ECLI:CZ:US:2001:2.US.42.01
sp. zn. II. ÚS 42/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti 1)M. Z. a 2) M. Z., zastoupených JUDr. L. G., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 31 Ca 34/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 1. 2001, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 1. 2001, se manželé M. a M. Z. (dále jen "stěžovatelé") domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 31 Ca 34/2000, neboť v důsledku vydání tohoto rozhodnutí měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, referátu regionálního rozvoje, ze dne 22. 12. 1999, čj. RR/ÚŘSR-1999-711/Pu. Tímto rozhodnutím okresního úřadu bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Chrudimi ze dne 30. 8. 1999, čj. Výst. 1592/98-Ta 330 A/20, kterým bylo stěžovatelům nařízeno odstranění stavby zahrádkářské chaty a oplocení na parcele v kat. území K. Z rozsudku krajského soudu mj. vyplynulo, že stěžovatelé na základě kupní smlouvy ze dne 8. 11. 1994 získali do společného jmění manželů dvě parcely v k.ú. K. V roce 1997 provedli stavbu zahrádkářské chaty a jejího oplocení, a to bez potřebného povolení stavebního úřadu. Městský úřad v Chrudimi zahájil dne 1. 6. 1998 správní řízení o odstranění zahrádkářské chaty a oplocení na parcele podle §88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen "stavební zákon"). Při ústním jednání dne 11. 6. 1998 tento úřad uvedl, že je vázán rozhodnutími orgánů ochrany přírody, a to rozhodnutím referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 21. 6. 1996, čj. ŽP/OPP/246/96/Kb/45/367, a územního odboru Ministerstva životního prostředí ČR pro královéhradeckou oblast ze dne 24. 9. 1996, čj. 373/ÚOHK/96/Fe, 853/008/A-20. Tato rozhodnutí byla vydána na základě žádosti stěžovatelů o stanovisko k umístění zahradního domku a oplocení na parcele a na základě jejich odvolání. V těchto rozhodnutích byl vyjádřen nesouhlas s umístěním zahrádkářské chatky a oplocení na uvedené parcele, přičemž podrobně uvedené orgány vysvětlily své důvody. V řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona pak stěžovatelé neprokázali, že stavba je v souladu s veřejnými zájmy a tedy nejsou dány důvody pro vydání dodatečného stavebního povolení.
Proti rozhodnutí referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Chrudimi stěžovatelé podali žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Přitom uvedli, že při koupi předmětných pozemků byli ubezpečeni pracovníky Městského a Okresního úřadu v Chrudimi, že lze v dané lokalitě zřídit zahrádkářskou kolonii. Posléze se stanoviska těchto úřadů změnila s odkazem na ochranu přírody a ekologickou stabilitu krajiny, přičemž tyto pojmy jim nebyly orgány státní správy vysvětleny. Kromě toho je přehlíženo jejich vlastnické právo k pozemkům a také skutečnost, že chatka i oplocení slouží k ochraně jejich majetku.
Krajský soud se ve svém rozsudku podrobně zabýval námitkami stěžovatelů. Zejména uvedl, za jakých podmínek stavební zákon připouští dodatečné povolení "černé stavby" a vysvětlil, z jakých důvodů nejsou tyto podmínky naplněny. Dále soud uvedl, že je nerozhodné zda jsou stěžovatelé vlastníky pozemků, na nichž se stavby nacházejí. Vlastnictví neopravňuje k provádění staveb dle svých úvah, nýbrž pouze na základě potřebného povolení. Rozhodnutí správních orgánů uvedený soud pak označil nejen za zákonná, ale i správná a úplná i po věcné stránce.
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost. V ní uvedli, že si jsou vědomi aplikace stavebního zákona v daném případě, nemohou však souhlasit se závěry, které odkazují na negativní stanoviska orgánů životního prostředí. Při koupi uvedených pozemků i při následných jednáních byli utvrzováni v přesvědčení, že budou moci s dalšími majiteli pozemků vybudovat zahrádkářskou kolonii, a to až do roku 1995 (což vyplývá ze stanoviska referátu pozemkového úřadu Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 16. 5. 1995). Názory státních orgánů se změnily, když mělo dojít k realizaci výstavby zahrádkářské kolonie, přičemž tyto orgány odkázaly na to, že již v roce 1993 byl zpracován tzv. generel územního systému ekologické stability krajiny, který byl v přímém rozporu s dosavadními závěry správních orgánů. Proto stěžovatelé spolu s dalšími vyvolali řízení u Ministerstva životního prostředí ČR - územní odbor Hradec Králové, ve kterém se domáhali vynětí pozemků z generelu lokálního území systému ekologické stability. Tento návrh byl postoupen orgánům životního prostředí okresu Chrudim, které však vyslovily s tímto návrhem nesouhlas. Tento postup považují za neobjektivní, a proto podali žalobu ke Krajskému soudu a domáhají se prošetření místních poměrů nezávislým orgánem životního prostředí. Dle stěžovatelů orgány životního prostředí okresu Chrudim neustále mění své závěry a argumenty a stěžovatelé nebyli seznámeni s materiály, na které je opakovaně poukazováno. Odstranění tzv. neoprávněných staveb dle stěžovatelů nezbytně souvisí s otázkou ochrany životního prostředí a stěžovatelé vyvíjejí snahu změnit stanovisko orgánů životního prostředí s tím, že jsou přesvědčeni o nesprávnosti a nepodloženosti jejich závěrů a domáhají se ochrany svého vlastnického práva u nezávislého a nestranného soudu. Přitom odkazují na čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé, jak je patrno z odůvodnění jejich návrhu, se v podstatě domáhají přezkoumání rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem tak, jako by tento byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích také opakovaně zdůraznil, zásahy do soudní moci jsou odůvodněny zejména tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu, čemuž nelze rozuměti jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní čistotu soudního řízení.
Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé o. s. ř., upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 o.s.ř., tj. hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.
Uvedenému postupu krajského soudu z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti ani po jiné stránce. Naopak odpovídají i intencím relevantních ustanovení stavebního zákona, která byla ve věci aplikována, jmenovitě jeho §88 odst. 1 písm. b) a §126 odst. 1. Tato ustanovení stanovují, že stavební úřady jsou povinny z moci úřední nařídit odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení. Současně přesně vymezují podmínky, za kterých mimořádně stavební úřad tak činit nemusí, resp. nemůže. Jak vyplynulo z rozsudku krajského soudu, tyto podmínky evidentně naplněny nebyly.
Jelikož Ústavní soud nezjistil z ústavní stížnosti nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů byla porušena, nezbylo než tuto stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 7. března 2001