochybnosti a výhrady k tomuto posudku, které však následně vyjádřil v samotném meritorním rozhodnutí. Tímto postupem městský soud připravil stěžovatelku, resp. znalce o možnost objasnit tyto výhrady. Za této situace byl postup městského soudu k řádně uplatněnému důkazu nepředvídatelný a překvapivý. Městský soud navíc nedodržel procesní postup, neboť podle §127 odst. 2 o. s. ř. platí, že existuje-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Navzdory tomu, že městský soud provedl výslech znalce, nepožádal jej o vysvětlení konkrétních bodů, v nichž spatřoval nedostatky posudku, byť právě o tyto nedostatky následně opřel své konečné rozhodnutí. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy při hodnocení posudku předloženého stěžovatelkou hodnotily i odborné závěry obsažené v posudku, přestože takové hodnocení soudům nepřísluší. Shrnuje tedy, že v předmětném řízení byl důkaz znaleckým posudkem zcela zásadní pro rozhodnutí ve věci samé. Soudy však ke znaleckému posudku předloženému stěžovatelkou nepřihlédly z důvodů, které stěžovatelka mohla seznat až z odůvodnění konečného rozhodnutí ve věci. Jestliže pak v napadeném usnesení Nejvyšší soud dovodil, že předložený znalecký posudek vůbec nebyl znaleckým posudkem, ale představoval jen běžný listinný důkaz, jedná se o tvrzení překvapivé, které není nijak zdůvodněno a stěžovatelka se s ním nemůže ztotožnit.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (hovoří se o tzv. kvalifikovaných vadách anebo o tzv. specifickém ústavním právu).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud postupoval v rozporu se zákonem, když nepřihlédl ke znaleckému posudku, jenž stěžovatelka soudu předložila, a to z důvodů, které stěžovatelka seznala až z odůvodnění konečného rozsudku a které navíc spočívaly v hodnocení odborných závěrů znaleckého posudku, což však soudu nepřísluší. Tuto námitku však stěžovatelka uplatnila již v odvolání i dovolání, a vrchní i Nejvyšší soud se s ní v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly.
9. Již městský soud totiž v napadeném rozhodnutí náležitě objasnil, proč se přiklonil k závěrům znaleckého posudku vypracovaného Znaleckým ústavem Praha s. r. o., a nikoliv k závěrům znaleckého posudku předloženého stěžovatelkou (viz str. 8 napadeného rozhodnutí městského soudu, odst. 34 napadeného rozhodnutí vrchního soudu). Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu se navíc podává, že při výslechu obou znalců, tedy i znalce, který vypracoval znalecký posudek předložený stěžovatelkou, vyšly najevo některé pochybnosti stran stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku, a znalec na ně měl možnost reagovat, stejně jako tomu mohla své procesní kroky přizpůsobit i stěžovatelka (viz odst. 32 napadeného rozhodnutí vrchního soudu). Z uvedeného je patrné, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů procesně správně a není jim čeho podstatného (tím méně ústavního) vytknout. Je jen otázkou uvážení soudu, jaký ze znaleckých posudků vezme za podklad pro své rozhodnutí, tuto úvahu však musí soud v rozhodnutí náležitě odůvodnit, což se ovšem v nyní projednávaném případě stalo.
10. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že dotčené soudní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Tím, že stěžovatelka koncipuje ústavní stížnost právě (výhradně) do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, tak situuje zdejší soud do role běžného odvolacího soudu, což mu však - jak bylo shora zmíněno - nepřísluší.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu